Knihu Božena vydalo nakladatelství Prostor.

Pouta

Tou cestou šla nejmíň tisíckrát. Za světla i za tmy. Zná každý její ohyb, každičký strom, který lemuje cestu, remízky, co s jarem hustě zarostou kopřivami a býlím. Je to stále ta stejná cesta, a přece jiná. Kočí šlehne bičem a ona se zachvěje. Její grošák poposkočil. Nechce vézt kočár s nevěstou. A nevěsta to ví. Poodhrne závoj a nastaví tvář nebi a doposud hřejícímu zářijovému slunci. Vysoko na nebi krouží orel. Kolikrát ho pozorovala z koruny svého stromu tam nahoře nad zámeckou oborou a záviděla mu jeho opojnou svobodu. Nevěsta k dravci upře dlouhý toužebný pohled.
Zvony na kostelní věži ve Skalici odbíjejí jedenáctou. Vzrušení vesničané se shromáždili na návsi, aby na vlastní oči spatřili čtyři panské kočáry s premovanými kočími, které zastavují před jejich kostelíkem. Panský štolba Johann Pankl v bílé uniformě tentokrát nesedí na kozlíku. Vzpřímený, důstojný, s vážnou tváří vystupuje z kočáru jako první a pomáhá nevěstě. Vesničané ji dobře znají, a přesto žasnou nad spanilou krásou jejích sedmnácti let. Na hlavě má věneček s bílými a červenými kvítky, od nějž vede průsvitný závojík, zakrývající pobledlý obličej. Černé hladké vlasy spletené do copů jsou vzadu stočeny do úhledného uzlu propleteného rozmarýnou. Bleděmodré hedvábné šaty podtrhují její ztepilou štíhlou postavu s žensky zaoblenými tvary. Nevěsta naposledy pohladí po šíji svého grošáka a přitiskne k němu čelo, jako by mu chtěla něco pošeptat. Poslední kratičký okamžik, jejž má jenom pro sebe. Ženské si všímají honorace, která vystupuje z dalších kočárů. Uklánějí se před paní Wisgrillovou, manželkou správce ratibořického panství, oblečenou do tylových, vespod hedvábných šatů fialové barvy, a korpulentní paní Hochovou, manželkou obročího z Chvalkovic, v tylových šatech černé barvy. Uklánějí se i jejich váženým manželům, důstojnému Wisgrillovi a panu Hochovi, který svou bodrou načervenalou tváří připomíná spíš sedláka. Jejich pozornosti neujde ani nevěstina matka Tereza s pětiměsíčním miminem v náručí. Postavu má statnou a krásnou, jen tvář jí už roky hyzdí jizvičky od neštovic.
Usmívá se hrdě, ale ženy dobře vědí, kolik sil jí vzal dvanáctý porod v pořadí. Celou svatební hostinu obstarala na dluh, šuškají si, ani mouku na koláče mlynáři ještě nezaplatila. A ty velkolepé šaty, které prý nevěsta dostala od panstva, jsou přešívané. Kromě nemluvněte Gustava jsou tu i ostatní nevěstini sourozenci, kterým bylo dopřáno přežít nejútlejší věk: Adélka, Marie, Ludvík a Jan. Nevěsta zavěšená do otce hrdě a vznešeně stoupá po schodech ke kostelu a vnímá pohledy těch, kteří po ní toužili, ale kterým nikdy nepatřila. Přišel se podívat i ten nejhezčí z nich, Vašek Kosinka, a když nevěsta prochází kolem, schválně si k sobě přitáhne nastrojenou Helu, která se zatetelí blahem. Nevěsta cítí tlukot svého srdce. Ten tlukot sílí. Rozhodla se správně? A měla vůbec na vybranou? Pevně stiskne otcovu paži. Otec se na ni podívá s obavou. Už není kam utéct, vstupují do kostela. Zdálky zahlédne vysokého muže ve slavnostní uniformě pohraniční stráže, čekajícího před oltářem. Ženich budí respekt. Nevěsta spatří na jeho tváři náznak hrdého úsměvu, možná i radosti. Tak to je on, její nastávající. Jakže se jmenuje?
Nevěstino srdce bije jako na poplach. „Je hezký. A vůbec není starý…“ namlouvá si. Otec pouští její ruku, předává dceru ženichovi. Dva muži si pohlédnou do očí – postarej se mi o ni. Ženich, jako by tušil, otci jemně přikývne. Nastaví nevěstě rámě. Dívčin plachý pohled naposledy zaletí k otci. Zdá se jí, že v jeho očích zahlédla slzu. Ale možná to byl jen odraz paprsku z kostelní vitráže. Snoubenci poklekají před knězem.
„Quod Deus coniunxit, homo non separet…“ zní kostelem. Co Bůh spojil… Nevěstu na okamžik zachvátí úzkost.
„Nikdy? Navždy?“
Bílá štóla se zlatě vyšitým ornamentem spoutala jejich ruce. Nevěsta kradmým pohledem zaznamená, že se na ni ženich povzbudivě usmívá. Trochu se uvolní.
„Naučím se ho milovat,“ přísahá si v duchu. V tu chvíli jí konečně vytane na mysli jeho jméno.
Několikrát si ho zopakuje: „Josef, Josef, Josef…“

