Přinášíme vám ukázku z povídkové knihy Stín ve dveřích,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Byl to skromný, dvoupodlažní domek ve slepé ulici asi pět set metrů od Wimbledon Common, ukrytý za cihlovou zdí, přes niž by viděl jen dvoumetrový obr. Na jednom konci zdi byly dřevěné dveře se zabudovanou poštovní schránkou, na druhém dvoukřídlá brána s interkomem po straně. Věděl jsem, že je to prostý domek, protože byl před čtyřmi lety na prodej a mně se podařilo na internetu najít fotky interiéru z té doby, ale zpoza zdi, odkud jsem viděl jen krásnou sedlovou střechu, vypadal větší a honosnější, jako stvořený pro rodinu mnohem zámožnější, než byli Conisterovi.
Zaparkoval jsem na ulici, sebral ze sedadla poznámkový blok a vystoupil. Při zamykání auta jsem se na chvíli zarazil a znovu si vybavil svůj poslední rozhovor s tátou u kuchyňského stolu v chatě v jižním Devonu. Jeho poslední slova. Duchové nestraší ve tvém domě, chlapče. Straší ve tvé mysli. Těžko říct, jestli ve mně tu vzpomínku vyvolalo to, co se mi zatím podařilo vypátrat o Conisterových, nebo jestli šlo o pozůstatek bolesti a stresu z případu, který jsem řešil před třemi lety a který mi už navždy uvízl v paměti. Ať tak či onak, cestou k bráně mi před očima vytanul naprosto zřetelný obrázek tátovy ztrhané, vyčerpané tváře, na niž dopadalo světlo z okna.
Stiskl jsem zvonek na interkomu.
Po chvíli se ozval ženský hlas. „Ano?“
„Paní Conisterová? Tady David Raker.“
Následovalo zabzučení a pak se jedno z křídel brány pomaličku zhouplo dovnitř a odhalilo krátkou kruhovou příjezdovou cestu. Prošel jsem a zlehka bránu zatlačil zpět. Před sebou jsem uviděl pět let starou astru parkující vedle stojanu se dvěma koly. Za nimi byly přední dveře domu, trochu skryté ve stínu předsunutého prvního patra podepřeného dvěma bílými sloupy.
Margaret Conisterová na mě čekala ve dveřích. Měla na sobě legíny a sportovní tílko a byla trochu zadýchaná, což mi vzhledem k horkému červencovému dni nepřipadalo nijak zvláštní, ona se ale přesto začala za tenounkou vrstvičku potu na tváři a pažích hned omlouvat. „Šla jsem si zaběhat,“ vysvětlila, „a úplně jsem zapomněla na čas. Bála jsem se, že to nestihnu.“ Potřásli jsme si rukama a já ji ujistil, že to vůbec nevadí. „To je od vás milé,“ usmála se. „Ale není to zrovna nejlepší první dojem.“
„Nehodnotím lidi na základě jejich dochvilnosti.“
Znovu se usmála. Byla to přitažlivá žena. Čtyřicet sedm let, drobná a štíhlá, s tmavými vlasy staženými do culíku, zarudlými tvářemi a tmavě čokoládovýma očima. „Pojďte dál,“ pozvala mě a ukázala do chodby. Z horního schodu před dveřmi jsem viděl, že se chodba na konci otevírá do velikého obývacího pokoje se zimní zahradou. Nalevo byla kuchyně s dubovým stolem, napravo jakási pracovna – stísněná, tmavá, plná věcí.
„Běháte už dlouho?“ prohodil jsem konverzačně, abych ji trochu uklidnil. Všechny rodiny byly na začátku nervózní. Každý se bál, že by mohl říct něco nevhodného a ovlivnit tak můj postoj nebo to, jak tvrdě pro ně budu pracovat.
„Ano, už od puberty,“ odpověděla.
„Já se na běh dal teprve před pár lety,“ svěřil jsem se jí. „Dobře se mi při něm přemýšlí.“ Všiml jsem si, že na pohovce v obýváku někdo sedí, ale dveřmi jsem viděl jen překřížené nohy. Patřily ženě. „Proto jsem říkal, ať si s tím neděláte hlavu. Ani nevím, kolikrát jsem se sám vyrazil proběhnout jen na hodinku a vrátil jsem se za dvě.“ Znovu se usmála a konečně se trochu uvolnila.
„Dáte si něco k pití, pane Rakere?“
„Říkejte mi Davide,“ nabídl jsem. „A čajem bych určitě nepohrdl.“
