Thrillery pro kategorii mladých dospělých, tedy YA, jsou ve světě běžným literárním žánrem. Z těch, které byly přeloženy do češtiny, mohu jmenovat například autorku Holly Jackson a její trilogii, tedy dva zatím přeložené díly Návod na vraždu pro hodné holky (minirecenze) a Hodná holka, zlá krev (minirecenze). Českých autorů, kteří by se zaměřovali na temné stránky dospívání, mnoho není. I proto by se dalo říci, že je Aleš Novotný (*1990) průkopníkem tohoto žánru. Zaujal čtenáře hned svojí prvotinou Pamatuj na smrt (YOLI, 2019) a pokračoval knihami Zvěsti (YOLI, 2021), Šepot v bouři (Cosmopolis, 2021) a letos To přichází děsy (XYZ) a konečně Já, Smrt vydanou pro změnu v nakladatelství Cosmopolis začátkem září.

Při tolika vydaných titulech rychle po sobě se nabízí otázka, zda se autor neopakuje, kde hledá neustále nové náměty, nebo zda nejde o nějaké „podbízivé rodokapsy“. Bohužel nemohu posoudit, jak se tvorba Aleše Novotného vyvíjí, protože jsem, nutno říci k vlastní škodě, zachytila až jeho poslední román, takže mohu hodnotit jen ten.

Příběh začíná poněkud střípkovitým představením hlavních hrdinů. Z těchto fragmentů jsem vytušila, že půjde o patričku různě poznamenaných mladých lidí, ale jinak to ve mně vyvolalo pocit chaosu, který mizel až s přibývajícími stránkami knihy, na nichž se postupně vyloupla celá patrička gymnazistů. Bohatá Sabina, jejíž dvojče Julie byla před rokem zavražděna, se ukazuje jako zdatná manipulátorka a nutí své kamarády hrát hru s tajuplnými úkoly. Ty v sobě vždy skrývají nějaké riziko a současně dávají zkoušeným mladým lidem pocit, že jsou ještě naživu. Jenže, jde opravdu jen o hru?

Když někdo umře, nemůže mluvit…
On ji zabil, poslal ji do jiného světa…
On je tedy Smrt, Smrt, tak krásné slovo. Slovo, které mu neustále splývalo z jeho úst.
Smrt.
Já, Smrt… (str. 107)

Musím říct, že počáteční zmatení se postupně přetavilo v zájem a nadšení, že i český autor umí takto psát pro středoškoláky. Navíc dokáže zdatně pracovat s jazykem i stavbou příběhu, jemuž postupným gradováním napětí dodává na čtivosti. A do příběhu ukládá znepokojivé poselství o tom, jak moc jsme zranitelní a jak snadno s námi mohou druzí manipulovat, když odhalí naše slabosti. A jak těžké je vyrovnat se se ztrátou – ať již idejí o tom druhém, či fyzickou ztrátou bližního.

Někdo ji pobodal a nechal umřít. Ukončil její život a přenesl ji do smrti. Ale kde to je? Je to pokoj? Je to louka? Les? Obloha? Je na tom místě tma? Je tam zima? Je tam povoleno se smát? Zůstala jí paměť? Rozlišuje se tam mezi tichem a hlukem? A je to vůbec místo? Je to prostor? Je to pocit? Jen stín toho, co zanechala tady? Pouhý otisk? Nebo celou její existenci pohltil rozpínající se vesmír, jehož rychlosti nemůže stačit ani světlo, ba dokonce ani myšlenka? (str. 160–161)

Vlastně bych autorovi vytkla jen jednu maličkost: dvě vraždy na malém městě neřešil stejný tým kriminalistů, ba dokonce o vraždě dvojčete neměl vyšetřovací tým Aleše Šindlera ani potuchy. Jak je to možné? Ale asi jsem jen velký šťoura, protože na příběh samotný tento, z mého pohledu nevysvětlitelný, fakt vliv neměl. Ale asi by neuškodilo vzít si jako poradce zkušeného kriminalistu, aby i tato část příběhu byla více důvěryhodná.

Rozhodně to však neznamená, že bych knihu Já, Smrt nedoporučovala. Právě naopak! Určitě potěší všechny dospívající, ale i dospělé, kterým napínavé čtení z prostředí gymnázia není cizí. Věřím, že – stejně jako já – ocení autorův způsob vyjadřování i promyšlený detektivní příběh, v němž nic není takové, jak se na první pohled jeví…

Související knihy

Novotný, Aleš

Cosmopolis, 2022