Přinášíme vám ukázku z knihy Konec světa,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Tu šedivou, větrnou středu přišli muži v dlouhých pláštích a zastřelili Renoira, přímo na dráze, kde stál, vznešený, vrávorající, s jednou nohou pokrčenou. Ta smrtící rána ukončila fůru snů.
O něco pozdějc seděl Cameron Delray za volantem, upřeně zíral před sebe a vůbec se neměl k odjezdu. Harry Strang, s hlavou zavrtanou do límce starýho jezdeckýho kabátu, si tisknul klouby zaťaté pěsti k čelu. Po chvíli prohlásil: „Zásah shůry, tohle žádné zatracené pojištění nepokryje.“
Já byl v šoku, třel jsem si ruce a snažil se nějak uklidnit. Většinou je snadný to projet a najde se padesát důvodů jak a proč. Tohle jsme projet nemohli. Stačilo málo. Aby byla dráha tvrdá. Aby kůň nezaspal na startu – a tenhle kůň na startu zaspat nemohl, protože to byl nejlíp trénovaný kůň na světě; a kdyby nezaspal, mohl zbytek malýho startovního pole porazit nejmíň o šest dýlek, možná o deset.
A nikdo kromě nás to netušil.
Dráha byla tvrdá. Kůň na startu nezaspal.
Renoir měl uběhnout akorát tisíc metrů. V blbej den a bez pobízení jsme mu ten kilometr naměřili za sedmapadesát vteřin. Jenom jeden ze soupeřů se tomu času aspoň přiblížil. Při testu mu našli v krvi melazanin a už nikdy to nezvládl pod pětašedesát.
Takže tohle se nepočítalo. Dopingový časy se nepočítají.
Den předtím si vzal Harry Strang stranou Kathy Galovou, položil jí svou obrovskou tlapu na paži a povídá: „S tebou v sedle nemůže nevyhrát, prostě nemůže. Jenom se od nich utrhni a drž ho dál od ostatních, vůbec na něj nesahej, o zbytek už se postará sám.“
Stačilo, aby Kathy s koněm čistě odskočila z boxu číslo šest, pobídla ho, jedna zatáčka, nebylo potřeba běžet nejkratší stopou, nesešlo na tom, že startoval z krajní pozice, klidně by je porazil, i kdyby musel běžet po zábradlí kolem hlavní tribuny. Ten kůň byl o deset dýlek lepší než všichni jeho soupeři. Klidně to odpřisáhnu.
Renoir stál ve svým startovacím boxu, černý jako hrob a trpělivý jako clydesdale, ani stopy po nervozitě. Dalekohled VE 4000 mi odhalil klidný, inteligentní oči a tvář Kathy Galové, její pusu, horní zuby spočívající na nadýchaným polštáři spodního rtu, zub vedle špičáku maličko vystupující z jinak dokonale vyrovnanýho bílýho šiku.
Viděl jsem, jak Kathy hladí Renoira za levým uchem. Zastříhal jím. Líbilo se mu to; už ho tak pohladila aspoň tisíckrát. Stáli v boxu, kůň a drobná jezdkyně, uvolnění, přátelé, dohromady mnohem lepší než lidi a zvířata po obou jejich stranách. A až ho za chvíli pobídne, okamžitě zareaguje mohutným záběrem tmavých lesklých boků.
Hlasatel oznámil: „Následuje dostih číslo tři a máme tu velký balík sázek na Renoira, na koně, který má na kontě z devíti startů jediné umístění a tuto vzdálenost ještě nikdy neběžel. Z původního kurzu třicet ku jedné se vypracoval na hlavního favorita s kurzem čtyři ku pěti. Je v tom spousta peněz. A to nejen u bookmakerů. Na vcelku obyčejný podzimní dostih je tu i pořádný balík u velkých sázkových kanceláří.“
Balík vykrmený našima prachama, tedy našima a všech těch, co bedlivě sledovali vývoj a svezli se s námi těsně předtím, než se sázky uzavřely.
„A do boxu právě přivádějí posledního koně, je to Redzone,“ pokračoval hlasatel, „vypadá to dobře, světlo bliká…“
Rozhodující okamžik.