Následoval jsem ji do kuchyně, kde jsme chvíli nezávazně tlachali, zatímco se vařila voda na čaj. Jednu ze zdí zdobila koláž fotek. Na snímku uprostřed byla Margaret Conisterová s manželem a dvěma dětmi. Nejspíš to byla fotka z nějaké dovolené. Nebe nad jejich hlavami bylo blankytně modré, v levé části záběru se rýsovala bílá zídka a z pravé vykukovala palma. Její děti – Seb, kterému teď bylo patnáct, jak mi Margaret prozradila po telefonu, a Katie, která nedávno oslavila dvacátiny – byly na snímku obě o pět nebo šest let mladší. Paul, Margaretin manžel, byl stejně starý jako ona a téměř neskutečně vysoký. Ruce měl dlouhé jako větve stromu a na snímku měl jednu z nich zlehka položenou na Sebově rameni, třebaže mezi ním a synem stály Margaret i Katie. Zbytek koláže se nesl v podobném duchu. Všechno to byly fotky z rodinného života a dovolených. Svatební fotka Paula a Margaret, snímek jednoho z dětí ve školní uniformě, Paul v zahradě. Ukázal jsem na obrázek uprostřed.
„Kde je to focené?“ zeptal jsem se.
„Ehm,“ zamyslela se. „Ve Španělsku. V Marbelle.“ Na chvíli se na fotku zadívala. „Strávili jsme dva týdny ve vile, kterou tam vlastnil Paulův tehdejší šéf.“ Odmlčela se a v očích se jí mihla vzpomínka. „Krásné místo. Na čtrnáct dní jsme se cítili jako královská rodina.“
Ještě chvíli si fotku prohlížela a teprve pak od ní odtrhla zrak.
„Po našem včerejším rozhovoru jsem trochu zabrouzdal po internetu,“ řekl jsem. „Překvapilo mě, že jsem toho v médiích o Paulovi moc nenašel. Respektive nic podrobnějšího k jeho zmizení. Přišlo mi to trochu… zvláštní.“
Margaret přikývla. „Zvláštní vzhledem k tomu, co se mu stalo?“
„Ano.“
Tentokrát jen pokrčila rameny. „Lidem nejspíš připadala naše verze neuvěřitelná. A po čase usoudili, že si zkrátka vymýšlíme.“
Přesně tímhle dojmem na mě příspěvky na internetu působily – a nejen oficiální články v médiích, ale také diskuse na fórech a sociálních sítích. To, k čemu v tomhle domě před třemi měsíci došlo, se jednoduše nemohlo odehrát tak, jak to Margaret a její děti popisovaly.
Margaret se znovu otočila k fotografii.
„Vlastně se jim nedivím,“ přiznala tiše, jako by částečně mluvila se mnou, částečně se sebou a částečně s manželovým duchem, který se na ni obracel z fotky. „I mně to zní šíleně. Ale přísahám, že přesně tak se to stalo.“ Podívala se na mě se slzami v očích. „Té noci, kdy Paul zmizel, si šel kolem osmé nahoru vzít prášky na tlak, jako každý večer.“
Přikývl jsem, aby pokračovala. Zbytek mi už řekla po telefonu, ale chtěl jsem to slyšet znovu.
„V ložnici zavrzala podlaha,“ vzpomínala roztřeseným hlasem, „a zaskřípěl šuplík u jeho nočního stolku. Tam měl prášky. To skřípění bych si s ničím nespletla. Paul chtěl ten šuplík opravit už několik let.“ Zarazila se a otřela si oči. „A pak… nic.“
„Dolů se už nevrátil?“
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Odešel do ložnice nahoře – a jednoduše zmizel.“

—————————-

Přečtěte si celou ukázku.

—————————-

O autorovi

Tim Weaver je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery. Počínaje Honem na mrtvého tak vznikla série románů, která uvedla na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob. Weaverův čtvrtý román, Není cesty zpět, byl prezentován v prestižním britském knižním pořadu Richard and Judy Book Club. Bez slitování se v týdnu, kdy bylo vydáno, vyšplhalo na druhou příčku nejprodávanějších knih a Údolí mrtvých a Ztracený se obě dostaly na první místo v žebříčcích prodejnosti elektronických titulů. Weaver byl rovněž nominován v rámci britského literárního ocenění National Book Awards. V sérii dále vyšly díly Němé oběti, Zlomené srdce, Muž bez minulosti, Žena mého života a Nikdo není doma. Tim Weaver je ženatý, má malou dceru a celá rodina žije nedaleko Bathu v jihozápadní Anglii.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Weaver, Tim

Mystery Press, 2022