Čtení ke kávě: Mít moncla pod okem (Martin Patřičný)

Mít moncla pod okem

17.5.2022 Martin Patřičný Bez komentáře

No tak monokla, no. Nemusíte ho mít jen po rvačce, víte?

Myslím na jednu historku z řeky Sázavy, kterou jsme kdysi sjížděli na lodičkách.
Před jedním jezem a peřejí jsme se odebrali k poradě, co uděláme. Nechtěl jsem přenášet bágly ani lodě, ale byl jsem přehlasován. Lodě i s bágly jsme nakonec skoníčkovali, spustili na šňůrách a přesunuli do bezpečnějších vod. Ale já jsem si svou vertexku – prázdnou – vytáhnul zas nahoru, že si ten jez a peřeje sjedu.
A ještě jsem se ptal háčků, kdo pojede se mnou, a kamarádka Lenka – přes varování svého muže – souhlasila. Trochu mě to zmátlo, myslel jsem, že nepojede nikdo.
Projeli jsme! Neudělali jsme se v tom prudkém proudu! A přece nebyl k radosti důvod, ach ne! V poslední chvíli jsem zjistil, že musím loď namířit na pravý kraj peřeje, a nahnal jsem ji do vrbiček, které Lenku uhodily. Neochránila si celý obličej, protože držela pádlo… Já jsem to slíznul taky, ale už výrazně míň. Přistáli jsme a Lence tvář holky ošetřily, jak mohly, opatrně vyčistily, vydezinfikovaly a namazaly. Nevypadalo to dobře a já jsem tušil, jak hrozné to bude další den…
Další den Lence obličej zčervenal, zmodral, a když se losovalo, kdo s kým pojede, vyfasoval Lenku dopředu – na háčka – její muž a řekl, že bych si ji měl vzít já, když jsem ji tak poškodil. Ach jo!
Večer jsme se sešli u jednoho ohně s druhou známou bandou vodáků, a pochopitelně se jim celá historie vyprávěla, protože všichni chtěli vědět: Lenko, co se ti stalo?
Ale vtipy začaly až po chvíli. „Heleď, Fando,“ oslovil Lenčina muže jeden od „těch druhých“, „já chápu, že s těma holkama je to někdy těžký, k nevydržení, ale proč ji trestáš do obličeje? To se dělá?“ A všichni se chechtali, i Lenka. Já jsem se to snažil zastavit a říkám: „Hele, jděte do p*dele, vy volové, to byla moje vina, moje chyba při sjíždění.“ Ale všichni mávli rukou a Fanynka Františka, junonský typ, volala: „Teda Fando, že se nestydíš, ty, můj jmenovec! To tý svý Lence nemůžeš dát na zadek, když už zlobí? Podívej, můj chlap, ten mě bije pravidelně a nikdo nic neví.“ A Fanynčin Jarda pod opálením mírně zčervenal a znovu přišla vlna smíchu, protože F. by Jardu zalehla, kdyby si vzpomněla. A mezi jinými vtipy si někdo – já ne!! – vzpomněl na antigenderový vtip, který shodou okolností právě Fanda kdysi říkal.
Nevím, jestli to znáte: Cowboy se ožení, před kostelem naskočí na koně, nevěstu si posadí před sebe a jedou. U koloniálu kůň klopýtne. To bylo poprvé, řekne kovboj. Když míjí les a jedou lesní cestou, kůň zase klopýtne. To bylo podruhé, řekne cowboy. A když už jsou na dohled od rodného ranče, kůň klopýtne zas. To bylo potřetí, řekne cowboy a sundá nevěstu, seskočí a koně zastřelí.
Nevěsta se vyděsí a říká: „Probůh, muži, vždyť ten kůň za nic nemohl, nesl dvojitou váhu, to jsi neudělal dobře!“ Muž na ni pohlédne a řekne: „To bylo poprvé…“
A teď si na ten fór někdo vzpomněl, připomněl ho, hned se ptali: „Lenko, po kolikátý to bylo?“ No všichni se na tom vyřádili a Fanda se svým nabroušeným jazykem mlčel, aby se ta sranda neobrátila proti Lence. A když to už chvíli trvalo, přešel k ní, naklonil se nad její zjizvenej čumáček a opatrně ji začal líbat. A když hlavní polibek, opětovaný, trval dlouho, byl najednou vtipům konec, a protože nikdo nepřikládal, nastala tma. I další se líbali. A akord G na mojí kytaře, zazněl – jakoby zazvonil zvonec.

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR. Autorovi nedávno vyšla nová kniha Akord a jiskry.