Přečtěte si předchozí část!

Výcvik byl velmi tvrdý. Vedli ho němečtí veteráni z druhé světové války. Bedřich se musel učit vedle francouzštiny i němčinu. Počítal s tím a již doma si hrubé základy obou těchto řečí probral. Mohl tak nyní postupovat rychleji kupředu. Nebyl tím nejhorším legionářem. Jako by tušil, že ho čekají velmi nebezpečná nasazení, u nichž půjde o život. Od začátku se snažil dostat se ke zdravotní službě jednotky. Měl sklony k chemii a lékům. Po půlročním perném výcviku přišla první zatěžkávací zkouška žoldnéřských kvalit nováčka. Regiment byl odvelen do vietnamské džungle. Tropické klima nebylo pro českého mladíka žádný med. Pochody a výpravy proti komunistickým partyzánům v pralese byly namáhavé a plné nebezpečí. Nebylo jednoduché překonat smrt kolegů padajících k zemi kolem něho zasažených „neviditelným“ nepřítelem z džungle. Bedřich měl štěstí. Po měsících bojů utrpěl pouze dva lehké průstřely, které se po ošetření rychle a bez problémů zhojily. Nejhorší mělo ale teprve přijít.
Jeho jednotka byla jako posila přeložena do hornaté oblasti u Dien-Bien-Phu u laoských hranic Vietnamu, kde se schylovalo k velké bitvě. Bitva měla vejít do dějin. Francouzi zde utrpěli první velkou porážku od Vietkongu, vietnamské rudé armády. Byl to hrozný masakr. Palba na obou stranách dosahovala maxima. Francouzi měli najednou problém se zásobováním. Docházelo střelivo, pohonné hmoty i jídlo. Prostě všechno. Jejich odpor slábl. Ztráty na lidech a materiálu byly obrovské. Z Bedřichova regimentu o pěti stech mužích zůstali na živu tři. Velitele plukovníka odvezl vrtulník z bojiště v poslední chvíli. Bedřich chápal bezvýchodnost situace, ve které se ocitl. Vymkla se zcela z kontroly a stala se nepřehlednou. A její řešení? Zbýval jedině útěk. Kam ale utéci v neznámé džungli? Hlavně musí opustit bitevní pole. Zbavit se vietnamských bojovníků, kteří jistě byli všude okolo. Bude ho chránit tropický les, když si dá pozor. Riziko polapení je veliké, ale nic jiného mu opravdu nezbývá.
Měl několik konzerv, zbylé léky pluku, rezervní prádlo, pláštěnku, buzolu, mapu a francouzského „kalašnikova“ s náboji. Zbraň nyní nepotřeboval. Rozhodl se ji i s plynovou maskou nechat ležet a vzít si jen bajonet na nejnutnější obranu. U léků si nejvíce vážil tablet na úpravu vody v džungli bránící nákaze malárií. Malárii se vyhnul, ale tropickým parazitům, jak se ukázalo, nikoliv. Drogy, které tam také byly, si ponechal.
Od mrtvých kamarádů doplnil ještě zásoby a prchal na jihozápad. Tady po asi dvou stovkách kilometrů mohl překročit hranice do Laosu a narazit na řeku Mekong. Směr na východ k moři považoval za nejnebezpečnější. Byl zde největší provoz. Přicházely odtud všechny zásoby pro obě strany a možnost polapení byla největší. Džungle západní části poloostrova byla pak poměrně zničená prvními chemickými postřiky herbicidy, kterými se Francouzi snažili zabránit pohybům partyzánů pod ochrannými listy stromů. Po jejich porážce a odchodu z Vietnamu praktikovaly americké jednotky, které byly náhradou, tuto drastickou metodu proti přírodě jako běžnou obranu rovněž. Sever země byl již dost komunistický. Jestliže ho Vietnamci polapí, bude se vydávat za dezertéra cizinecké legie a českého občana. Nebylo mu jasné, kam dojde a co tam bude dělat, ale tím se mínil zabývat později.
V džungli postupoval pomalu. Ušlou denní vzdálenost odhadoval na patnáct kilometrů. Slyšel-li nějaké zvuky, zastavil a vyčkal. Kvůli kouři nerozdělával oheň. Šlo to stejně těžko, všechno bylo vlhké. Po deseti dnech ušel, jak odhadoval, asi stopadesát kilometrů. Měl dojem, že je již mimo válečnou vřavu.
Pokusil se poprvé rozdělat oheň na ohřátí konzervy. Neměl to dělat. Prozradil ho kouř. Byl rychle zajat bojovníky Vietkongu. K boji nedošlo. Polapili ho a odvedli se zavázanýma očima k veliteli v jednom podzemním úkrytu. Jak stačil sledovat, bylo dobře maskovaných tunelů v džungli hodně. U výslechu se mluvilo francouzsky.

… pokračování příště…

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).