Přinášíme vám ukázku z knihy Když krev promluví,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Špatná zpráva byla, že má krev ve vlasech.
Ta dobrá, že není její.
Den předtím si to na mýtinu u usedlosti přištrádoval losí býk, jako by to tam vlastnil. V ten den zrovna začala lovecká sezona a Kate měla poprvé po šesti letech vyřízenou povolenku, protože poprvé po deseti letech vyhlásil úřad loveckou sezonu také v její oblasti. Právě si po pauze na čůrání během kopání brambor zapínala před kadibudkou džíny, když uslyšela prasknutí větvičky. Vzhlédla a zjistila, že u olší, jejichž tmavozelené listí se právě začínalo zbarvovat, stojí los. Chvilku zůstala jako přimrazená, celá ohromená, s ote­ vřenou pusou i poklopcem, nedokázala uvěřit vlastnímu štěstí. Z jedné větve už ohlodal kůru a přesunul se k další. Kateinu přítomnost královsky ignoroval, ale takhle se v dané roční době zřejmě choval ke všem bytostem, jež nebyly samice jeho druhu.
Když se pohnu, uteče mi, pomyslela si.
Ale musím se pohnout; pušku mám ve srubu.
Ale jestli se pohnu, uteče a já ho budu muset nahánět divočinou a domů ho dotáhnout po kouscích.
Ale kulce neunikne.
Z paroží se mu v dlouhých zakrvácených cárech odlupoval samet, a zatímco žvýkal, odíral si ho o kmen sousední břízy. Vypadal podrážděně. Zanedlouho by vypadal vzrušeně a nedlouho poté zběsile, protože by pravděpodobně zachytil pach krávy, co se v létě potloukala kolem horního toku říčky za Kateiným srubem. Na říji už bylo pozdě, ale na druhou stranu Kate neznala jediného losa, který by se v záležitostech lásky řídil striktním časovým rozvrhem.
Jestli se brzy nepohnu, pomyslela si, Obluda se vrátí ze snídaně a vyplaší mi ho, zatímco se tady budu sama se sebou dohadovat v mezích teorie.
Býk byl pěkný a zdravý, podle šířky paroží tři, možná čtyři roky starý, měl hustou a lesklou srst a oblé, masité boky. Spočítala si to na minimálně sto osmdesát kilo a jezdcem zipu u kalhot vyjela nahoru. Sbíhaly se jí sliny. Opatrně udělala jeden krok. Země byla ztvrdlá říjnovým mrazem a díky tomu nakračovala neslyšně. Povzbudilo ji to a udělala další krok a pak další.
Její 30.06 visela pod brokovnicí ráže dvanáct hned u dveří. Zkontrolovala, že má v komoře náboj. Vždycky tam byl, ale stejně si to zkontrolovala. Spokojeně zvedla ručnici, zapřela si pažbu o rameno a zamířila. Široce se v otevřených dveřích rozkročila a levou nohu mírně předsunula před pravou, lehce pokrčila kolena. Vydechla a zadržela dech. Krev jí pravidelně bušila v uších. Malinkou muškou na konci hlavně spočinula na býkově zátylku, přesně mezi ušima. Její kulku dělila od jeho mozku spousta kostí. Býci mají velmi tvrdou lebku. Okamžik nad tím uvažovala. K čemu by bylo štěstí, kdyby ho nechytila za pačesy? „Hej,“ ozvala se.
Vůbec si jí nevšímal, klidně ohlodával kůru z další větve. „Ty musíš průměrné IQ losa snižovat o deset bodů,“ řekla hlasitěji. „Celému tvému druhu prokazuju laskavost, když tě odstraním z genové loterie.“ Tím si získala jeho pozornost a los otočil hlavu, z huby mu visel kus kůry. Znovu vydechla a muškou na konci hlavně zacílila přesně na velké hnědé oko. Jemně, a přes­ to rázně zmáčkla spoušť. Zpětný ráz se jí tvrdě opřel do ramene a jediný výstřel jí zvonil v uších.
Los přestal žvýkat a vypadal, jako by si celou věc potřeboval rozmyslet. Kate čekala. Začal se naklánět. Vychýlil se doleva, potom ještě víc a pak už se bez cavyků zřítil na olši, kterou téměř povalil. Mrtvé zvíře dopadlo na zem s jakousi pomalou grácií, praskaly u toho větve, lámaly se větvičky, šustilo listí.
Když se na mýtinu vrátilo ticho, Kate ještě stále nebyla připravená uvěřit svým očím, přesto přešla k losovi, klekla si a položila mu ruku na krk. Měl drsnou srst, byl ještě teplý, ale pod dlaní cítila, že se jeho mocné srdce zastavilo. Zavřela oči a nechala do sebe proudit jeho teplo a sílu.
Nedaleko zakrákal havran – škodolibě, posměvačně – a Kate otevřela oči a široce se usmála. „Ano!“ Havran zakrákal znovu a ona se rozesmála. Kvůli jizvě na krku zněla skoro stejně jako on. „Ha! Ty šibale! Vidím tvůj zobák, mně se neschováš!“
