Čtení ke kávě: Trvalá udržitelnost (Jiří Raichl)

Trvalá udržitelnost

28.6.2022 Jiří Raichl Bez komentáře

Znáte ten pocit neodbytné tísně, když víte (nebo tušíte), že něco (nebo někdo) přijde. A vy se trápíte obavami, jak moc dobré nebo špatné to vlastně bude. Pokud se to tedy opravdu stane…

„Já myslím, že přijdou.“
„Ale nepřijdou.“
„Veř mi! Přijdou.“
„Ale kulový.“
„Povídám ti, že jo.“
„Ale ne.“
„No jistě. To seš celej ty.“
„Co jsem celej já?“
„Porád se tváříš, jako že se nic neděje. Jenom, abys to nemusel řešit.“
„A děje se snad něco?“
„Nic!“
„No tak vidíš.“
Věnovala mi poslední vzteklý pohled a zmizela do baráku – rachotit nádobím, což mi mělo dát jasně na srozuměnou, že ona (na rozdíl ode mě) něco dělá.
Když ji to přestalo bavit, vyloupla se s prádelním košem v ruce. Hekala u toho, jako by těch pár košil a spoďárů vážilo tunu. Švihla s tím do trávy a hadry mrskala na šňůru, div ji nepřervala.
Její nasranost byla v okolním povětří tak zhmotněná, že by se dala krájet a mazat na chleba. Ale kdo by proboha chtěl mazat na chleba něco takového?
Já ne.

Jo, jo. Je odtud nádherný rozhled do kraje. Bydlíme sice v chalupě na spadnutí, ale v úchvatném místě, z něhož je navíc perfektně (a především dostatečně včas) vidět, kdyby někdo přicházel z údolí. Seshora nikdo přijít nemůže, jelikož nad tím naším barákem se tyčí hustokrutě strmá a krutopřísně vysoká skála.

