Román Tátovo indiánské léto francouzské autorky Virginie Grimaldiové (*1977) pojednává o složitosti lidského života, zejména o jeho finální části. V originále se jmenuje Les possibles, tedy v překladu „Možnosti“ – to by pro českého čtenáře zřejmě neznělo dostatečně lákavě, proto asi překladatelka Sarah Baroni, nebo samo nakladatelství Metafora, český název změnila.

Nicméně původní název více vystihuje, co musela udělat hlavní hrdinka knihy, tedy projít všemi fázemi vyrovnání se s nečekanou diagnózou svého otce a vybrat ze všech možností tu správnou, jak se s nemocí vyrovnat. Ale současně český název odpovídá závěrečné části knihy, navíc odkazuje na „déletrvající suché, slunečné, teplé a málo větrné počasí na konci podzimu“, zde tedy podzimu skutečného i životního. Takže vlastně také plně vystihuje vyprávěný příběh.

Juliane má milujícího manžela a malého synka. Její rodiče se rozvedli, když byla malá, ale s oběma udržuje kontakt. Poslední roky trochu ochladl její vztah s otcem, ale když mu vyhoří dům, bez váhání si ho vezme k sobě. Nenadálé soužití však působí hodně problémů a Juliane začne zjišťovat, že s jejím otcem není všechno v pořádku. Jako by nestačilo, že se sama potýká se svými starostmi, těžko se vyrovnává se synovou dysfázií, ještě je na ní, aby se postarala o svého otce.

Mohlo to být horší. Já to vím, vždyť jsem to viděla. Jenže když jde o mého syna, nestačí mi, že to není nejhorší. Chci, aby mu nebylo vůbec nic, aby byl bez problémů, beze strachu, bez nálepek, bez posměšků, zkrátka, aby byl jako ostatní a zapadal do tabulek. (str. 80)

Postupně prochází všemi fázemi od popření, přes hněv, smlouvání a depresi ke smíření, kdy konečně pochopí, jak naložit se zbývajícím časem, a dopřeje svému otci naplnění jeho dětského snu. Prožije spolu s ním a svojí sestrou nefalšované „indiánské léto“.

Pokud jste pečovali o člověka, který směřoval k závěru života, jistě dáte autorce za pravdu, že to není jednoduché. Obzvlášť, pokud se k fyzickým potřebám přidají psychické obtíže a poruchy paměti. I proto by měla kniha Tátovo indiánské léto patřit k doporučované četbě pro pečující. Aby viděli, že nejsou sami, kdo řeší takové problémy, a pomohla jim uvědomit si, že jediné, co mohou udělat, je vyjít jim vstříc. Třeba i tak, že jim splní jejich tajná přání.

Navíc to nejsou vždy jen oni, kdo dávají. I nemocný člověk může do jejich života přinést nový pohled na jejich problémy, dát nový impulz, radu, zkrátka obohatit i je samotné, což si ale v daném zápřahu každodenního kolotoče ani nemusí uvědomit…

„Ale co když tě lidi utahujou? Je ti to jedno?“
„Hochu, lidi si z tebe budou utahovat celej život, s tím vůbec nic nenaděláš. Můžeš změnit tak akorát to, jak na ně budeš reagovat. Dělej, co se ti líbí, a nenech se zastavit tím, co si o tom myslej ostatní.“ (str 110)

Román Virginie Grimaldiové je velmi citlivou sondou do života tzv. sendvičové generace (tedy těch, kteří současně pečují o děti, ale i o své rodiče). Při jeho čtení budete mít současně na krajíčku slzy smutku i dojetí. Pobaví vás kousky muže nespoutaného konvencemi, dojmou vás chvilky souznění i beznaděje, kterou život také přináší, a ověříte si, že osud nám sice možná něco bere, ale něco jiného nám současně nabízí. Vždycky je jen na nás samotných, jak se zachováme, kterou z nabízených možností si vybereme. A pokud jednomu člověku mizí vzpomínky, je dobře, když se najdou jiní, kteří si je uchovají…

„Nevadí, že dědeček ztrácí vzpomínky, protože my ostatní je ještě máme.“ (str. 216)

Začtěte se do románu, který sice nepřináší napětí ani romantiku, ale dýchne z něj rodinná pohoda, a možná vám pomůže se rozhodnout, až budete řešit svá nejen mezigenerační dilemata.

Související knihy

Grimaldi, Virginie

Metafora, 2022