Čtení ke kávě: Jaro (Hana Militká)

Jaro

10.5.2022 Hana Militká Bez komentáře

Každé roční období má svou charakteristiku a přináší s sebou lepší i horší stránky. Jaro je krásné a plné nadějí.

„Dobré ráno, Anežko,“ přivítala ráno svou sedmnáctiletou dceru k snídani Andula. „Co tě čeká dneska ve škole?“
„Vždyť jsem ti to včera říkala, mami. Jdeme na puťák. Naše učitelka je marod, na záskok nás má zástupce ředitele. Je velký sportovec. Prý si musíme po zimě zdokonalit fyzičku, nebo co.“
„Nezapomeň si vzít pláštěnku. Teď na jaře se počasí mění každou chvíli. To víš, aprílové.“
„Ale mami, na netu píšou, že bude krásně.“
„No, na netu se nemůžou splést?“
„Nevím, nestává se to.“
„A nezapomeň svačinu. Kdyby ti vyhládlo, žádnou kondičku neutužíš, mohla bys taky hladem omdlít.“
„Ale mami, ty vidíš samé hrůzy. Klídek. V pořádku se vrátím. Jdeme jenom do lesa, pak k louži. Možná budeme i chytat ryby, nevím.“
„No, pane jo. Vy máte život. Pokud si vzpomínám, my pořád seděli ve škole a drtili se dějepis, matiku, češtinu a tak. Žádné výlety. Jó, má to někdo život,“ zamávala matka Anežce a v poslední chvíli jí strčila svačinu. „Vidíš, zase bys ji zapomněla,“ dodala s úsměvem. „Hlavně se, holčičko, v pořádku vrať, mám jen tebe,“ zašeptala pro sebe a dívala se za dcerou, dokud jí nezmizela z očí.
Bylo krásně, začínalo dokonce hřát sluníčko.
„Zbytečně táhnu pláštěnku,“ stěžovala si Dáša. „Ta moje máma je fakt hrozná,“ vzdychla.
„No, moje taky. Ale nevzala jsem si ji. Nebudu tady klukům pro smích,“ prohlásila hrdě a rozhodně Anežka.
„Třído, vyrážíme. Berte dnešní výlet jako zkoušku vaší kondice. Kdo nezvládne dnešní pochod, dostane domů speciální cvičení na posílení svalů. Musíte se naučit své tělo udržovat v dobrém stavu.“
„Můj táta se pořád udržuje,“ prohlásil hrdě Toník.
„To je toho, moje máma taky,“ trumfovala Petra.
„Vyrážíme, mládeži,“ zavelel kantor.
Zadní vyrazili, přední zaváhali a vznikla tlačenice.
„Vy se neumíte ani rozejít bez zmatků. Nejdřív musí zatím pochodovat přední řady, pak se přidají prostřední a nakonec zadní. To dá rozum, ne?“
„Jak komu,“ zahihňala se Hanča.
„Tak prosím, bez poznámek, soustřeďme se na chůzi. Máme vyučování,“ přísněji upozornil učitel.
„Ach jo, ten v sobě tělocvikáře nezapře,“ zašeptala Anežka.
Učitel se rozhlédl a varovně upozornil: „Budeme v klidu, dobré mysli a užijeme si tenhle výlet. Předpokládám, že se vám bude líbit víc než sedět ve třídě a psát písemku,“ zakončil debatu.
Všichni zmlkli a vydali se na cestu.
Prošli městem a blížili se k lesu. Tam se trošku rozutekli. Kantor měl co dělat, aby je všechny posbíral, provedl lesem a zamířil s nimi k jezeru.
„Dnes tu kupodivu nikdo ryby nechytá. Škoda, doufal jsem, že nás zaškolí do podstaty chytání ryb.
„Možná se ještě nesmí chytat,“ namítl František.
„No, vidím, že se vyznáš. Obejdeme rybník, chvíli si odpočneme, sníme svačiny a pak se vydáme zpátky.“
Všichni se dali do běhu. Buď byli ještě plní elánu, nebo se těšili na odpočinek a svačinu. Pan učitel jim sotva stačil. Trochu sípal: „Ty nablblé cigarety musím vynechat,“ mumlal si. „Vidím, že mi nedělají dobře.“
Všichni oběhli jezero a usadili se do čerstvě vzrostlé trávy. Vybalili svačiny a pustili se do hodování.
„Jé, něco na mne káplo,“ řekla překvapeně Jarina.
„Možná nějaký ptáček,“ zasmál se František.
„To by se ti líbilo, že?“ odsekla potrefená.
„Ne, proč? Snad jen že to nepadne na mne,“ zasmál se šprýmař.
Za chvilku se začali všichni oblékat do pláštěnek. Jen Anežka ji neměla.
„Tak, mládeži, zvedáme se a pádíme do školy. Nějak nám počasí nepřeje.“
V lese byli trošku krytí, než začalo hodně pršet.
„Páni, to je pořádný liják!“ prohodilo pár dětí.
Pomalu se blížili k městu.
Anežka byla promočená na kost.
