Knihu Andělský prach vydalo nakladatelství Prostor.

„POSTŘEH!“ VYKŘIKNU a hodím míč, hodím ho tak, aby se odkutálel přesně k sukni nějaké ženy. Žena stočí pohled dolů na míč. Druhý kluk do ní vrazí, protože utíkal za míčem moc rychle, a tak se omlouvá, mockrát, pořád dokola se omlouvá, umazal té ženě sukni, stydí se, oprašuje ji a snaží se ženě špínu vyčistit, žena se také stydí, že jí cizí kluk oprašuje a čistí sukni, že sahá na její oblečení, poněvadž tak sahá i na ni, pod tím oblečením je přece ona, a tenhle následný stud oné ženy způsobí, že můj kamarád se stydí ještě víc, jak jen se mu to mohlo stát, je nepozorný a příliš divoký, i když to neumí tak přesně vyjádřit, je mu to hrozně moc líto. Konečně žena odmítne jeho snažení i rychlá jednotlivá slova, která kluk kolem ní průběžně trousí, a kluk popadne míč, pozpátku utíká pryč, obličejem stále otočený k dotyčné ženě, usmívá se na ni; a ona si později nedokáže vybavit jeho obličej, ani si přesně nevzpomene na slova, která jí říkal, pamatuje si jenom ten úsměv.

JÁ JSEM VŽDYCKY TEN, který míč hází, nikdy nedělám toho, kdo za ním běží a vráží do cizích lidí. Jednou, úplně na začátku, jsem to zkusil – jenže když jsem do toho sympatického pána vrazil, tak jsem na něj jenom civěl, na jeho naštvanou tvář, cítil jsem, jak se mi rozšiřují zorničky, jak jen stojím a civím s otevřenou pusou, jak mi ruce ochable visí podél těla jako zavěšené na drátěném očku v ramenním kloubu, namísto abych všelijak rozmáchle gestikuloval.
„No tak, co se říká?“ osopil se na mě ten muž.
„No? Tak co? Říká se: Promiňte!“ hulákal mi do tváře, potom se lehce zaklonil a vlepil mi facku. V okamžiku, kdy mě jeho ruka zasáhla do tváře, všechno, co na něm bylo sympatické, zmizelo.
Vždycky jsem ten, který míč hází.

DLOUHÝMI KROKY zahneme za nejbližší roh a tam se dáme do běhu, jako by nás honili čerti. Doleva, doprava, doleva. Někde v závětří, v nějakém domovním vchodu, se vrhneme do kouta a přikrčíme se. Tam ten druhý vytáhne z kapsy u bundy poklad. Někdy je to šperk, jindy hodinky. Někdy peněženka. Roztřesenýma rukama vyndám z peněženky peníze, ten druhý pak prázdný obal zahodí, odkopne ho někam, kam není vidět. Já stočím peníze do ruličky a nacpu si je do spodků. Rozdělíme se, každý spěchá pryč jiným směrem. Bankovky mě škrábou na kůži. Hned v další ulici už máme na zádech každý svůj ošuntělý školní batoh, ty taky ležely schované někde v křoví. Vypadáme jako všichni ostatní. Spěcháme, ale tak, aby nebylo vidět, že máme naspěch. Pospícháme, protože čím déle jsme ve městě, tím víc mlha kolem nás řídne.

V MLZE NĚKDY přebývají příšery. Slyšíme je hlavně v noci, jak krouží kolem ostrova, funí a při vydechování chrlí oheň. Když ležíme úplně potichu, pod kořeny stromů nás nenajdou. Nehnutě zírám do tmy; a tma zase zírá na mě. Představuju si ty příšery, mívají vždycky spoustu paží a natahují je ke mně. Cítím na kůži jejich horký dech. Když jsem jednou říkal o těch příšerách Krakadzilovi, tak se mi vysmál. A přitom s těmi příšerami nejsem sám. Že je to z toho andělskýho prachu, říkal, dal sis toho moc, nech toho, že prý takhle to být nemá. Nevěřím mu. Že jsou tu příšery, nemá s andělským prachem nic společnýho, prostě tu jsou, tak nebo tak, záleží jenom na tom, jestli je člověk slyší a jestli je vidí.

NĚKDY SE MI ZDAJÍ SNY. Moje sny mají roztřepené okraje. Jsou v nich hlasy, rozmazané obličeje, vůně, u kterých si ale nejsem vždycky jistý, jestli je to vůně nebo zápach. Ve snech si vzpomínám na babiččina měkká prsa. Veliká prsa, jako moje dětská hlava. Dva knoflíky z nepravé perleti na límečku u blůzy. Dlouhé, do špičky opilované nehty na malíčcích na obou rukách, když mě zvedá, zarývají se mi do těla. Jednotlivé chloupky nad horním rtem. A pak se musím probudit, ať už jsem doopravdy spal, nebo nespal.

