I když je pachatel odhalen, může se soudu vyhnout – stačí, když se vydrží dostatečně dlouho skrývat. U každého trestného činu (mimo genocidu a válečné zločiny) totiž běží tzv. promlčecí lhůta, po jejímž uplynutí nelze žádný trest uložit. Jako by se žádný zločin nestal…

Na šokující skutečnost, že vraždy jejich rodinných příslušníků nebudou potrestány, se rozhodli pozůstalí upozornit založením sdružení Nepromlčíme. Nejkřiklavější případy nevyřešených zločinů (nejde jen o vraždy, ale i znásilnění a jiné) pak sepsali, opatřili dokumentárními fotografiemi a vydali v nakladatelství Cosmopolis v knize s názvem NE/PROMLČENO.

Musím říct, že jsem četla několik fiktivních detektivek, kde se řešily odložené zločiny (např. Pád Michaela Connelyho, série Odložené případy autorky Tiny Frennstedt) a měla jsem tedy pocit, že potrestat někoho za zločin (minimálně za vraždu a znásilnění) lze v jakémkoli časovém horizontu. Proč by se jinak vyšetřovaly i s odstupem času? Jenže tak tomu je v USA, nikoli u nás ve střední Evropě. Díky knize jsem s hrůzou zjistila, že pachatel vraždy může být už za 15 (ve výjimečném případě až za 30) let od spáchání úplně klidný, protože jeho čin byl promlčen! U znásilnění je tomu tak již po 5 (max. 15) letech a u podvodu stačí k promlčení jen 3 roky.

Prý s odstupem tolika let není potřeba lidi trestat, protože se sami polepšili:

Zachování promlčecí doby u vražd zdůvodňují její zastánci třemi hlavními argumenty: společnost nepociťuje potřebu trestat po tak dlouhé době, pak argumentují oslabováním důkazů v čase, a nakonec uvádějí předpoklad, že se viník s časem napravil. (str. 167)

Opravdu? A traumata ze ztráty blízkého člověka se snad s časem sama vytratí? Psychická újma ze znásilnění a strach opustit bezpečné zázemí, protože venku může znovu číhat ON, snad někdy zmizí? Některé stavy se prostě ani s léty nemění a poškození, pozůstalí potřebují pocítit satisfakci, že viník byl dopaden a odsouzen.

Publikace NE/PROMLČENO je psána jazykem srozumitelným širokému spektru čtenářů. Vhodně uvádí nejen nevyřešené české (a slovenské) případy, ale ukazuje, jak odlišně věci fungují v zahraničí, zejména v USA. Opět na konkrétních případech. Každou kapitolu uzavírá obrazový materiál. Z mého pohledu je trošku škoda, že dokumentární fotografie nejsou včleněny přímo do příslušného textu, aby jej oživily, ale následují vždy až po uzavření kapitoly v tzv. obrazové příloze. Jednotlivé obrázky s příběhem sice propojuje číselné označení, ale na čtenáře to i tak může působit zmatečně.

Závěrem spolek Nepromlčíme vyzpovídal psychiatra Cyrila Höschla. Ten vyvrací mýtus polepšeného vraha a apeluje na potřebu pozůstalých (poškozených) vidět pachatele u soudu. Ono biblické „oko za oko, zub za zub“ je v naší duši neměnně zakódováno a pro naše psychické zdraví je třeba odhalit pravdu a dosíci nějaké odplaty.

Určitě je dobře, že tato publikace vyšla a že má spolu s filmem Promlčeno (který šel současně s vydáním knihy do kin a je inspirován skutečným příběhem), šanci oslovit širokou veřejnost. Kéž by kniha vyvolala novou diskuzi o nutnosti zrušení promlčecích lhůt u těžkých zločinů, aby každá oběť mohla dojít nějaké satisfakce, jedno v jakém čase.

Titul doporučuji k přečtení všem, komu není lhostejné, že násilí zůstává u nás nepotrestáno.

Související knihy

NE/PROMLČENO
Divoké devadesátky, mafiánské popravy a skutečné zločiny, které mění osudy

Nepromlčíme

Cosmopolis, 2022