No, a teď zrovna někdo přicházel.
Sice byl ještě příliš daleko na to, abych mohl rozeznat, co je to za ptáčka, jenomže já nic a nikoho rozeznávat nepotřeboval. Věděl jsem moc dobře, kdo nás touží navštívit.
Wynetů. Kdo jiný by se sem trmácel v tuhle dobu?
A navíc: Ta jeho debilní červená vesta? A ten vypelichaný čokl na špagátu? Mýlka nebyla možná.
„Povídám ti, že přijdou,“ rozbublala se Rybina znovu.
„A taky, že už jdou,“ uchechtl jsem se.
Zmrzla v půlce pohybu, jehož výsledkem mělo být přicvaknutí trenek s nápisem keep your cock in check na prádelní šňůru. A pomalinku otočila obličej tak zchromený hrůzou, že mi jí bylo skoro až líto.
Slimáčím tempem sklouzla k okraji terasy, odkud mohla s nekonečnou obezřetností nakouknout dolů. A v příští vteřině letěly mokré trencle k mé hlavě takovým tryskem, že jsem jen tak tak stihl uhnout.
„Idiote!“ zařvala a ztratila se v síni. A znovu: řinčivé rány, mlácení, třískání, lomození. A sem tam do toho výkřiky jako: blbeček jeden nebo chce mě přivíst do hrobu, kretén.
„Tě péro,“ pozdravil Wynetů, přivázal hafana k anténnímu stožáru a přisedl ke mně na lavici. „Jak to jde, vole?“
„Hm. Jo.“
„Kde je Rybina?“
„Vevnitř. Dělá bugr.“
„Dělá aspoň něco. Ta moje dělá hovno.“
„Kdybys nekecal, pitomče. Pečuje vo tebe, i když se jí teda divím. Vaří ti. Pere. Uklízí. Meje nádobí.“
„No jo,“ odvrátil hlavu. Poněvadž věděl, že mám pravdu.
Chvíli jsme jen tak civěli do nikam a poslouchali tu symfonii řinčení, mlácení, třískání a lomození. Rybina je prostě takový novodobý Richard Wagner.
„Myslíš, že přijdou?“ utnul Wynetů hebké okamžiky sametového mlčení.
„Vim já?“
„Já myslím, že přijdou.“
„Ale nepřijdou.“
„Veř mi! Přijdou.“
„Ale kulový.“
„Povídám ti, že jo.“
„Ale ne.“
„No jistě. To seš celej ty.“
„Co jsem celej já?“
„Porád se tváříš, jako že se nic neděje.“
„A děje se snad něco?“
„Jo, děje?“
„A co jako?“
„Moc věcí.“
„Ale ne tady.“
„Zatím.“
Rybina nemohla naši diskusi neslyšet. A teď do ní i vstoupila. Otevřeným oknem poslala svůj názor:
„Snažíš se zbytečně, Wynetů. Ten můj starej blb tohle nikdy nepochopí. A bude čumět jako tele, jestli přijdou. A voni přijdou.“
Kámoš se rozchechtal, až si potřísnil červenou vestu soplem.
„No jo. To jo, Rybinko, to máš recht.“
Na to nebylo co říct. Tak jsem nic neříkal.
A zase ty hebké okamžiky sametového mlčení. Hebčí a sametovější než předtím.
Wynetů je znova utnul:
„Jsem ráno vejral na telku.“
„Jo? A co tam dávali? Ňáký péčko?“
„Péčko? Seš normální? Žádný péčko, ty jelito. Takovej ekonomickej magazín vysílali.“
„Eko co? Ekonomickej? Proboha, vod kdy ty sleduješ ekonomický sračky?“
„No nesleduju, ale todle bylo zajímavý. Mluvili tam takoví chlápci v kravatách. Jeden měl růžovou košili a tak vůbec vypadal jako teplouš. Ale byl z nich asi nejchytřejší. A víš, co taky řek?“
„Jak bych to moh vědět?“
„Řek, že nejdůležitějším úkolem dneška je trvalá udržitelnost.“
„Co? To, že řek? A co jako chce trvale udržet?“
„Jako civilizaci. Jako ten náš pěknej život.“
„Aha. A to von jako neví, teplouš v růžový košili, že nic na tomdle světě se nedá udržet trvale? Že všechno jednou skončí?“
„Ale to jo, ale von to jako myslel jako v tom perspektivním horizontu, kam až jsme schopný dohlídnout.“
„A kam jsme jako podle něj schopný perspektivně dohlídnout?“
„No to já netuším.“
„Jistě. Takže to jsou všechno jenom pěkný kecy. Nic se nedá udržet! Narodíš se, pár let vyvádíš jako borec, klátíš roštěnky, chlastáš po hospodách, pak tě ňáká klofne, ty se s ní voženíš a seš v hajzlu. Zbytek života stojí za starou belu a nakonec skapeš. Tomu říkáš udržitelnost? A dokonce trvalá?“
Wynetů neodpovídal. Ba co víc, on mě ani nevnímal.
Jeho pohled zkameněl, sklopen k údolí.
„Oldo,“ zachrčel po pár vteřinách, „už jsou tady. Koukni.“
Otočil jsem hlavu ke stráni a zkameněl taky.

Bylo jich tak dvanáct, možná patnáct. Určitě ne víc než dvacet. Ale nám to připadalo jako celý regiment.
Oblečeni v maskáčích, na zádech ruksaky se zapíchnutými kvéry.
Chvilku si nás na tu dálku prohlíželi a pak zamířili přímo k baráku.

