Ano, asi by bylo příznivější nedávat Osvětim do názvu za každou cenu a vymýšlet pro svá díla jiné titulky, ale to nic nemění na tom, že je potřeba představovat osudy jednotlivých lidí, které obludná mašinérie poznamenala. Vždyť právě na konkrétních lidech si můžeme lépe uvědomit, jak diametrálně odlišné mohou příběhy z továrny na smrt být. A to ani nemluvím o traumatech, která si nesou i generace potomků přeživších…

Výše zmíněný postoj vyvolal titul knižní novinky Houslistka z Osvětimi autorky Ellie Midwoodové vydaný v nakladatelství Jota. V originále kniha vyšla v roce 2020 a je vlastně tak trochu reakcí na mnohem dříve vydaný román Osvětimský orchestr, sepsaný  jednou z obyvatelek hudebního bloku. Dle něj byl i natočen stejnojmenný film a právě postava kapelnice, rakouské houslové virtuosky Almy Rosé, v něm nevyznívá příliš pozitivně. Nepřežila, nemohla se sama bránit, ale na její obranu po vydání knihy vystoupily další členky orchestru a přinesly svědectví o Almině statečnosti a rozhodnosti, s níž se vrhala do boje za „své“ hudebnice. Mnohým tak zachránila (ne jednou) život a pomohla jim přežít.

Autorka Ellie Midwoodová nepsala žádný povrchní příběh. Naopak si velmi důkladně připravila rešerše z mnoha zdrojů, včetně využití zaznamenaných vzpomínek přeživších, a pak před čtenáře předestřela beletrizovaný příběh posledních několika měsíců Almina života. Učinila tak velice věrohodným a čtivým způsobem – až čtenáři běhá mráz po zádech. I když postavení hudebnic bylo jiné než ostatních vězňů – ony samy za ně nemohly. Jejich privilegium navíc bylo křehké – stačilo jediné pochybení a mohly skončit jako ostatní…

„Samy otrokyně hrály pro další otroky ve světě, který se musel zbláznit, když takové pojmy jako hudba a nepředstavitelné utrpení mohou v pekle jako Osvětim pokojně koexistovat.“ (str. 75)

Všichni, kdo byli vězněni v Osvětimi, si zaslouží, aby se jejich příběhy připomínaly, vyslovovalo se jejich jméno, aby jejich památka nebyla zapomenuta. Jako varování, co může jeden člověk způsobit druhému. Už jen ze zpráv a záběrů z posledních dnů je vidět, jak moc jsme nepoučitelní. Bohužel…

Prosím, nenechte se svést míněním, že už dost bylo knih o holokaustu a o hrůzách koncentračních táborů – není to pravda. Dokud nebude převyprávěn osud toho posledního z posledních, nebude znám každý odstín temnoty lidské duše, neudělali jsme dost pro to, abychom se stali lepšími.

Související knihy

Midwoodová, Ellie

Jota, 2022