Přinášíme vám ukázku z knihy Zločin na stříbrném plátně,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Čarodějův upřený pohled propaloval Francise do morku kostí. Mladý muž se pod ním roztřásl a každý s očima na svém místě si musel povšimnout, jak se jen silou vůle nutí stát na nohou. Přesto neustoupil ani neuhnul očima. Za ním se krčila vyděšená dívka v lehkých dlouhých šatech a objímala si ramena, jako by se choulila před zimou. V pozadí se tyčily divoce rozeklané skály a nenadálý poryv větru způsobil, že černokněžníkův plášť se působivě rozevlál.
Bylo tam všechno: Melodrama. Napětí. Konflikt.
„Klapka!“ zařval režisér a rukou si připlácl nízkou čepici, aby mu ji vítr neodnesl.
Výraz čaroděje v renesančním kabátci a černočerném plášti se okamžitě změnil. Výhružný pohled se rozplynul a rysy jeho tváře změkly. Černě orámované oči přestaly působit tajemně a uhrančivě a začaly vypadat jako přesně to, čím byly: oříškově zbarvené mužské oči obtažené černým líčením. Muž představující černokněžníka se stále tyčil nad většinou přítomných a jeho široká ramena i úzké líce přitahovaly pozornost, ale zlovolný dojem, který budil v roli, byl během mrknutí oka ten tam.
Režisér zpod huňatého obočí vrhl tázavý pohled na mladého kameramana. Ten urychleně přikývl na znamení, že záznam se povedl. Dvojník byl sice první film, který mladý Čestmír Janovský sám točil, ale snažil se všem ukázat, co v něm je. Překonat působivost Hellerovy a Víchovy práce pod Machatým – to byl cíl, za kterým stálo za to jít! Režisér Sova mu to nijak nevyvracel, ač jeho ambice se jevily poněkud nižší.
„Byli jste úžasní! Bravo!“
Potlesk pocházel jen od jednoho člověka, ovšem byl o to nadšenější. Nebyl to nikdo jiný než Milan „říkejte mi Milton“ Kyncl. Producentovi se ve tváři zračilo téměř náboženské vytržení. Klobouk naražený štramácky na stranu, pískově zbarvené lněné sako přehozené ležérně přes rameno a sluneční brýle zavěšené ve výstřihu košile rozepnuté u krku, Kyncl připomínal hollywoodské hvězdy, jak je všichni znali ze stránek revue Kino nebo Filmové tribuny.
„Sebastiane, Jossy, oba jste prostě dokonalí. Budou z vás hvězdy světového formátu!“ Německy dodal k muži v kostýmu černokněžníka: „Výborná práce. Jen přidejte v mimice. Diváci vám musí z tváře vyčíst každičké pohnutí vaší duše! Podívejte se na Sebastiana!“ Herec, Hektor Kasparides, přikývl. Nezdálo se, že by mu činilo obtíže pracovat v prostředí, kde kolem něj zaznívala především čeština, kterou hovořil jen velice lámaně.
Kyncl mávl na ostatní, aby se k nim připojili. S celkem čtyřmi ústředními herci, kameramanem, režisérem a dvojicí libretistů-pomocníků v jednom byl Dvojník aneb Příběh Manfreda Macmillena spíše komorním podnikem – přinejmenším v číslech, ne ovšem duchem. I producentova tvář naznačovala, že jim všem chce sdělit cosi velkého. Vyskočil na balvan, který na hlubočepské stráni tvořil jakýsi přirozený stupínek, a než promluvil, rozhlédl se po krajině – jako by kamera jela, mířila na něj a on měl ztvárnit roli vizionáře. Bylo zjevné, že hraje na efekt, ale nezdálo se, že by to kohokoli z přítomných pohoršovalo.
„Mám pro vás přelomovou zprávu,“ začal konečně Milton téměř slavnostním tónem, odtrhl pohled od dramatické scenérie hlubočepských údolí a pohlédl na svůj filmový štáb. „Nejprve mi dovolte říci, jak velice si vážím práce s vámi všemi. Nemít kolem sebe tak talentovaný a oddaný tým, nikdy bych se neodvážil učinit krok, který nyní považuji za nevyhnutelný.“ Zhluboka se nadechl a vydechl. „Rozhodl jsem se, že Dvojníka natočíme jako zvukový film. Ein Sprechfilm!“
„Cože?“ vydechl kameraman Janovský. Ve tváři se mu mihlo cosi mezi posvátnou úctou, blahem a hrůzou.
Zato Kasparides se mírně mračil. „Co to znamená pro mě?“ zeptal se německy.
Kyncl přátelsky mávl rukou. „Těch pár vět dialogu česky se určitě naučíte – a současně můžeme začít produkovat i německy mluvenou verzi! A časem snad francouzskou, anglickou… není důvod, proč se zastavit jen u dvou! Prozatím bude nejsnazší film dodatečně ozvučit v ateliéru, což zjednodušuje i jeho převod do jiných řečí. Mám ale v plánu zvukové vybavení i zakoupit – a náš další společný film už bude mluvený od samého počátku, česky a pak i jinak!“
Kasparides se tím zdál být upokojen. I na jeho tváři se mihl váhavý úsměv – ale jeho úzkému impozantnímu obličeji neslušel tolik jako výhružný pohled nebo podmračené soustředění, přinejmenším před kamerou.
Milton seskočil z balvanu a vmísil se mezi členy nevelkého štábu. Ti ho zahrnuli vesměs nadšenými otázkami. Jediní dva lidé, kteří nevypadali ani trochu potěšeni, stáli stranou od ostatních. Mladičká žena v dlouhých rozevlátých šatech divoce gestikulovala, zatímco jen o málo starší muž, který ji předtím na scéně bránil vlastním tělem, přikyvoval a občas odpověděl vlastním gestem. Pak oba vyrazili ke Kynclovi.
„Jak se to dotkne Jossy?“ zeptal se mladík přímočaře. Producent se shovívavě usmál. „Nemějte obavy, Sebastiane. Seženeme někoho, kdo part vaší sestry namluví. Možná bude potřeba, aby jí ve scénách dialogu nebylo moc vidět na ústa, možná zvládne otevírat ústa tak, aby to po namluvení vypadalo dobře – uvidíme za pochodu. Nemusí se bát, že by o roli přišla, pokud vás napadlo tohle.“ Už zatímco Kyncl mluvil, Sebastian překládal jeho slova do gest, která dívka pozorně sledovala. Josefínu Farskou mohl nástup zvukového filmu stěží potěšit. Co na tom, že neslyšela a mluvila jen s obtížemi, když byl i film němý?
Co se jí teď honilo hlavou? Uvažovala, zda tohle není jedna z jejích posledních rolí, pokud se nová móda mluvených snímků ujme? V Československu však zatím žádný nevznikl – měla tedy ještě šanci?
Libretista a „kluk pro všechno“ Martin Tomášek už vzrušeně promlouval se svou spolulibretistkou Lídou Hejdukovou. Ta si bezděčně prohrábla rukou vlasy a uvolnila tím několik neposlušných pramenů z ledabyle uvázaného drdolu na temeni. Mohlo se zdát, že se příchod zvuku týká především herců, ale měnil všechno. Sbohem, mezititulky – vítejte, mluvené repliky…
Ať už se to každému jednotlivému z nich líbilo nebo ne, cítili, že stojí na počátku nové epochy.

