Přinášíme vám ukázku z knihy Oheň na pláži,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Hjalti Hentze čekal pod poslední nerozbořenou stavbou v Múli. Drobně mžilo, ale kapky nebyly tak velké, aby při dopadu na igelitovou plachtu na kamenné zídce ovčína pleskaly.
„Mohli byste se tu konečně přestat mordovat?“ postěžovala si Sophie Kroghová.
„Začínáš se opakovat,“ podotkl Hentze.
„Jo, no, když ty pořád nacházíš nové mrtvoly.“
„No ale za tuhle nemůžeme, ne?“ ohradil se Hentze. „Chci říct, že není čerstvá. Jan Reyná tipoval, že je tu nejmíň deset let.“
„Pán je na těla machr, co?“ prohodila Sophie suše.
Hentze mlčel. Nebylo snadné bavit se s něčími zády, a přesně o to se ve své podstatě snažil. Sophie Kroghová klečela na zemi s hlavou u díry ve spodní části zdi a nakukovala s baterkou dovnitř.
Konečně, stále v pokleku, kousek po plachtě vycouvala a vstala.
„Tak co ty na to?“ zeptal se Hentze, když se jí mohl znovu podívat do tváře.
Sophie si prohlédla kruhovou zeď. „Rozhodně jsou tam ostatky. Vzhledem k tomu, že se nedaleko našla lebka, budeme předpokládat, že jsou to ostatky lidské. Takže musíme tu zeď ručně rozebrat. Vždycky je tady možnost, že v kamenech nad tělem – nebo pod ním – objevíme ještě něco.“
„Vyžádáš si tým?“
Sophie zavrtěla hlavou. „Ne, máme toho teď až nad hlavu. Ostatky zajistím sama a ty mi můžeš sehnat nějaké chlapy na zvedání kamenů.“
„Kolik jich potřebuješ?“
„Dva budou stačit. Ve větším počtu bychom jenom něco snáz přehlídli a pletli bychom se jeden druhému pod nohy.“
„Fajn, splaším dva chlapy, kteří budou ochotni obětovat neděli. Máš představu, jak dlouho to bude trvat?“
Sophie se zadívala na zeď a pak na oblohu. „Den – plus minus. Záleží na tom, co najdu. Teď už je ale pozdě na to s tím začínat a ona nám beztak nikam neuteče. Zaprotokoluju všechno, co zatím máme, a do odklízení se pustíme ráno.“
„Takže měl Reyná pravdu v tom, že je to žena?“
„Lebka ženská je, uznávám. Definitivně ti to ale potvrdí až Elisabet Hovgaardová, jakmile jí dodáme všechny kosti. Máš nějaký stan, který bychom si tu mohli postavit k práci?“
„Něco seženu.“
„Fajn, tak. A zatím nevěš hlavu. Třeba se ukáže, že je sto let stará, a budeš z obliga.“
Hentze zavrtěl hlavou. „Takové štěstí nemívám,“ povzdechl si a ohlédl se k postavičce v nepromokavé bundě, která k nim šlapala do kopce. Byla to mladá žena kolem dvacítky. Zpod kapuce jí vykukovaly zrzavé vlasy a tváře měla zarudlé námahou.
„Zdravím,“ zasupěla.
„To je moje kamarádka Katrina,“ představila ji Sophie. „Chtěla se podívat na ostrovy, a tak přiletěla na pár dní se mnou.“
„Nenudíte se tu, když Sophie pracuje?“ zeptal se Hentze. „Tomu tedy říkám výlet.“
„Ale vůbec ne, já se skvěle bavím,“ usmála se Katrina. „Aspoň vidím, co Sophie celé dny dělá. Připadá mi to vzrušující.“
„Vzrušující? Ehm, ano, tedy, asi se to tak dá říct,“ pokýval hlavou Hentze, kterému neuniklo, jak Sophie potají zakoulela očima a rychle se otočila ke kufříku s foťákem.
„Můžu omrknout ten vyhořelý dům?“ požádala Katrina. „Není to místo činu, nebo tak?“
„Jen klidně běžte,“ odpověděl Hentze. „Ale dovnitř nechoďte. Není to bezpečné.“
„Budu opatrná,“ slíbila Katrina a pak se otočila k Sophii. „Sejdeme se u auta?“
„Jo, dej mi pět minut.“
Katrina nadšeně vykročila dál do kopce. Hentze se na Sophii výmluvně zadíval a tázavě povytáhl obočí.
„Co?“ pobídla ho Sophie.
„Jen jsem si říkal, že vážně víš, jak pro svoji holku naplánovat romantický víkend.“
Sophie si povzdechla.
„Popravdě bych byla radši, kdyby zůstala v Tórshavnu a prošla si obchody nebo tak.“
„Vážně? Myslel jsem, že je to nový vzrušující objev. Nebyla jsi z ní onehdy úplně na větvi?“
„Jo, no, to bylo tehdy, a teď je teď,“ zabrblala Sophie. „Už se pomalu nemůžu jít sama ani vyčůrat. Chytá mě z toho klaustrofobie.“
„Aha, konvertitky prý bývají nejzapálenější,“ rýpl si do ní Hentze. „Neříkala jsi to náhodou?“
„Fajn, jen si ze mě utahuj,“ odfrkla si Sophie. „Nejspíš si to zasloužím.“
„To bych řekl,“ uchechtl se Hentze. „A mám na to aspoň těch pět minut.“
Sophie ho zpražila pohledem a pak začala fotit místo nálezu a jeho okolí. „Takže co se tu stalo?“ změnila téma. „Barák shořel a uvnitř se našlo tělo někoho z místních, je to tak?“

————————

Přečtěte si celou ukázku.

————————

O autorovi

Chris Ould za svůj život vystřídal celou řadu zaměstnání, od zmrzlináře po dělníka, než v druhé polovině 80. let publikoval první dva romány A Kind of Sleep a Road Lines. Následně strávil mnoho let prací pro televizi – jakožto scenárista se podílel např. na seriálech Soldier, Casualty, Hornblower a The Bill, za který získal prestižní ocenění Britské akademie filmového a televizního umění. K literatuře se vrátil v roce 2012, a to dvojicí young adult thrillerů Knock Down a The Killing Street. Proslavily ho však až detektivní romány z prostředí Faerských ostrovů (Neklidné pobřeží, Zátoka smutku), v nichž vystupuje detektiv Jan Reyna. Chris Ould žije s manželkou a synem v hrabství Dorset, kde mimo jiné chová ovce.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Ould, Chris

Mystery Press, 2022