Dej si pozor, co si přeješ – mohlo by se ti to splnit

Kubaskova_Dej si pozor co si prejes
Karlův most – hlava na hlavě. Nerudovka – hlava na hlavě. Moje hlava? Lidově řečeno v pejru. To bylo blahé paměti pár let zpátky.

Jestli jste koutkem oka zavadili o mou knižní tvorbu, zřejmě jste si všimli, že jsem vskutku velkým milovníkem staropražských uliček a tajuplných zákoutí, jichž je po Praze požehnaně. Stejně jako tamních pověstí a strašidel. Trochu z toho podezírám jednu starou gramofonovou desku s názvem Hurvínkova strašidýlka, která mě jako hokejka puk poslala do branky „miluju starou Prahu“ a dala gól.
Jenže kde jsou krásná místa, tam jsou také turisté. Tušíte správně – nyní přijde ta horší část. V mojí brance „stará Praha“ začalo být časem na můj vkus nesnesitelně mnoho puků, a tak jsme do sebe naráželi a strkali a došlo i na pár faulů, které neodpískal žádný rozhodčí. Moje kamarádka se cestou na stanici metra Malostranská dokonce rozhodla, že zkusí obří zástupy organizovaných poznávacích zájezdů rozrážet loktem, když odmítaly uhnout třeba jen o píď, takže na nás zbylo místo akorát tak na silnici. Kamarádka to brzy vzdala – hrnoucí se výprava byla na jeden lidský loket příliš velkou výzvou.
V té době jsem už pracovala na Čarodějkách malostranských a každičkou cestu do Prahy využila k čmuchání po domovních znameních a šmejdění po té či oné pověsti, bytosti a kouzlu. Hledala jsem dům U Kamenné mořské panny v Karlově ulici, sledovala, jak se mění znamení na domě U Tří zlatých prstenů v Mostecké ulici, zašla do lékárny U Černého orla na Malostranském náměstí a fotila kamenný zvon na gotickém domě na Staroměstském náměstí. A často jsem za takovým dobrodružstvím musela vyrazit v šest ráno, pokud už bylo světlo, nebo v neděli před sedmou ranní, takže jsem potkala nejednoho svatebního fotografa, který na Staré Město, Karlův most a Malou Stranu vyrazil za úplně stejným účelem – pořídit novomanželům fotku bez kulisy tvořené z davů lidí. Myslím, že „Praha bez lidí“ byla a dodnes je snem mnoha fotografů.
Častokrát jsem vysílala kamsi k nebesům úpěnlivé prosby, aby ti lidé propánajána zmizeli. A jednoho dne bylo přání vyslyšeno: lidé z ulic opravdu zmizeli. Davy byly fuč. Pražské ulice i náměstí se ponořily do ticha a já jsem psala další díl Čarodějek a v celé té neradostné situaci, do které se namočil takřka celý svět, jsem se těšila alespoň z toho, že si konečně užiju Nerudovku v malebném poklidu.
Ten pocit se mi vryl hluboko do paměti, mnohem hlouběji než jakákoli strkanice na Karlově mostě. Vyšla jsem na Hradčanské náměstí, tam, co u vyhlídky na Stověžatou vždycky zacláněli lidé se selfie tyčemi a s mobily v natažené ruce, kde vyhrávala pražská kapela a kde vám za pár šupů udělali kýčovitou fotku v královském hermelínu, do ruky vám vrazili žezlo a na hlavu korunu.
Nic. Pusto, prázdno… Dole pode mnou se rozprostírala Praha, která vypadala, že nedýchá. A mně se zatajil dech skoro stejně jako vylidněným ulicím. U zídky na vyhlídce, kde se to jindy hemžilo životem, postával jeden korejský pár – se selfie tyčí – a já. Sešla jsem rozvážným krokem do Nerudovky a mlčky putovala strmou ulicí dolů, míjela jsem znamení, fotila Medúzu, červeného beránka a troje housličky. Dveře krámků byly zavřené, před restauracemi postával personál, který neměl do čeho píchnout, a lákal mě aspoň na jídlo s sebou.
