Knižní tipy: biografie | Klub knihomolů

Životní střípky

7.11.2022 redakce Bez komentáře

Dnes se zaměříme na příběhy, které v sobě spojují nejenom biografické prvky a závažná životní témata jako třeba stáří, odcházení, alkoholismus nebo život, o kterém nemůžeme rozhodovat sami. Každé z témat můžeme brát jako pohled na to, co je v životě opravdu to důležité.

Novela francouzské autorky u nás vyšla jen jednou a to v roce 1967. Nyní vychází podruhé a my se tak můžeme znovu začíst do popisu posledních týdnů života autorčiny matky, a to velmi naturalisticky a se vším, co k takovému období v životě patří, nejenom ze strany odcházejícího člověka, ale také těch, kteří mu jsou v tomto období nablízku.

Novela z roku 1964, která vyšla česky jedinkrát v roce 1967, v mnohém překročila svou dobu. Autorka v ní líčí posledních několik týdnů života své matky. Téměř reportážní až naturalistické líčení fyzického a mentálního chátrání člověka je spojeno s bilancováním vztahu mezi matkou a dcerou. Péče, kterou se Simone snaží v posledních týdnech poskytnout své matce, je svědectvím o její lidskosti, touze přenést se přes všechno špatné, připravit jí skutečně snesitelný odchod, ale zároveň je to velké duchovní cvičení. Autorka je ledově upřímná, jako by chápala, že jen pravdivost ve vztahu k matce jí umožní vymanit se z nánosů stereotypů, rodinných falší, toxických vztahů. Vystupuje tak za všechny dcery, které řeší svou široce chápanou emancipaci, jež vykračují zpoza Stínu, které na ně matky vrhají. Zachovává si nicméně pořád něhu, láskyplnost, soucit, trpělivost, umocňované tím, jak pokračuje matčino fyzické chátrání.
Pozoruhodná novela Velice lehká smrt Simone de Beauvoir promlouvá po téměř šedesáti letech možná víc než v době svého vzniku. Je nejen reportáží o posledních dnech života, zajímavou i co se technických a medicínských aspektů celého procesu týče a vývoje, k němuž v této oblasti došlo. Popisuje řadu jevů, s nimiž se ve vztazích uvnitř rodiny setkal skoro každý, bez sentimentu a falešné úcty obnažuje patologické rysy, manipulace, zákeřné stereotypy, čímž ilustruje mnohé z toho, co už dnes přece jen vešlo do širšího povědomí. To vše v literárně výjimečné, sevřené a pronikavé formě. Cílem autorky nicméně není jen bořit, neboť v centru jejího zájmu je koneckonců celou dobu člověk a jeho důstojnost. Nesmířenost se smrtí a až živočišný boj za život, vyplývající z autorčina filozofického přesvědčení, je zároveň inspirujícím bojem za svobodu v životě, nespoutanou patologiemi, které rodí společnost a mezilidské vztahy, i vztahy mezi rodiči a dětmi.

Velice lehká smrt

Autorka: Simone de Beauvoir
Přeložila: Eva Pilařová

Počet stran: 136
Vazba: vázaná
Formát: 115×175 mm
ISBN: 978-80-262-1945-3
Doporučená cena: 275 Kč

Knihu Velice lehká smrt vydalo nakladatelství Portál.

Ukázka z knihy

Chudák maminka. Obědvala jsem u ní, když jsem se před pěti týdny vrátila z Moskvy; vypadala špatně jako obvykle. Byly doby, a není to tak dávno, kdy se pyšnila tím, že na svůj věk nevypadá; teď už se ale člověk nemohl zmýlit: byla to velice sešlá sedmasedmdesátiletá stařena. Artróza kyčelních kloubů, která se u ní projevila po válce, se rok od roku zhoršovala a nepomohly ani kúry v Aix-les-Bains, ani masáže: trvalo jí hodinu, než obešla blok domů. Měla bolesti, špatně spala, přestože každý den spolykala šest aspirinů.

Podívat se můžete na celou ukázku.

