V létě jsme měli příjemné očekávání, příchod Honzíka na svět. Moje manželka Hanka je odjakživa strašpytel, takže obavy z porodu byly na místě. Ne nadarmo jsme první porod absolvovali v Jičíně, protože přece nebudeme rodit v Mladé Boleslavi, tedy tam, co všichni. V Jičíně jsou hodnější, lepší, a vůbec, psaly o tom těhulky na portálu Náš mimísek. Jsem hodný manža, takže mám pro svoji ženušku pochopení, a Jičín jsem jí nerozmlouval.
Jak se blížil termín porodu, musel jsem pravidelně reportovat stav uzavírek směrem na Jičín a každý večer jsem plánoval varianty tras A a B pro případ, že by se někde vyskytla zácpa v důsledku ztracených řidičů. Hanka byla spokojená, neboť vše běželo podle jejího plánu. Každý večer jsme Honzíkovi v bříšku vyprávěli pohádky, pouštěli mu vážnou hudbu, a jen když Hanka usnula tvrdým spánkem, vyprávěl jsem potichu Honzíkovi o hasičích a o fotbale.
Jednoho dne, v pátek večer, jsem přišel z práce notně unaven.
„Jdu na pivko,“ hlásil jsem Hance. S vědomím, že termín porodu je až za týden, jsem byl v klidu, a tak mi Hanka vystavila propustku. Zajdu na jedno, na dvě, povídám si. Z jednoho byly dvě, první a poslední. Na lístku byl postavený dostatečně dlouhý plot, když tu najednou slyším, jak Kabáti hrají Divou Báru. Začal jsem pařit. Někdo z kluků do mě šťouchnul:
„Ty vole, zvoní ti telefon!“
„Ajó,“ povídám a hledám po kapsách. Hanka! Voda! Průser! Zdrhnul jsem bez placení a ve dveřích za mnou zbyla jen omluva a pozdrav. Doklopýtal jsem domů, Hanka už stála venku s taškou a klíči od auta.
„No, ty vypadáš, to si, au,“ zasténala Hanka. Na nic jsem nečekal a nasoukal jsem jí do auta. Co teď? Jičín? Boleslav? Trasa A, nebo B?
„Hanko, stihneme to do Jičína?“
„Né,“ zařvala mocně žena, „je pozdě, jeď do Boleslavi. Já se snad roztrhnu.“ Nasadil jsem potřebně rychlé a bezpečné tempo směr porodnice.
„Hlavně aby tam nebyl ten Muhammad,“ sténala Hanka.
„Jaký Muhammad,“ ptal jsem se a snažil jsem se rozeznat bílou čáru na silnici.
„No ten Muhammad el Cazmir ze Zimbabwe. Je tam nový a… černoch,“ zasupěla rodička. No, nejsme rasisti, vážně. Ale při představě, že mi bude rodit Honzíka někdo z rozvojové země s pochybným lékařským diplomem, se mi neudělalo dobře. Nasucho jsem polkl a dál se soustředil na jízdu.
Dorazili jsme do porodnice relativně včas. Dovedl jsem Hanku na příjem a tam nás poslali rovnou na sál. Šli jsme setmělou chodbou, když se před námi najednou rozsvítil stín na chodbě bílým řádkem perel. Černoch! Blížil se k nám v zeleném plášti a z obličeje mu zářili jen zuby.
„My jdeme rodit,“ víc jsem ze sebe nedostal.
„Jú močit? Já bejby rodit! Já Muhammad el Cazmir from Zimbabwe,“ povídal ten stín a podával mi ruku.
„Jo,“ zasupěla Hanka, „na chca… močit jsem už byla.“
„Tak pojďte za mnou, hary tudy,“ vedl nás el Cazmir, „ty tady obléknout,“ obrací se na mne, „a ty tady rodit,“ otevřel Hance dveře do vedlejší místnosti. Zůstal jsem sám v šatně a snažil se najít správnou velikost nemocničního převleku. Konečně. Ze sálu se ozval křik, jak když tam někoho na nože berou. Vtrhl jsem tam. Hanka už ležela na lehátku, nohy do… na stupačkách a zrychleně dýchala. Byl to zvláštní pocit, při vstupu do sálu tam bylo takové podivné šero. Venku byla tma a mdlé pouliční osvětlení přes mléčná okna mnoho světla nevykouzlilo. Sedl jsem si ke své ženě a držel ji za ruku. Snažil jsem se s ní dýchat, pomáhat jí, jak jsem jen mohl, a díval se směrem k doktorovi. Přemýšlel jsem, jak Hance pomoci, zda má dýchat jako cyklisté na Giru, nebo jako útočník při sprintu na bránu.
„Hlavně na mě nedýchej,“ vyrušila mě z mé úvahy Hanka a zkusila zatlačit. El Cazmir seděl naproti lehátku a měl vykulené oči. Pamatuji si to ještě dnes. Přítmí, ze kterého svítí jen ty bílé zuby a vykulené velké světlé oči. Přišlo mi, že si něco mumlá, a snažil jsem se rozeznat jednotlivá slova. Trochu mi připomínal hokejového brankáře v zeleném dresu. A vtom se mi rozsvítilo!
„Chytnu, nechytnu,“ slyšel jsem už zřetelně jednotlivá slova. Pane Bože, jak tohle dopadne, pomyslel jsem si. Najednou Hanka mocně zařvala jako Limberský, když ho faulují ve vápně, a Muhammad držel našeho Jeníčka v náručí. Pravou rukou přitom ukazoval na hodiny na stěně, kde byl čas 23.54 a volal: „Jú, hele! Hele, jú!“
Ze zvuku těch citoslovcí mi konečně došlo, že nám Jeníčka porodil krteček.

Michael Bart

Autor (1978) vyrůstal na vesnici v českém středohoří, v kraji plném luk, lesů a tichých skal. Vytržen z tohoto malebného obrazu, stal se rebelem proti společnosti.
Navzdory rebelii vystudoval obchodní akademii a stal se členem stáda žízní hynoucích ovcí. Sny by se měly stávat skutečností, aby si člověk mohl říci, že žil… Jeho první kniha Cesta je splněným snem na poli autorském. Zda bude mít své následovatele, to se uvidí…

Můžete si poslechnout ukázku z autorovy poezie.

Související knihy

Bart, Michael

Tribun EU, 2020