Prvotní nadšení z „Prahy bez lidí“ vyprchalo stejně rychle jako moje chuť fotit. Dospěla jsem k Valdštejnské zahradě a zkusila vzít za kliku malých dveří v obrovité zdi, jestli přece jen nebude otevřeno. Nebylo.
Dopisovala jsem tehdy Čarodějku a zlatý elixír a snovala příběh tak, jako by se v reálném světě vůbec nic nedělo: v ulici, kde bydlí moje hlavní hrdinky, nebyl žádný lockdown, zákazníci v Celestýnině obchůdku s tretkami neměli přes ústa a nos roušky. Po Karlově mostě proudily zástupy lidí a míjely umělce s ručně vyráběnými šperky, portréty a obrázky Prahy a sem tam nějakého toho pouličního muzikanta. Jako by bylo všechno při starém a nad světem nevisel stín. Při psaní jsem se přistihla, že se ve skrytu duše modlím, ať se to všechno vrátí.
A pak se dveře Valdštejnské zahrady jednoho dne zase otevřely. Známá jménem Jana, mimochodem také autorka, mi při svých cestách tramvají hlídala, kdy se to stane. Povím vám, byla jsem tam mezi prvními. Dopsala jsem chybějící scény s výry, kteří bydlí v tamní voliéře, prozkoumala alej kopií nádherných soch, jejichž originály dlí od třicetileté války až dodnes ve Švédsku, a pečlivě vypátrala každé zvíře a obludu na umělé krápníkové stěně, kterou si tam nechal zbudovat Albrecht z Valdštejna.
Praha se zase trochu nadechla – a taky si vydechla. A já s ní.
Nebudu už v tomto směru raději vyslovovat žádná přání, ale odnesla jsem si z toho všeho poučení. Nejenže jsem si ověřila ono staré známé „Dávej si pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit“, ale především jsem poznala, že ten, kdo v minulosti „udělal Prahu“, kdo ji vystavěl a vdechl jí život a kdo ji při tom životě také udržuje, kdo umístil nad vchody domů překrásná znamení, opředl ji kouzly a zahalil do závoje pověstí a mýtů, nebyl nikdo jiný než lidé. Netvrdím, že mou nejniternější touhou je prodírat se houštinami selfie tyčí a uskakovat před houfem spěchajících lidských končetin, ale Praha toho zažila už mnoho a byly to časy radostné i krušné – korunovace i popravy, královské svatby i pohřby, průvody smuteční i oslavné, války i osvobozování, požáry, povodně i dny plné slunce, nespočet vánočních trhů a stromků – a bude tu tak dlouho, dokud v ní budeme my.

Přeji vám pevné zdraví, spoustu krásných dní a dalšího čtení ke kávě zde, v Klubu knihomolů.


Petra Kubašková

Kubaskova PetraAutorka ráda nechává své postavy čarovat ve staré Praze a hovořit s domovními znameními a někdy je také zaplétá do sítí utkaných ze snů. Láska ke knihám odlákala rodačku z Loun od práce středoškolské učitelky, k profesi překladatelky fantastické beletrie a zavedla ji i na dráhu autorky. Jako spisovatel i člověk má vztah k historii a k rodnému městu, stejně jako k Praze a jejím památkám. Zbožňuje přírodu, domácí ochočené hlodavce, rebarborový koláč, cizí jazyky a západy slunce a rovněž je obdivovatelkou výtvarného umění. Na kontě má v současné době čtyři knihy a další jsou v procesu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSíť snů

Kubašková, Petra

Fantom Print, 2017

zobrazit info o knizeČarodějky malostranské

Kubašková, Petra

Epocha, 2019

zobrazit info o knizeTajemství Stříbrné čarodějky

Kubašková, Petra

Epocha, 2020

zobrazit info o knizeČarodějka a Zlatý elixír

Kubašková, Petra

Epocha, 2021

Napsat komentář