Dvířka se otevřela a koně vyrazili vpřed, všech osm naráz, ale jen na okamžik, protože Renoirovi stačilo pět šest skoků, aby se ostatním vzdálil, o délku, dvě, tři. Potom ho Kathy přibrzdila, nenechala ho zbrkle letět vpřed, využila svých jezdeckých zkušeností, aby ho umravnila. Těsně před zatáčkou se ohlédla přes rameno, jen takový kratičký trhnutí hlavou, uviděla nedůstojnou konkurenci daleko vzadu a navedla koně na vnitřní stopu podél hrazení. Na rovince Renoir naprosto dominoval. Zbývalo tři sta metrů, měl náskok šesti dýlek, Kathy ho vedla zlehka, jen rukama a patama, učebnicový rajtování, a s každým krokem se ostatním vzdaloval.
„Vypadá to na úplně pohodový závod,“ poznamenal hlasatel. „Renoir drtí soupeře i bookmakery, kteří přijímali první sázky. Tenhle kůň je úplně jiná liga a Kathy Galová nemusí ani…“
Nespouštěl jsem z Kathy a Renoira oči, dokonalý obraz elegance a síly. Po tváři se mi mimoděk rozlil úsměv, a vtom jsem uviděl, jak jí prudce klesla hlava a paže v hedvábných rukávech sklouzly dolů podél krásný koňský šíje. Vzápětí už blyštivý kůň a jezdkyně padali, padali, padali, veškerá lehkost ta tam, všechna elegance a síla vyprchaly ve zlomku mučivý vteřiny.
Dopadli na zem, ona zůstala ležet a on, to hrdý, nádherný zvíře, se pokoušel postavit na nohy. Pole pronásledovatelů mělo spoustu času a místa, aby se rozdělilo, a jedna z dvojic si doběhla pro nezasloužený vítězství.
Teď v autě si Harry odtrhnul ruce od obličeje a připoutal se pásem. „Domů,“ zavelel. „Dáme si trochu bublinek a poděkujeme hvězdám, že Pán ušetřil aspoň to děvče.“
Cestou, na hnusný dálnici, jsem v postadrenalinovým šoku přemýšlel o životě, o tom, jak je krátký a pošetilý, zejména o svým životě, o tom, jak je zranitelný a jak je nespravedlivý, že tak obrovský břemeno musí spočinout na tak štíhlých a křehkých oporách. Potom Cam, jenž v tý sebevražedný tlačenici kamioňáků, pitomců a maniaků řídil dvěma prsty, utrousil: „Aspoň že jsme z bookmakerů vyrazili v průměru patnáct a ze sázkovek deset.“
Prudce jsem se narovnal, srdce se mi rozbušilo, jako bych se probudil z utíkacího snu, iracionálně naštvaný. „Tys na to vsadil?“ zeptal jsem se. „Ta mizerná herka neměla ani na to, aby Renoirovi olízla holínky, boty… teda kopyta, zatracený kopyta…“
Harry si položil hlavu na opěrku. „Jacku,“ oznámil mi smutně, „při dostihu nemůžeš všechno vsadit jenom na jediného koně.“
Schoulil jsem se na sedadle jako jemně vyplísněný dítě. Jak často vám musí některý věci opakovat?

—————————

Přečtěte si celou ukázku.

—————————

O autorovi

Peter Temple je jeden z nejuznávanějších současných australských autorů detektivek se narodil v roce 1946 v Jižní Africe. V roce 1982 se přestěhoval do Melbourne, kde se živil zejména jako novinář a pedagog. Proslavil se však až o něco později svými romány, a to především čtyřmi krimi thrillery se svérázným soukromým vyšetřovatelem Jackem Irishem (Staré dluhy, Temný příliv, Konec světa, Bílý pes). Čeští čtenáři znají také detektivku Drsné pobřeží (za niž Temple obdržel jako první Australan prestižní britské ocenění Gold Dagger) a její volné pokračování Pravda. Autorovy knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, získaly řadu dalších cen a série s Jackem Irishem se dočkala filmové a seriálové podoby s Guyem Pearcem v hlavní roli. Peter Temple žil až do své předčasné smrti v roce 2018 s manželkou Anitou a synem Nicholasem v australském Ballaratu.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Temple, Peter

Mystery Press, 2022