Zakrákal ještě jednou, protože ho podráždilo, že tak snadno odhalila jeho úkryt. Naštvaně mávnul křídly a zmizel nad stromy směrem na západ.
„Nuže dobrá!“ Vrhla se doprostřed mýtiny a improvizovaně se roztančila, občas do toho vložila pár slov lovecké písničky, kterou si ještě vybavovala, oběma rukama držela pušku nad hlavou, dupala nohama do zmrzlé půdy a vůbec jí přitom nechyběly bubny nebo zpěváci či další tanečníci, dokázala držet oslavný rytmus úplně sama. Pohodila hlavou dozadu a na okraji mýtiny si všimla Obludy, kterak tam stojí s tázavým výrazem ve žlutých očích. Kate odhodila pušku, vykřikla a vrhla se na šedého napůl vlka, napůl psa. Obluda vyděšeně vykvikla, Kate ji povalila na zem. Pošťuchovaly se přes celou mýtinu, Kate výskala a Obluda vesele štěkala. Nakonec se dokutálely až ke garáži, kde si obě pořádným žuchnutím vyrazily dech.
Kate se překulila na záda. Obloha byla bez mráčku a bezelstně modrá, vzduch jiskrný. Krůpěje potu jí na kůži rychle osychaly. Milovala tuhle roční dobu, milovala tuhle usedlost, kterou zdědila po rodičích, uprostřed osmi milionů hektarů Aljašského národního parku, kde jedinou kulkou ze svého prahu skolila tolik masa, že jí to vystačí na celou zimu, a dokonce se bude moct podělit s Mandy a Chickem a Bobbym a Dinah a možná i s Jackem, když bude hodný. S tváří obrácenou k nebesům se rozesmála. Obluda s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem oddechovala rozvalená vedle a jako by se smála s ní. Hlasitý a jásavý smích se dovádivě donesl přes celou mýtinu až ke staré ženě.
Nízko posazené odkašlání utnulo veselí jako nůž. Obluda vyskočila na nohy a celá se naježila. Kate se okamžitě posadila a zahleděla se ke stromům na opačné straně.
Na okraji mýtiny stála její babička. Srostlá se stromy, malá žena s postavou ne nepodobnou okolním kmenům oděná do obnošených džínů a dlouhé tmavomodré bundy přes kostkovanou flanelovou košili. Teprve teď jí začínaly šedivět vlasy stažené do strohého uzlu a její tvář brázdily rýhy odrážející posledních osmdesát let aljašské historie. Vypadala obřadně a důstojně jako vždycky.
„Neslyšela jsem tě přicházet,“ řekla jí Kate a pohlédla za ni na pěšinu vedoucí od cesty.
„Mandy byla ve městě,“ odpověděla babička. „Svezla mě.“
„Ona se tu nezastavila?“
Jekaterina zavrtěla hlavou. „Říkala, že spěchá nakrmit psy. Chick loví karibu u Mulchatny.“
„Aha.“ Kate si najednou uvědomila špínu za nehty a březové listí ve vlasech. „Ráda tě vidím, emaa,“ řekla neupřímně a postavila se. Teprve tehdy si uvědomila, že si džíny pořádně nezapnula, protože jí začaly sjíždět z boků. Jekaterina netečně čekala, než si Kate dopne knoflík a setře si bláto nalepené na kolenou a zadnici, což ovšem nemělo sebemenší efekt. Obluda se důkladně oklepala a ohodila ji listím a větvičkami a bahnem, potom se posadila, oddechovala a otevřela tlamu v nepatrném úšklebku. Kate po ní vrhla pohled, kterým jí slibovala odplatu, a potom se znovu zaměřila na babičku.
Možná za to mohla její představivost, ale zdálo se jí, že uviděla, jak se Jekaterině zachvěly koutky úst, načež se vrásčitá tvář zase stáhla za masku vážnosti. Stará paní kývla na losa. „Máme práci.“

————————

Přečtěte si celou ukázku.

————————

O autorce

Dana Stabenow se narodila v roce 1952 v aljašském Anchorage a vyrostla na rybářské lodi, kde mezi návaly mořské nemoci psala příběhy o „normálních“ dětech, které vyrůstají na pevnině, a nutila matku, aby je četla. Vystudovala žurnalistiku na Aljašské univerzitě a pak vyrazila s batohem na zádech na čtyřměsíční výlet po Evropě. Po návratu pracovala pro společnosti Alyeska Pipeline a British Petroleum a po třicítce se rozhodla, že v područí ropných magnátů život strávit nechce a stane se raději chudou spisovatelkou. Slíbila si, že první knihu vydá dřív, než se ocitne úplně na mizině, a povedlo se jí to jen tak tak. V roce 1991 vyšla její prvotina Druhá hvězda a rok nato první díl populární série o Kate Shugakové nazvaný Chladný den pro vraždu, který v roce 1993 získal cenu Edgar. Následně vyšly další díly: Devátá oběť, Pod hladinou, Černé zlato a Hra s ohněm.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Stabenow, Dana

Mystery Press, 2022