Dnes vám přinášíme ukázku z knihy Vlčí prokletí,
kterou vydalo nakladatelství Bambook.

Kapitola první

Pospíchám úzkými dlážděnými ulicemi Mořské Výdutě a v těle cítím každou ze svých sedmi set zim. V průběhu staletí se mi na tlapách vytvořily mozoly, popraskaly a krvácely a pak opět zmozolnatěly. Mé ostré zuby se otupily. Konečky mé bílé srsti získaly stříbřitý nádech. V poslední době jsem si všimla, že na hýždích mám stále víc lysin, a to, co mi ze srsti zbylo, je zacuchané a mdlé, bez lesku. Než jsem se stala Vlkem, když jsem ještě byla mladá dívka, která má celý život před sebou, byla bych se zděsila, kdybych věděla, že jednou ze mě bude starý ošuntělý pes. (Co si to namlouvám? Byla bych se zděsila, kdybych věděla, že ze mě jednou vůbec bude pes.) Nic naplat. Teď už na tom nezáleží, ne, pokud vše půjde podle plánu. Starcův pach je zpočátku slabý, ale rychle sílí. Když jsem s touto prací začínala, ten sladký, lehce drsný pach blížící se smrti – něco jako černá lékořice smíchaná s tabákem – mě podivně uspokojoval. Teď, když mi naplňuje čenich a kazí mi dech, vnímám ho jako zápach. Ne že by mi to vadilo. Dnes ne. Na tento okamžik jsem čekala bezpočet zim. Až bude stařec z cesty, chlapec bude potřebovat… pomoc. Jakmile se přede mnou objeví truhlářská dílna, švihnu ocasem ze strany na stranu. Přijmu pozvání otevřených dveří a proklouznu dovnitř. Oheň tu nehoří, ale stěny odrážejí chlad větru vanoucího od moře, a místnost je tak poměrně příjemná. Starcův pach se mísí s čerstvou vůní nařezaného dřeva – většinou borovicového a dubového, ale rozeznám také javor a cedr.
Opotřebovaný pult ustupuje dveřím vedoucím do dílny, kde se to kdysi hemžilo zpola hotovými truhlami, stoly a jiným rozličným nábytkem. Nyní je vycíděná místnost téměř prázdná a truhlářovo nářadí – měřidla, dláta, hoblíky, pily a spousta dalšího – je pečlivě uspořádáno podél stěn. Truhlář Bastien, kdysi vysoký a statný, se hrbí nad jednoduchým nočním stolkem a trpělivě montuje zužující se nohu. Jeho bílá kůže je flekatá věkem. Na sobě má šedé pantalóny a vlněnou tuniku, obojí obnošené, ale pečlivě zalátané. Nedaleko něj dvanáctiletý kudrnatý chlapec se světlou pokožkou utahuje provaz, který provlékl otvory v dřevěném rámu postele, aby podpíral matraci. (Je to první zakázka, kterou plní úplně sám, a touží dokázat, že je úkolu hoden.) Drápy mi klapnou o podlahu a na mou přítomnost upozorní hocha dřív, než k němu dolehne můj pach – ten je drsný a divoký víc, než si chci připustit, a připomíná spíše pach toulavého psa. Hoch zvedne hlavu, prudce se nadechne a neodváží se říct ani slovo. Nakrčí obočí a semkne rty. Usilovně jsem se snažila přivyknout ho na svou přítomnost. Spíše než strach zachytím závan hněvu. Odpor. (I každý z těch pocitů je dost příznačný svým pachem. Strach je nechutný jako shnilá chobotnice, kdežto hněv připomíná dřevěné uhlí. Odpor je nejhorší – nese štiplavý zápach kočičí moči.) Sotva to můžu mít chlapci za zlé. Poprvé se dostal do potíží před pěti zimami – během návštěvy starosty Vulpinea s manželkou. Kdyby mě chlapec tehdy nezahlédl před dílnou a neupozorňoval na velkého bílého psa, kterého však nikdo jiný neviděl, kdyby ještě té noci madam Vulpineová nevyplula k Moři v oblacích, pak by druhý den do dílny nevtrhla starostova stráž a neobvinila chlapce, že přišel z Bažiny, a lidé by ho nenazvali jasnozřivcem. Stařec by nemusel prosit a žadonit a pak, když to nevyšlo, vyměnit všechny mušle, které měl, aby zabránil tomu, že chlapce vyšlou na moře. Nešířily by se zvěsti o chlapcově čarodějnictví a on by se při těch vzácných příležitostech, kdy k nim dorazilo pár zbývajících zákazníků, nemusel skrývat. Nebohý hoch. Netuší, že vidět mě je dar a že jsem tady proto, abych mu pomohla. Ačkoli, možná ne dnes večer. Dnes jsem si přišla pro starého muže. Chlapec bude potřebovat čas, alespoň pár dní, aby se smířil se svou ztrátou. Aby pochopil své nové místo ve světě. Brzy dostane svou příležitost. Nabídnu mu budoucnost. Smysl a účel jeho bytí. Usadím se ve svém obvyklém koutě a dýchám tíže než obvykle, když se snažím zachovat klid. Rozhodnutý mě ignorovat, dokončí chlapec utahování provazu a uštípne přečnívající konce. Když je hotov, zavolá dědečka, aby mu práci zkontroloval. Stařec přejede rukou po robustních sloupcích postele.
