Čtení ke kávě: Bibliofilie není nemoc (Martin Patřičný)

Bibliofilie není nemoc

18.11.2022 Martin Patřičný Bez komentáře

Tímto slovem se označuje láska ke knihám a většinou nemá sexuální podtext.

Bibliofil je sběratel, milovník knih. Jeho knihy mají na deskách nalepenou nálepku „ex libris“. A nálepky ex libris se taky sbírají, jako známky třeba, a vystavují na mezinárodních výstavách atd.
Bibliofilové – milovníci – zaměstnávali knihaře, mnohdy umělecké. Měl jsem v mládí možnost chodit k vzdělanému a moudrému Josefu Palivcovi, mimo jiné i bibliofilovi. (S Haškovým Palivcem nemá společného vůbec nic.)
Když dr. Palivec dostal z nakladatelství knihu, brožovaný, tj. nerozřezaný a nevázaný výtisk, třeba J. S. Machara (prvních 50 výtisků bylo číslovaných a s podpisem autora, právě pro sběratele) poslal – ten výtisk – nejdřív ke knihaři. Macharovy knihy nechal dr. Palivec vázat do červené safiánové kůže.
Takhle upravené knihy byly vzácné, ale nevím, jsou-li vzácné ještě dnes, musím se zeptat nějakého antikváře. Slovo antikvář taky nemá sexuální podtext, je to znalec a prodavač starších, „jetých“, zkrátka ne nových knih a někdy velmi drahých tisků.
Jeden druh lidí, spisovatel, knihu píše. Jiný doprovodí obrázky – ilustrátor, fotograf. Ale jiný knihu dělá – grafik, tiskař, knihař. Nepochybnou vzácností je ten, kdo umí celou knihu. Ten, kdo knihu nejen napíše a doprovodí ilustracemi, fotkami, kresbami apod., ale kdo by knihu uměl i sešít, svázat, vlepit do desek…
Takový člověk je opravdový solitér. No, potkali jste někdy někoho takového? Vyprávěl vám o něm někdy někdo? A takovým člověkem jsem já! Jsa kultivován, nebuším se pěstmi do hrudi, jen vám o tom citlivě vyprávím. Smajlík!
Vázat knížky jsem se naučil v tiskárně Svoboda, v Praze-Malešicích, kde jsem za totáče pracoval jako skladník. Tehdy jsem měl pocit, že okupanti, „rusáci“, jsou v Československu na věčné časy, a já nebudu moct psát nikdy. A protože tohle psaní píšu x. den války „rusáků“ proti Ukrajině…

Zpátky ke knihám!

Autorská kniha znamená, že umělec se vyjadřuje knihou, většinou se jedná o pohádkově krásné a originální umělecké vazby, ale jsou i různé výstřelky, legrácky (včetně těch mých) tvářící se jako umění. A protože umění je to, o čem někdo řekne, že je to umění, tak to umění je.
Od útlého mládí (všimněte si toho knižního výrazu) patřím do světa knih, pracoval jsem „v knihách“ jako prodavač, skladník, aranžér a teď už jsem spisovatel a tak. Ještě pořád jsem milovník knih. Ale – překvápko na závěr – nejsem bibliofil! Odlišuju obsah od obalu, čtu při jídle a knihy dávám do knihovny i naležato. (To prý není knihkupecké.) Jak se změnil literární svět, když ho teď převzaly ženy, je zbytečné hodnotit. Bylo by to předčasné. Jak jsem se změnil já, posoudit neumím. Už vím, kolik práce dá „postavit“ knihu, zvlášť populárně naučnou a s ilustracemi. Ale jen máloco se dá srovnat s pocitem, když vidíte svoji první knihu za výlohou.

Námitky k článku: Vynechal jsem lektora, redaktora, jazykového opraváře, nakladatele, distributora i knihkupce. Ten, kdo celou knihu uměl, byl např. Josef Váchal nebo František Bílek.

Když vidíte svou knihu v rukou někoho cizího, když vidíte někoho cizího, kdo vaši knihu čte, je to zvláštní – ten člověk už není cizí!

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR. Autorovi nedávno vyšla nová kniha Umění dřeva.