Žaludek se mi scvrknul do malilinkaté hliněné kuličky. A Wynetů na tom nebyl o moc líp, soudě podle zdravě zelené barvy jeho tváře.
„Co budeme dělat?“ vydechl.
„Bůh ví.“
„Možná bysme si mohli nasadit respirátory.“
„Proč?“
„V televizi tvrdili, že je to prej účinná vochrana. Nevím teda před čím.“
„Drž už hubu s tou televizí.“
A přesně v ten moment vyhřezla z chalupy Rybina. Jako na zavolanou.
Když spatřila to, co my, zbledla a svalila se do trávy jako pytel cementu. Obrátila na mě alabastrovou tvář a jen tak naprázdno jektala kusadly. Teprve po chvíli spustila:
„Já mu to říkala. Já mu to říkala, hovadovi! Ale von nic, imbecil! Furt se vykrucoval, že akorát straším. A teď to máme! Už jsou tady a je pozdě. Kdybysme se včas spakovali a zahli kramle, tak jsme to třeba mohli přežít, ale teď už je zkrámováno. Ale já mu to říkala!“
„Hovadovi,“ dodal Wynetů pohotově.
„Nahoře ve skále je taková puklina,“ spustil jsem pomalu. „Když se tam schováme, tak třeba…“
„Vejdem se tam všichni tři? A pes?“ zavrčel kámoš.
„To ne. Jenom jeden, maximálně dva.“
Jako na povel jsme oba stočili zrak k Rybině. Zděšení v jejích očích se rychle proměnilo v hysterický vztek:
„To jste celí vy, chlapi! Zalezli byste do díry jako krtci a mě tady nechali napospas těm hajzlům. Aby mi provedli bůhvíco…“
„Hm, to je fakt,“ pokýval jsem hlavou směrem na Wynetůa. „Co když Rybinu znásilní?“
„To by bylo to nejmenší, řek bych.“
„Ty vole! A co když znásilněj nás!“
Rybina se rozchechtala jako stará šlapka po deseti rumech.
„A to bych vám přála, vy ču…“
Nedořekla, protože se na planinku před barákem doškrábal předvoj bojového komanda.
Vypadali dost zanedbaně. Špinaví, zarostlí. Asi se trmáceli už hodně dlouho.

Jestlipak dostaneme alespoň příležitost vyjednávat?
Pro ten případ by to chtělo bleskově oprášit onen dávno zapomenutý jazyk, co do nás vtloukali ve škole…

S hrůzou jsem pozoroval ty jejich flinty. Působily hrozivě. A přitom tak nějak neskutečně.

Jo, je to zvláštní. Když se člověk dopředu něčeho děsí, tak má srdce jako sevřené v kleštích. Ale když „to něco“ nakonec opravdu přijde a nastane, náhle se mu v duši rozhostí klid. Protože ona neznámá hrozba se promění v suše konkrétní, prozaickou realitu. Už je rozhodnuto, osud je zpečetěn. Víc již není, proč panikařit.
Trvalá udržitelnost? Hovno. Nic takového neexistuje. Nic není trvalé.

Vousatý mladík, ani ne třicetiletý (patrně jejich velitel), ke mně přistoupil s ledovým výrazem v pomněnkových očích.
Vstal jsem, očekávaje ránu z milosti.

Jenom ať je to rychlé, prosím…
Prosím…!

Chlapcova tvář se roztáhla ve vlídném úsměvu:
„Dobrý den. Prosím vás, jdeme tudy správně na Špičák?“
„E-e-e-e-e, co? Jo… Špičák? Jo, jo, tudy…“ máchl jsem ploutví kamsi za sebe.
A teprve teď jsem si všiml, že ty jejich pušky jsou obyčejné airsoftky.
„Díky moc. A můžeme si u vás nabrat vodu? Máme strašnou žízeň a dlouho jsme nepotkali žádnej čistej potok. Rádi vám zaplatíme.“
Ještě to ani nedořekl, když se po mé pravici ozvalo slabé žuchnutí.
Rybina omdlela.
A hned vedle ní Wynetů zvracel snídani do rokle.

Holt ji neudržel. Aby taky jo.
Trvalá udržitelnost neexistuje…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze (proti své vůli), aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (včetně desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (2018), sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020) a novelu Pomalá voda (2021). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019) a v roce 2021 vydal průřezový výbor své poezie Slunce v podhlavníku. Provozuje též webový Literární servis.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.