ZABYDLELA SE VE MNĚ melodie, pořád se vrací. Někdy bych si ji rád zazpíval, když jsem sám, jen tak pro sebe. Ale jako by ty správné tóny byly jenom uvnitř v mojí hlavě, jako kdyby je cesta ven vymazala. Takže si nezpívám.

NASTAL ČAS NA KASIČKU, říká Krakadzil, když za námi přijde; o příšerách se bavit nehodlá. A tak ostatní vytáhnou ven truhlu s poklady a otevřou víko. Stojíme v půlkruhu kolem truhly, vzpřímení, já jsem vzadu přesně za bednou. Hmmm, řekne pokaždé Krakadzil, když se skloní nad poklady. Jednou jsem si všiml, že když to dělá, zadržuju dech; od té doby si to uvědomím pokaždé. Hmmm, udělá Krakadzil a já se nadechnu, hhhhhhm, a pak nic. Dokud neřekne dobře, jo jo, dobře, dobře-dobře, zatímco v prstech převrací a zkoumá ten nebo jiný kousek. Pak teprve vydechnu, mhhhhhh, a ramena mi klesnou trochu dopředu, takže předtím jsem je musel mít zakloněná trochu dozadu. Když Krakadzil neřekne dobře-dobře, přikrčím se, jako kdyby napřáhl ruku a chtěl mě uhodit, on se ale přede mě jenom postaví a upřeně se mi zadívá do očí, ty svoje přitom v koutcích lehce přimhouří. Člověk ví, že za sevřenými rty zatíná zuby. Tak se na mě kouká a pak mi švihnutím ruky nastaví před obličej sevřenou pěst a já sebou cuknu. Krakadzil rozevře pěst a to, co v ní má, nezáleží na tom, co to je, upustí přede mě na zem. Očima nesleduju tu věc, která padá na zem. Krakadzil připoutal moje oči ke svým, nedokážu svůj pohled odtrhnout. Nakonec se otočí a beze slova zmizí, já ale s naprostou jistotou vím, že musíme něco napravit, nebo. Když řekne dobře-dobře a já vydechnu, plácne mě po rameně, to jako že s obsahem kasičky souhlasí, a když přidá ještě moc–dobře, tak se mu koutky úst jakoby stočí nahoru.

—————————————–

Podívat se můžete na celou ukázku.

—————————————–

O autorce

Literární tvorba rakouské autorky Cornelie Travnicekové (nar. 1987) zahrnuje romány, povídky, knihu pro děti i poezii. Její románový debut Chucks (2012) byl úspěšně zfilmován pod názvem Mae (2015) – snímek získal Cenu publika na filmovém festivalu v Montrealu. Ukázka z druhého románu Junge Hunde (Mladí psi), v té době ještě nedokončeného, získala v roce 2012 v soutěži Ingeborg Bachmannové v Klagenfurtu Cenu publika. Román Andělský prach se v roce 2020 dostal do nejužšího výběru nominací na Rakouskou knižní cenu. Mladá spisovatelka, pocházející z Dolního Rakouska, vystudovala na Vídeňské univerzitě pozoruhodnou kombinaci oborů sinologie a informatika a oběma disciplínám se věnuje: je zaměstnaná jako projektová manažerka a výzkumná pracovnice v rakouském Centru pro virtuální realitu a vizualizaci a současně překládá krátké literární prózy z čínštiny.

Zdroj informací: TZ

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. Za více než třicet let od první vydané knihy (Pavel Tigrid: Politická emigrace v atomovém věku) urazil PROSTOR velký kus cesty. Snaha zpřístupňovat čtenářům důležitá díla světové produkce vydržela naší redakci do dnešních dnů. Vždy jsme usilovali o kultivaci a udržení prostoru svobody ve společnosti. Mnoho z vydaných knih mělo v tomto ohledu významný společenský dopad. Snažili jsme se a nadále snažíme vybírat tituly, jež pojednávají o svobodě a brání ji – ať jsou to díla beletristická nebo literatury faktu. Díky PROSTORU u nás zdomácněli autoři jako Timothy Snyder, Tony Judt, Timothy Garton Ash, Henry Kissinger, David Satter, Yascha Mounk, Graham Allison, Steven Levitsky a Daniel Ziblatt. Také romanopisci Elena Ferrante, Bernhard Schlink, Thomas Bernhard, Guzel Jachina, Vadim Delone, Paul Auster či William Somerset Maugham… Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Aleš Palán, Igor Lukeš, Alena Wagnerová, Martina Formanová, Andrea Sedláčková, Edgar Dutka, Tomáš Macek, Jiří Pehe a další.

Související knihy

Travniceková, Cornelia

Prostor, 2022