Knihu Na okraji vydalo nakladatelství Prostor.

Dámy a pánové,
dnes bych ráda začala pravidlem, které jsem si sama pro sebe nastavila, když mi bylo mezi šestnácti a sedmnácti lety. Ten, kdo píše – zapsala jsem si do sešitu, který mám dodnes –, má za úkol do slov vkládat impulzy, které přijímá od ostatních a ostatní je přijímají zase od něj. Toto tvrzení jsem ještě podpořila citací z knihy Denise Diderota Jakub fatalista: Říkej to tak, jak to je.
O Diderotově knize jsem v té době nevěděla nic, onu citaci jsem poprvé slyšela od své oblíbené učitelky, která se mi jejím prostřednictvím snažila poradit.
Už od dětství jsem v sobě měla vášeň pro skutečné věci, chtěla jsem je popisovat, opisovat, předepisovat, vpisovat se do nich, anebo je odepsat, když to bylo nutné. Dychtivě jsem si předsevzala, že se po hlavě vrhnu nejdříve do jednoho světa, pak do dalšího, do celé spousty dalších, a budu o nich vyprávět. Pomyslela jsem si: všechno, co náhodně vybízí ke stvoření příběhu, je tam venku a jde nám naproti, my tomu jdeme naproti, mate nás a zároveň i samo sebe. Uvnitř – uvnitř nás – existují jen a pouze křehké pochody našeho organismu.
To, co nazýváme „vnitřním světem“, je soustavné blikání mozku, jenž se snaží zhmotnit do podoby hlasu, psaného slova. Proto jsem bedlivě pozorovala okolní svět, psaní pro mě tehdy mělo především vizuální rozměr: třas zežloutlého listu, nablýskané součástky konvičky na kávu, prsteníček mé matky zdobený akvamarínem, který zářil nebeskými barvami, mé sestry, které se hádaly na dvoře, obrovité uši holohlavého muže s tmavomodrou zástěrou. Chtěla jsem být zrcadlem. Spojovala jsem fragmenty podle časové posloupnosti, skládala jsem jeden do druhého, až mi z toho vyšel příběh. Dělo se mi to s naprostou samozřejmostí, dělala jsem to pořád.
Uběhl nějaký čas a vše se zkomplikovalo. Začala jsem sama proti sobě bojovat: proč tohle, proč ne něco jiného, takhle je to dobře, takhle ne. Během několika let jsem nabyla dojmu, že už psát neumím. Žádná mnou napsaná stránka se nerovnala kvalitě knih, které se mi líbily, možná proto, že jsem byla zabedněná, možná nezkušená, možná proto, že jsem žena a měla jsem sklony psát přeslazeně, možná jsem byla hloupá, možná bez talentu. Všechno se mi jevilo staticky, jako přibité hřebíkem: pokoj, okno, společnost, ti dobří, ti zlí, jejich oblečení, jejich výrazy, jejich myšlenky, předměty, které zůstávaly netečné, i když se s nimi hýbalo. A pak tam zněly hlasy, dialekt mého města, jenž mi v mých textech vadil. Jakmile jsem ho převedla do psané podoby, zněl jinak než ten skutečný a v tom úhledném psaní, o něž jsem usilovala, bil do očí.
Chtěla bych uvést jeden drobný příklad, který jsem vylovila ze svých dávných poznámek: akvamarín na matčině prstu. Byl to skutečný předmět, víc než skutečný, v mé hlavě se však kolísavě míhal. Přesouval se od dialektu ke spisovnému jazyku, měnil se v místě i čase spolu s její figurou jevící se chvíli jasně, chvíli zastřeně, vždy ve společnosti mých střídavě láskyplných a nevraživých citů. Akvamarín byl měňavý, byl součástí měňavé reality, mého měňavého já. A když už se mi ho podařilo vměstnat do popisu – popisy jsem hodně trénovala – a přiřknout mu barvu nebeské záře, rázem kámen přišel o svou podstatu, stal se mou emocí, myšlenkou, střídavým pocitem potěšení a neklidu a začal se zakalovat, jako kdyby spadl do vody, nebo kdybych na něj já sama dýchla. To zakalení nezůstalo bez následků, téměř bez varování mě přimělo k důraznějšímu tónu, jako bych tím snad mohla kamenu vrátit jeho lesk. Je lepší – říkala jsem si – napsat „nebesky modrá záře“. Anebo žádná záře, postačí napsat barvu, tedy nebesky modrý akvamarín. Ale byla jsem z té formulace zklamaná, hledala jsem ve slovníku tak dlouho, až jsem napsala namodralý, namodralé barvy, a nakonec jsem si řekla, proč by to nemohla být blankytná.
To se mi zdálo působivé: blankytný akvamarín, akvamarín s blankytnou září. Ale jak se ta záře blankytného akvamarínu – nebo blankytná záře akvamarínu, chcete-li – začala rozlévat do obrazů, jež evokovala, do příběhu mé matky, prototypu neapolské matky, který jsem budovala, ostře se střetávala s její dialektální mluvou. Bylo to dobře, nebo špatně? To jsem nevěděla. Věděla jsem pouze to, že to nevýznamné přídavné jméno mě chtělo vyvést z šedi našeho rodinného příběhu a přenést mě do příběhu temně černého, řekla bych až hororového. A tak jsem rychle, avšak s těžkým srdcem, couvla. Pryč s „blankytnou“. Ale mezitím už jsem ztratila důvěru: ten opravdový prsten, který jsem ve skutečném životě opravdu znala, tudíž bych čekala, že bude mému textu dodávat na opravdovosti, působil skrz naskrz falešně.