O autorce

Simone de Beauvoir (1908–1986) se narodila v Paříži do bohaté rodiny a dostalo se jí přísného a katolického vzdělání. Od raného věku se odlišovala svými intelektuálními schopnostmi. Bankrot jejího dědečka z matčiny strany, bankéře, uvrhnul rodinu do hanby a připravil ji o zdroje. Ve čtrnácti letech se Simone de Beauvoir stala ateistkou, což znamenalo její emancipaci a rozhodla se stát spisovatelkou. Po maturitě studovala matematiku, literaturu a filozofii. Právě na Fakultě písemnictví pařížské univerzity potkala Jeana-Paula Sartra, se kterým navázala legendární vztah, „nutnou lásku“, kterou rozdělí jen smrt. V roce 1929 získala druhé místo v soutěži o agregaci filozofie, hned za Jean-Paulem Sartrem. Pár Sartre-Beauvoir se stěhuje do Paříže krátce před válkou. Povolání učitelky ji neuspokojilo, v roce 1943 ho opustila a věnovala se literární dráze. Se Sartrem, Raymondem Aronem, Michelem Leirisem, Mauricem Merleau-Pontym, Borisem Vianem a dalšími levicovými intelektuály založila v roce 1945 revue „Les temps modernes“, jejímž cílem je zviditelnit existencialismus prostřednictvím současné literatury. Díky svým románům a esejům, v nichž se zabývá svým závazkem ke komunismu, ateismu a existencialismu, získává finanční nezávislost, která jí umožňuje plně se věnovat psaní. Proslula tím, že v roce 1949 vydala The Second Sex, filozofickou a feministickou esej, která se stala měřítkem moderního feminismu a odhalila ji jako velkou teoretičku hnutí za osvobození žen. Pobouřená tím, že se s ženami zachází jako s erotickým předmětem, popisuje společnost, kde jsou ženy udržovány ve stavu méněcennosti, a obhajuje „rovnost v rozdílech“ a emancipaci žen. V roce 1954 získala Goncourtovu cenu za román Les Mandarins, který zobrazuje pařížské intelektuály konfrontující své názory na francouzskou společnost na konci druhé světové války. Od roku 1958 publikovala sérii autobiografických zpráv o svém prostředí s předsudky, o snaze se z něj dostat i o vztahu se Sartrem. Simone de Beauvoir hraje důležitou roli v bitvách Gisèle Halimi a Elisabeth Badinter za uznání mučení páchaného na ženách během alžírské války a za právo na potrat. V roce 1971 převzala vedení krajně levicové revue Les Temps Modernes, kterou založila se Sartrem a dalšími intelektuály v roce 1945. Po smrti Jeana-Paula Sartra v roce 1980 učinila Sylvii Le Bon, mladou studentku filozofie známou v 60. letech, svou adoptivní dcerou a dědičkou svého literárního díla. Simone de Beauvoir sdílí stejný hrob jako Jean-Paul Sartre na hřbitově Montparnasse.

Zdroj informací: toupie.org

————————————————

I v další knize hraje smrt významnou roli. Tentokrát je spouštěcím mechanismem k zamyšlení se nad vlastním životem i vším, co jsme v něm prožili. Včetně maličkostí každodennosti, které obyčejně dokážeme poměrně dlouho přehlížet.

Gymnaziální ředitel Martin Mikoda si láme hlavu nad mimořádně nadaným, avšak problematickým studentem, když jej dostihne šokující zpráva o smrti bývalého spolužáka Tomáše. Profesor Mikoda se začte do zápisků, které si s Tomášem a s dalším spolužákem vyměnil koncem devadesátých let. Ty jej dovedou k nečekaným zjištěním a podnítí k tomu, aby se pokusil střízlivě nahlédnout vlastní minulost – a nikoli pouze tu. Ve víru nadcházejících událostí jej čeká nejedno překvapení, setkání s bývalými láskami a přáteli mu poslouží jako osobitá bilanční psychoanalýza, v jejímž průběhu se bude vyrovnávat s vytěsněnými vzpomínkami. V životech ústřední trojice přátel sehrává důležitou roli literatura. A to nejen jako zábava či odrazový můstek k sebeprosazení, ale především jako prostor, kde lze hledat odpovědi na kruciální otázky, jež jsme si v rytmu každodennosti zvykli přehlížet. Podobné literární zanícení lze vytušit také u esejisty a vysokoškolského pedagoga Jana Koska, který románem Bez iluzí by to nešlo poprvé vstupuje na pole prózy.

Bez iluzí by to nešlo

Autor: Jan Kosek

Počet stran: 416
Vazba: brožovaná
Formát: 135×200 mm
ISBN: 978-80-7422-791-2
Doporučená cena: 459 Kč

Knihu Bez iluzí by to nešlo vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

Ukázka z knihy

Na úrodnou půdu padl snad jen psychologický výklad, který vzali členové sboru od nositele titulu Ph.D. vážně. Kryštof Dvořák, vysvětloval ředitel, trpí autismem, možná schizoidní poruchou, možná syndromem hraniční osobnosti, a naším úkolem je vytvořit mu prostředí, v němž se bude cítit bezpečně. Přimět studenta k návštěvě u odborníka nicméně nedokázal. Marně si lámal hlavu, jak spojit jeho nadání s hledáním vztahů a snad i štěstí. Bylo mu jasné, že s běžnými apely apostupy nepochodí. Rodinnou anamnézu však jako vystudovaný psycholog obejít nemohl a ani nechtěl.

Můžete si prolistovat celou ukázku.

O autorovi

Jan Kosek působí jako vysokoškolský učitel sociální psychologie a sociologie práva. Kromě tvorby odborných a esejistických textů píše také divadelní hry (Kancelář snů, Policejní prezident ad.), básně, pohádky a písňové texty. Vydal knihy Sociální psychologie pro právníky, Věda je to určitě, ale o čem?, Člověk je (ne)tvor společenský, básnickou sbírku Skeptikova dovolená, Jak (ne)být sám (se) sebou, Problém autenticity, Soud nikdy nespí a Právo (n)a předsudek. Jak Kosek se zabývá především problematikou kulturních stereotypů a předsudků a jejich dopadem na psychiku hodnotově neukotveného současného člověka.