„Proč jsi nepoužil dub?“
Chlapec ví, že ho děda zkouší.
„Madam Abrielleová mohla zaplatit jen pětasedmdesát mušlí. Navíc žije na druhém konci vesnice a borovice není tak těžká.“
Nedočkavě starce pozoruje. Dědeček býval veselý, věčně vyprávěl vtipy a nešetřil chválou. Po incidentu s madam Vulpineovou se jeho smích vytratil a slova vyschla jako voda ve staré studni. Chlapec nedokáže zažehnout jiskru ve starcových očích, ale může dávat pozor, tvrdě pracovat a jednoho dne se vydat v dědečkových stopách. Koutky starcových rtů se lehce nadzvednou. Zkouší navlečený provaz a ten pod tlakem jeho dlaně povolí jen trochu.
„Jak jsi ho sám utáhl?“
„Použil jsem postelový klíč, abych provaz napnul. Ale místo toho, abych tě zavolal, ať ho podržíš, jsem do otvoru nacpal šídlo, takže lano nemohlo sklouznout, zatímco jsem pracoval na druhé straně.“
Je hrdý na svou vynalézavost, ale i tak se sotva odváží dýchat, když čeká na dědečkův verdikt.
„Jak jsi ho uvázal?“
Chlapec bez zaváhání odpoví. „Klouzavým uzlem.“
„Přesně jak jsem si myslel,“ řekne stařec.
„Cože?“ Chlapec pohledem přejíždí po posteli a hledá nedostatky.
„Máš truhlařinu v krvi.“
Chlapec se po těch slovech nadme jako čerstvě nacucané klíště. Stařec ho pohladí po rozcuchaných vlasech. Hoch se zašklebí, ale jelikož si hodně zakládá na svých kudrlinách, které – jak se dozvěděl – zdědil po matce, odtáhne hlavu. (Chlapcovo jméno? U všech vlků. Jmenuje se Gauge, jestli to musíte vědět, ačkoli nevidím důvod mu tak říkat – obzvlášť když se svého jména stejně velmi brzy vzdá. Trváte na tom? Tak jo, tentokrát jste mě přemluvili. Ale varuju vás, nezkoušejte mou trpělivost.) Vpředu u pultu zazvoní zvonek. Chlapec – Gauge – a jeho dědeček si vymění pohled. Celý týden neměli žádného zákazníka a došly jim i poslední brambory. Takže i pár mušlí jim poskytne vítanou úlevu od hladu, který se jim zakusuje do žaludků. (Abyste věděli: nejde o ledajaké mušle, které najdete na každé druhé pláži – na břeh se vyplavují na jediném místě v celém Gatineau a jejich přísun pečlivě reguluje velký lord Lasage, který vládne celé zemi.) Stařec vstoupí do krámku. Ví, že vnukovi nemusí připomínat, aby se držel z dohledu. Vstanu, vyklepu si kožich a následuju ho. Truhlář vítá zákazníky, aniž tuší, že sedím vedle něj.
„Co vás dva ke mně v tento příjemný jarní den přivádí?“ Gauge zvedne přebytečný provaz, aby jej uklidil, ale nakonec přece jen podlehne zvědavosti a s provazem v ruce se přiblíží ke dveřím.
„Máme rozbitou máselnici.“ Vzduch protne ženský hlas. (Ne že by byla nepřátelská, jen je zocelená dlouhými zimami, které se vlečou, naplněny přílišnou spoustou práce a příliš velkým nedostatkem pohodlí.)
„Polož ji tady, Remy.“
„Ano, matko,“ odpoví chlapecký hlas.
Gaugeovi se zrychlí tep. Představuje si sám sebe, jak o několik zim později stojí po boku dědečka. Zvěsti o Gaugeových schopnostech se rozšíří široko daleko a obvinění vznesená proti němu už budou dávno smyta jako stopy v písku. Se zákaznicí si vymění vřelé pozdravy, zeptá se, jaký měla den, a dítěti vedle ní podá pár kousků kandovaného zázvoru. Poté prohlédne máselnici a navrhne cenu za opravu, zatímco dědeček jej bude hrdě pozorovat.

——————————–

Přečíst si můžete také celou ukázku.

——————————–

O autorce

Jessica Vitalisová začala psát příběhy již ve třetí třídě základní školy. Na střední škole přešla k básním. Už v posledním ročníku vysoké školy si pohrávala s myšlenkou, že se bude psaní věnovat na plný úvazek. Má na svém kontě obrázkové knihy i romány pro mladé dospělé. Nejraději píše fantasy pro deseti až čtrnáctileté čtenáře (a dospělé, kteří vědí, že nejlepší příběhy jsou všechny psané pro děti). Jejím posláním je podporovat lásku ke knihám prostřednictvím zábavných příběhů.

Zdroj informací: jessicavitalis.com

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka Bambook je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Vitalisová, Jessica

bambook, 2022