—————————

O autorce

Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Ohromující úspěch ságy (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích) dal podnět k pátrání nejednoho investigativního novináře po autorčině identitě, která však dosud nebyla odhalena. Síla jejího vypravěčského umění spočívá v autenticitě, s níž nahlíží ženské osudy, a v mnohovrstevnatosti hrdinek. Téma žen a dívek, které se snaží zorientovat ve vlastní minulosti a najít sebe samé skrze pochopení a narovnání vztahů se svými blízkými, se objevuje ve většině autorčiných próz včetně románů Dny opuštění (PROSTOR 2019), Temná dcera (PROSTOR 2019) a Prolhaný život dospělých (PROSTOR 2020). Vedle románové tvorby se čeští čtenáři mohli seznámit s napínavým příběhem pro děti Pláž v noci (PROSTOR 2019) a ilustrovaným souborem esejů Příležitostné nápady (PROSTOR 2020). Většina děl Eleny Ferrante se dočkala filmového zpracování, Netflix chystá seriálovou adaptaci Prolhaného života dospělých.

Zdroj informací: TZ nakladatelství Prostor

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. Za více než třicet let od první vydané knihy (Pavel Tigrid: Politická emigrace v atomovém věku) urazil PROSTOR velký kus cesty. Snaha zpřístupňovat čtenářům důležitá díla světové produkce vydržela naší redakci do dnešních dnů. Vždy jsme usilovali o kultivaci a udržení prostoru svobody ve společnosti. Mnoho z vydaných knih mělo v tomto ohledu významný společenský dopad. Snažili jsme se a nadále snažíme vybírat tituly, jež pojednávají o svobodě a brání ji – ať jsou to díla beletristická nebo literatury faktu. Díky PROSTORU u nás zdomácněli autoři jako Timothy Snyder, Tony Judt, Timothy Garton Ash, Henry Kissinger, David Satter, Yascha Mounk, Graham Allison, Steven Levitsky a Daniel Ziblatt. Také romanopisci Elena Ferrante, Bernhard Schlink, Thomas Bernhard, Guzel Jachina, Vadim Delone, Paul Auster či William Somerset Maugham… Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Aleš Palán, Igor Lukeš, Alena Wagnerová, Martina Formanová, Andrea Sedláčková, Edgar Dutka, Tomáš Macek, Jiří Pehe a další.

Související knihy

Ferrante, Elena

Prostor, 2022