Přečtěte si předchozí část!

Brány se otevřely a ona stanula na prahu zcela nového světa. Už jí neotevíral Ulf v trenýrkách, ale samotné vzdělání. Už se nemusela pokoutně převlíkat na záchodě, ale mohla sedět v přednáškovém sále zcela oblečená.
Univerzita v Göteborgu voněla jako naděje na lepší práci, zařazení do společnosti, jako něco, co bylo třeba dokončit.
Vzrušení. Očekávání. Pýcha.
Hned na první přednášce se dozvěděla, jak moc je to všechno vzrušující. A všechno se zdálo ještě lepší. Švédské vzdělání bylo plné nadšení. A smyslu. Švédské vzdělání se snažilo pomoct, ne uškodit.
Anna měla pocit, že se vyhrabala zpod postelí rozmazlených předměstských paniček až do samotného srdce vědomostí. Studovala v cizím jazyce další cizí jazyk a to všechno dokázala sama. Byla na sebe pyšná o to víc, že všechno celkem rychle chápala, nepotřebovala informace vysvětlovat několikrát, a dokonce byla schopna se naučit na zkoušku sama, aniž by potřebovala vědět, jak se má vlastně učit.
Protože to, co ji překvapilo nejvíc, byla schopnost vysvětlovat. Všechno jí bylo vysvětleno. Několikrát. Nic neskončilo v té nejasné změti otázek a mlčení, šumu a mlžení ze stran vyučujících, všechno bylo jasnější než to nejvyleštěnější zrcadlo v domě Türkan Bostanci.
Taky ji fascinoval způsob vzdělání. To, jak se vzdělání prezentovalo, bylo jiné než v její rodné zemi. Přicházelo v blocích, postupně, kousek po kousku, jen malinko, aby toho nebylo příliš. A hned se taky vyzkoušelo. Zkouškou. Na kterou se někdy věděly dokonce otázky předem. Některé semináře, pravda, nechávaly Annu zmatenou. Jejím úkolem bylo sedět se skupinkou spolužáků a bavit se o nějakém problému, který se zrovna probíral. Nikdo ale jejich rozhovory nekontroloval. Nikdo se nedíval. A nikdo je nezkoušel z toho, co si řekli. Jejím přirozeným instinktem bylo vypařit se, ale její švédští spolužáci se úkolů ujali zodpovědně a s vervou a od první do poslední vteřiny diskutovali, jak se sluší a patří.
Všeobecně se hodně mluvilo. Diskutovalo. Na všechno bylo třeba mít názor. Vždycky bylo třeba něco říct, ať už by to bylo cokoliv.
Annině první zkoušce za branami vzdělání předcházela přednáška na téma Jak úspěšně začít vysokoškolská studia. Šla na ni ze zvědavosti a v naději, že jí možná bude sděleno nějaké tajemství, které znají jen ve Švédsku.
Studijní poradkyně vysvětlovala, jak bude vypadat nadcházející zkouška. Obrázek na bílém plátně projektoru ukazoval banán a balení vody. „Na zkoušku si vezměte něco k pití a jídlu, nejlépe ovoce, měkké jako banán, popřípadě výživnou tyčinku.“ Zvedla se ruka v první řadě.
„Můžeme mít jablko?“
„Ano,“ odpověděla vážně studijní poradkyně „Pokud nebudete jíst moct hlasitě.“
„Co teprve takový knäckebrot,“ zamumlal kdosi ze zadních řad.
A tak Anna pochopila, že Švédi přece jen žádné zvláštní tajemství o tom, jak úspěšně začít vysokoškolská studia, neznají.

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021