* * *

Celý štáb ten večer vzrušeně diskutoval o zvukovém filmu, ať už společně u stolu v Rokoku nebo v jiné, vlastní společnosti. Všichni do jednoho samozřejmě viděli Loď komediantů, která v srpnu v Lucerně vzbudila senzaci. Mluvený film – a ono to fungovalo! Milton vyprávěl o filmu The Jazz Singer, který prý novou módu začal a který viděl v Americe už před dvěma lety, když tam působil. I tady by mělo vzniknout něco podobného!
Bez potřebné aparatury však nebude ani zvukový film a zařízení je drahé. Dodatečné ozvučení je zatím nejlepší cestou… ale tam se pokrok nezastaví. Vášnivě se bavili o tom, jestli je lepší německá nebo americká aparatura a jestli vůbec je nějaká šance tu americkou sehnat; o tom, jak se při natáčení se zvukem přímo v exteriérech vyhnout hluku na pozadí; o tom, jak odlišně se musí mluvit ve filmu oproti skutečnému životu a jestli je takový rozdíl mezi zněním krátkých replik a mezititulků…
Všichni vypadali zcela zaujati ideou filmu, který mluví, a o to víc se nemohli dočkat blížícího se filmařského plesu. Kéž by tam mohli tu novinu oznámit!
Jen jediný z nich přemítal o tom, že nebude-li vyhnutí, Milan Kyncl možná brzy zemře.

———————

Přečtěte si celou ukázku.

———————

O autorovi

Vilém Křížek pochází z Kolína, kde žije s rodinou a dvěma dalmatiny. Pracuje jako překladatel z německého jazyka. Odjakživa ho rovněž zajímaly dějiny, především období konce Rakouska-Uherska a československé první republiky. Odsud byl už jen drobný krůček ke zkoumání vlastní rodinné historie a objevení poněkud zvláštního přítele a společníka jeho děda Adama Křížka. Autor se pustil do pátrání v archivech a podařilo se mu vynést na světlo světa alespoň střípky z pozoruhodného života jednoho z prvních soukromých vyšetřovatelů v českých zemích, Eliáše Sattlera. Zmínek v dochované korespondenci, soukromých zápisnících a dobovém tisku bylo sice nemnoho, daly však dohromady první ucelený obraz této podivínské osobnosti. Výsledkem je série historických detektivek, znát můžete například Smrt má vůni inkoustu či Strach za oponou.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Křížek, VIlém

Mystery Press, 2020