„Proč jsem si tu pláštěnku nevzala? Máma měla zase pravdu,“ skuhrala. Zůstávala pozadu, ztrácela síly.
Byli na dohled jejího bydliště.
„Mládeži, dnešní vyučování končím. Každý spěchejte domů, převlékněte se a uvařte si čaj. To snad všichni umíte?“ rozpustil kantor žáky.
Všichni prchali domů.
Anežka se vpotácela do bytu. Naštěstí matka byla doma. Zhrozila se: „Hned všechno sundej, musíš pod horkou sprchu a pak do postele. Ti vaši kantoři nemají rozum,“ hubovala a pomáhala dceři se svlékáním. Pak jí uvařila čaj s medem a zabalila do peřiny.
„Doufám, že to neodneseš a nebudeš marod,“ vzdychla s vráskami na čele.
V noci dostala Anežka horečku, celá se klepala zimnicí.
Matka spala jen na půl oka, hned vyskočila, dala dceři paralen, horký čaj a opět ji zabalila do peřiny: „Pokud se začneš potit, tím líp. Budeš pak za chvíli jako rybička,“ konejšila dceru. Věděla, že s takovým nachlazením nejsou žádné žerty. V nejhorším se může vyklubat i zápal plic.
Anežka se skutečně vypotila, ale jako rybička se zdaleka necítila. Ani neměla chuť na snídani. Dvakrát si kousla do rohlíku s máslem a napila se čaje.
V poledne ujedla trošku slepičí polévky, kterou matka uvařila na podporu vyléčení dcery.
Odpoledne přišla a oznámila jí: „Máš tady návštěvu, holčičko. Máš na ni dost síly?“
„Určitě, mami. Kdo to je?“
„Myslím, že Jarina. Ještě s někým.“
„Fajn, ať přijdou sem.“
„Ahoj, Anež, jak ti je?“ zeptala se Jarina.
„No, teď trošku líp. V noci jsem se potila.“
„Hele, koho ti vedu. Je tu František. Chtěl se podívat, jestli něco nepotřebuješ.“
„Díky, jste hodní. Posaďte se ke mně.“
„No, víš, já musím zase letět. Máma něco potřebuje. Hlavně jsem přivedla Františka. Zítra se na tebe zase mrknu. Pá.“
„Díky za návštěvu. Jsi hodná.“
„Jak ti je?“ zeptal se František, když osaměli.
„No, abych pravdu řekla, žádná sláva.“
„Za pár dní ti bude líp,“ prohodil hoch a chytil ji za ruku. Nejdřív ucukla, ale po druhém pokusu nechala svou ruku ve Františkově.
„Můžu ti něco říct?“ zeptal se.
„O co jde?“
„Radši bych to zašeptal,“ řekl nesměle.
„No dobře.“
Hoch přisedl na postel, naklonil se k ní a zašeptal: „Stýská se mi.“
Oba zrudli. Něco takového Anežka nečekala.
Hoch se k ní znovu naklonil a lehce ji políbil na rty. Oba byli rudí, jako kdyby měli vysokou horečku.
Náhle vstoupila matka: „Můžu ti nabídnout čaj?“ zeptala se Františka.
„Ne, děkuji, musím běžet,“ zašeptal hoch a schovával svůj rudý obličej. „Stavím se zítra,“ zamával Anežce a byl pryč.
„Oba měli nějak na spěch,“ divila se matka.
„Mají hodně učení,“ omlouvala je Anežka.
„Děvče, ty máš zase horečku!“ vykřikla maminka a běžela pro teploměr.
„Asi blbě ukazuje. Máš jen třicet šest celých osm. To je dobré!“ oddychla si.
Druhý den se Anežka cítila zdravá jako rybička: „Mami, měla jsi pravdu. Včera jsem se vypotila a dneska můžu do školy.“
„Ty tam nějak spěcháš!“ podivila se matka.
„Ne, normálka. Ale bereme teď novou látku, nechci si pokazit průměr, kdybych nepochopila, o co jde.“
„Ukaž!“ sáhla dceři na čelo. „Opravdu nemáš teplotu. Ale můžeš do školy jen tehdy, když sníš celou snídani. Včera jsi párkrát ďobla a dál nic.“
„Není problém,“ zasmála se dcera. „Mám totiž hlad jako vlk.“
Kromě snídaně se opravdu těšila do školy. Musela vidět Františka. Chtěla se ujistit, že se jí ten polibek nezdál v horečce.
Sotva vstoupila do třídy, přiběhl k ní František a dlouze ji políbil. Pár vteřin vytrval, možná se pokoušel o takzvaný francouzský polibek.
Ani jeden z nich nevnímal, že celá třída nadšeně skanduje: „Vydržet, vydržet.“
Toník pak prohlásil: „Páni, to byla nejdelší pusa, jakou jsem kdy naživo viděl. Prostě jako v kině.“ Všichni měli celé vyučování úsměv na rtech.
Inu, jaro skutečně přišlo!

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.