Přečtěte si předchozí část!

Když Laura pracovala pro jednu velkou nadnárodní společnost v jedné velké aréně, stala se součástí rodiny. Už na přijímacím pohovoru jí bylo sděleno, že se stane součástí oné rodiny, ať už chce, nebo ne. Restaurace značky Malvy prostě neměly zaměstnance, ale jen členy rodiny.
Rodina Malvy se projevovala převážně tím, že jí bylo neustále opakováno „Dobrá práce!“, ať už udělala cokoliv, a to i když třeba jen procházela kolem svého nadřízeného cestou ze záchodu.
Z ostatních členů rodiny neznala nikoho, s nikým se nebavila a každou směnu pracovala s někým jiným. Její nadřízený – teamleader – byl většinou převelice nervózní muž nebo žena, který se snažil působit přátelsky, ale moc se mu/jí to nedařilo. Častokrát ji její teamleader ale poklepával po rameni se slovy dobrá práce.
V té aréně muselo být všechno pěkně organizované. Všichni nadřízení měli vysílačky a v uších sluchátka a oblečení bylo přísně stanoveno, stejně jako fakt, že Laura nesměla nosit lak na nehty, prsteny ani jiné ozdoby a v práci se hlásila pod číslem. Nikdo ji neznal a ona si byla jistá, že by za sebe mohla snadno poslat někoho jiného a členové její rodiny by si toho nevšimli. Její Malvy rodina byla uniformovaná armáda beze smyslu pro humor, vystresovaná a s dokonale upraveným zevnějškem. Každý v rodině měl svou přesně stanovenou funkci, jejíž hranice nesměl přesáhnout.
To byla Lauřina švédská rodina.
Potom se stala členem rodiny jiné. Rodiny slovenské. V té malé kavárně ve Stockholmu, kde začala pracovat jako číšnice, kuchařka, pokladní, jako myčka nádobí, uklízečka, designerka menu a zástupkyně pro styk s veřejností. Nejčastěji vše v jeden okamžik.
Její slovenská rodina stejně jako Malvy rodina prohlásila, že nemá zaměstnance a všichni si můžou tykat a všichni si vzájemně věří. V praxi se rodinná příslušnost projevovala například jako její šéf Jano stojící jen v trenkách za pokladnou, vyplácející jí plat před zákazníkem.
Obyčejný den v Malé Kavárně probíhal asi takto:
Laura přichází do práce a nikdo neví, že měla přijít, v kuchyni jsou dva kuchaři, z nichž jeden je vlastně traktorista a nikdy na kuchaře nestudoval, druhý je alkoholik a už od rána si čepuje pivo. Laura si bere něco jako zástěru a dá se do uklízení stolů. První hodina probíhá v atmosféře přátelského klidu s občasným řevem nadávek z kuchyně, dokud nepřijede Jano a celá kavárna se nepromění v přetlakovanou bombu připravenou vybuchnout. Jano s sebou přináší stres a paniku, zmatek a příkazy, které opakuje dokola, a Laura je tak nucena utírat stoly znovu, i když je předtím už utřela, Jano pobíhá po vnitřních i venkovních prostorách kavárny a stíhá obsluhovat stoly, utírat záchod, nosit zboží z auta do kuchyně, přebírat objednávky, převlíkat se, úkolovat Lauru, nadávat na kuchaře-traktoristu a umělohmotným mečem pasovat na rytíře kuchaře-alkoholika.
Odpoledne přichází Janova manželka a přináší čistou košili, přichází dcera a syn, začínají pracovat a vzájemně se motat po kavárně, přichází katolický kněz, který Lauře spiklenecky šeptá se sklenicí vína v ruce, že je katolický kněz, kuchař-alkoholik lije do omáčky něco, co neměl, a ta mění barvu, se smíchem se snaží tuto chybu zamaskovat litry mléka, Janova manželka naléhá, že je čas jít gratulovat jejich příbuzné, která slaví devadesát let, dcera přijímá objednávky a uprostřed věty odchází psát přání pro devadesátiletou BuBu, přičemž zákazník je zanechán na pospas prázdnému pultu, a potom celá rodina stojí nadohled a nikomu se nechce jít ho obsloužit, kuchař-traktorista už zase spletl šunkovo-sýrový salát a dal na něj moc šunky a sýra, syn neudělal oblohu k Rågmunkarům a Jano za to řve na Lauru, která se jediná snaží uklidnit naštvané už hodiny čekající zákazníky a zákazníky, kterým nechutnalo, a dochází talíře, protože nikdo už hodiny nenavštívil místnost pro mytí nádobí. Jano se začíná převlíkat do další čisté košile, ale mezitím si někdo stěžuje a on to jde vyřídit okamžitě, nahoře bez, katolický farář by rád ještě víno, a tak si kuchař-alkoholik natočí ještě jedno, a když se Jano vrací, stále nahoře bez, nezapomene sprdnout Lauru za jeden neumytý stůl v zahrádce.
Kontrast jejich dvou rodin je pro Lauru až téměř zarážející. Kulturní odlišnosti se jí demonstrují v názorných a do očí bijících barvách.

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021