Zdroj informací: Dokořán

————————————————

Pro milovníky mluveného slova tu máme jeden tip k poslechu. Žádná oddechovka to ale rozhodně nebude. Nina Špitálníková se totiž ve své knize popisuje studium a život v té nejtvrdší diktatuře světa. Tištěnou knihu do audiopodoby namluvila Barbora Goldmannová.

Spisovatelka Nina Špitálníková se rozhodla poznat jednu z nejtužších diktatur na světě zblízka. Podala si přihlášku na Kim Il-sôngovu univerzitu v Pchjongjangu, kam byla přijata, a tak měla možnost poznat severokorejskou realitu na vlastní kůži. První ze svých dvou studijních pobytů absolvovala za vlády Kim Čong-ila, podruhé do Severní Koreje jela v době, kdy už otěže režimu svíral pevně v rukou jeho nejmladší syn Kim Čong-un. Jako studentka nejprestižnější severokorejské univerzity byla každodenně a bezprostředně konfrontována se systémem, v němž jsou práva jednotlivce omezována de facto ve všech sférách života. Kde kastovní systém předurčuje osud člověka ještě před jeho narozením. Kde je mu od útlého dětství pak vštěpována ideologie, kde je vůdce popisován jako dokonalá bytost na straně dobra a Japonsko a Spojené státy americké naopak jako ztělesnění nejhoršího zla. Nejeden početní příklad, se kterým se školáci setkávají, učí děti počítat zabité Američany a Japonce. Jižní Korea bývá vykreslována jako země, kde je život utrpením – na rozdíl od „ráje na zemi“, kde mají to štěstí žít právě Severokorejci. Přestože byla Nina Špitálníková jako zahraniční studentka svázána řadou zákazů, její zvídavost ji přiměla některé z nich porušit, a proniknout tak za zeď, kterou mezi cizince a běžné Severokorejce staví všudypřítomná propaganda. Přes dohled tajné policie se jí podařilo dostat se na místa, která jí měla zůstat skryta a nabízejí zcela jiný obrázek, než jaký s radostí prezentuje turistům severokorejský režim. Pro běžného Středoevropana jsou ovšem pozoruhodné například i podmínky na univerzitních kolejích, kde dodávky vody a elektřiny zdaleka nejsou samozřejmostí. V kontrastu s touto realitou pak působí nablýskané monumenty, muzea a všechna slova o nejúžasnější zemi na světě, kterými průvodci krmí zahraniční turisty, poněkud úsměvně.

Mezi dvěma Kimy (audiokniha)

Na studiích v KLDR
Autorka: Nina Špitálníková
Interpret: Barbora Goldmannová

Formát: mp3
Doporučená cena: 349 Kč

Audioknihu Mezi dvěma Kimy vydalo nakladatelství Radioservis.

Můžete si pustit ukázku.

O autorce

Nina Špitálníková (*1987) je česká koreanistka. Již od počátku studia se odborně věnuje propagandě KLDR a kultu osobnosti Kim Il-sŏnga. Své znalosti prohloubila v roce 2011 a 2012 na studijních pobytech na Kim Il-sŏngově univerzitě v Pchjŏngjangu. Tyto poznatky pak zúročila v knize Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj (2014). V roce 2020 vyšla také její kniha Svědectví o životě v KLDR.

Zdroj informací: Nakladatelství Lidové noviny

————————————————

Poslední kniha dnes rovněž nese vážné téma, jakým alkoholismus rozhodně je. Autor zůstává utajen, avšak v knize se dočteme mnoho autentických zážitků z jeho života i léčebny, ve které pobýval.

Autor knihy je abstinující alkoholik, který dobrovolně absolvoval léčbu. Známá osobnost v oblasti stavebnictví, píše pod pseudonymem. Hlavní dějová linie zkušeností a zážitků z léčebny je zarámovaná do rukověti alkoholika, manuálu s prvky literatury faktu. Knihu napsal především pro ty, kteří cítí, že už jsou na hraně, nebo mají pocit, že se k ní blíží. Případně pro ty, kteří ještě váhají a bojí se učinit rozhodnutí. Někomu poskytne zajímavé informace, někoho jen pobaví. Alkohol je společensky mimořádně tolerovaná droga. Důsledky jsou systémově bagatelizované. Veřejnost není schopná rozeznat tenkou hranici mezi nadměrnou konzumací a závislostí. Ostatně přechod je obvykle velmi nenápadný. V tom spočívá zrada. Nezvládnuté užívání může potkat každého, v libovolném věku. Ani míra inteligence a vzdělání nehrají roli. Jedná se o vážnou, dosud neléčitelnou nemoc, která při zanedbání vede k úmrtí. Z původní autorovy osmnáctičlenné skupiny v léčebně byli po půl roce již čtyři muži mrtví. S dosud neodžitým covidem jsme dostali další válečnou nakládačku a alkohol je ten nejdostupnější lék na stres a deprese. Aktuálně jsme ve spotřebě alkoholu na hlavu bronzoví, hned za Litvou a Rakouskem. Nechtějme být nejlepší.