Česká Skalice 1837

Barbora, Bára, Barka, Betty… Na všechna tahle jména slyší. Rodiče jí neřeknou jinak než Betty, pro kamarádky je Bára nebo Barka, pro vesničany Barbora nebo „ten parchant“, jak za sebou někdy zaslechne. Mlynářovic Hela jí jednou řekla, že podle mlynářky Panklovi do Ratibořic nepřišli s Bárou coby miminem, jak tvrdila Báře matka, ale jako s dvouletým dítětem. Že prý Bára není Panklových. Že ji ve Vídni dostali na vychování od nějaké šlechtičny, blízké rodině Zaháňských. Jednou se na to Bára odvážila zeptat babičky, ale ta s ní rychle vyběhla. „To by se ti líbilo! Tereza tě vychovává líp než nějaké panstvo…“ uzavřela rozpravu.
„Nenech si plést hlavu!“
Poté co se dostala na výchovu do chvalkovického zámku, si Helina slova připomněla a její fantazie se rozletěla jako vítr do všech stran. Ale když pak uviděla svého otce, na všechny představy rázem zapomněla. Kdo jiný by mohl být jejím otcem než ten hezký, důstojný, světlovlasý, štíhlý muž v uniformě panského štolby? Jemu se žádný nevyrovnal. K němu vzhlížela a toužebně si přála najít jednou jemu podobného. „Poznáš ho podle toho, že chloupky na rukách se ti dočista zježí, v krku budeš mít bramboru velkou jak pěst, takže ze sebe nevydáš ani hlásku a srdce se ti rozbuší na poplach, jako by chtělo vyletět z hrudi,“ slibovala jí kamarádka Kristla. Teď jí srdce prudce buší, ale důvodem je obava z neznámého. Za nic na světě by to nedala najevo. Jak jí asi bude říkat on? Ve svatebních šatech následuje služku do hostinského pokoje, Josef jde za nimi. Sako své sváteční uniformy má volně přehozené přes rameno. Z útrob hostince k nim pronikají bujaré hlasy a veselý zpěv. Pokoj je čistě naklizený, v rohu lavor a konev s vodou, na zdi krucifix. Na posteli veliká duchna a na ní složené dvě noční košile. Služebná zapálí na stole svícen a pokyne Barboře k čistému prostěradlu přehozenému přes židli.
„Tady máte potom čistej lajntuch.“
V Barboře hrkne. Služka už jí ale nevěnuje pozornost. Na odchodu se pousměje na Josefa a mírně se mu pokloní, čímž poodhalí svůj plný výstřih. Barbora to zaznamená s překvapením: ona s ním snad koketuje?! Skoro si oddychne, když za služkou zapadnou dveře. Vzápětí se rozhostí ticho. Uvědomí si, že je s ním poprvé sama.
Josef si sundá opasek a do rohu ke dveřím postaví šavli. Vypadá, že je v dobré náladě, vypil hodně piva. Anton, jeho kolega a svatební svědek, mu před odchodem na pokoj přinesl stopku pálenky na připití a povzbudivě ho poplácal po rameni. Na Barboru se přitom ani nepodíval. S rodiči se sotva stačila rozloučit. Matka s menšími dětmi odjela domů už po obědě. Otec se chvíli zdržel s Hochovými a po celou dobu ji pozoroval se starostí a smutkem v očích. Když ho vyprovázela, jen ji políbil na tvář a šel chvatně obstarat koně. Možná aby neviděla, jak se mu v očích zaleskly slzy? Bylo jí z toho úzko. Nechal ji stát osaměle před hostincem, jako by už nebyla jeho.
„Svlékni se.“
Barbora stojí u okna zády ke svému muži, neschopná pohybu. Ví, co se po ní chce. Připomene si zrychlený funící dech alkoholem posilněných pacholků nebo panských floutků, kteří byli letními hosty na ratibořickém zámku. Zvuky ozývající se z panského altánu. Osahávání od vesnických mládenců u ohně. Horečnatý lesk v mužských očích. Někdy v ní byla malá dušička, jindy muže cíleně provokovala. Bylo v tom něco opojného, cítit touhu, kterou dokázala probudit.

O autorce

Hana Wlodarczyková pochází z Bystřice nad Pernštejnem. V devadesátých letech absolvovala katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Od té doby pracovala a stále pracuje jako dramaturgyně na mnoha televizních projektech, seriálech a filmech (např. cyklus TV filmů Nevinné lži, seriál Most! ad.) Je spoluautorkou celovečerního filmu Zloději zelených koní a minisérie Jitřní záře. Jako scenáristka se spolu s Martinou Komárkovou podílela na vzniku úspěšné minisérie Božena, která byla nominována na Prix Europa 2021, získala Zlatého ledňáčka od mezinárodní poroty na festivalu Finále Plzeň a v roce 2022 byla oceněna Českým lvem za nejlepší televizní film nebo minisérii. Na základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii vznikla stejnojmenná kniha.

Zdroj informací: PROSTOR

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. Za více než třicet let od první vydané knihy (Pavel Tigrid: Politická emigrace v atomovém věku) urazil PROSTOR velký kus cesty. Snaha zpřístupňovat čtenářům důležitá díla světové produkce vydržela naší redakci do dnešních dnů. PROSTOR vždy usiloval o kultivaci a udržení prostoru svobody ve společnosti. Mnoho z vydaných knih mělo v tomto ohledu významný společenský dopad.

Související knihy

Wlodarczyková, Hana

Prostor, 2022