Bedřich znal v oboru již hodně kolegů, já vlastně teprve začínal. Hleděl jsem na něho proto s velkým obdivem a patřičnou úctou. Nějak mi byl od začátku sympatický. Později jsme se sblížili a stal se skoro mým přítelem. Byl o deset let starší než já a také chemik. Přístup ke studiu měl trnitý, což jsem tehdy nevěděl. S životem to bylo zrovna tak. Podívejme se na tyto skutečnosti blíže…

***

Narodil se v chudé rodině z malého městečka v roce 1930. Otec byl stolařem, matka neměla povolání a starala se o domácnost. Byl jediným dítětem rodičů a trávil většinu času v otcově dílně. Pily, dláta a hoblíky ho nefascinovaly tak jako otcova práce se dřevem a vůně dřeva samotného. Nejvíce toho jehličnatého měkkého z borovic, jedlí, modřínů a smrků. Táta s těmito dřevy hodně pracoval, protože práce s nimi byla snazší než u tvrdých dřev a byla také cenově výhodná. V dílně byla však zastoupena i dřeva listnatých stromů. Lípa a třešeň z těch měkčích vedle tvrdšího buku, dubu, habru a javoru.
Ze dřeva vyráběl řemeslník ve 30. letech Masarykovy republiky nábytek. Stoly, židle, postele, poličky s knihovnami, rakve a skříně. Zhotovoval také dřevěné dětské hračky a prováděl opravy nábytku. Oprav bylo často víc než nových výrobků. Pro stolaře byly méně zajímavé, ale když nebylo jiných zakázek, byl za ně vděčný a spokojil se s nimi.
Když měl více peněz, nakupoval truhlář dřevo. To dělal nejraději. Nebylo to často, peněz bylo nazbyt málokdy. V nouzi pak uležené dřevo zase s malým výdělkem prodával řezbářům nebo uměleckým sochařům. Při prodeji bral ohled na kolegy od dřeva. Byl poctivý a soucítil s těmi, kteří byli chudí jako on.
Bedřich si hrál s vyrobenými novými hračkami a zbytky dřeva. Hraček tolik neměl, ale byl plně spokojen se svým královstvím u otce. Pozoroval rád, jak pracuje a jak výrobky pomalu rostou. Pomáhat dlouho nemohl a ani nesměl.
Občas za oběma přišla matka a přinesla jídlo.
Měsíce pozdního chladného podzimu a zimy byly špatné. Malá jednoduchá skrovná chaloupka se nedala pořádně vytopit a všichni mrzli. Bedřich se stal po několika podzimech otužilým, předtím býval poměrně často nemocný. Matka ho léčila babskými léky. Drahého lékaře si nemohla rodina dovolit.
Od určité doby počaly obchody a zakázky stolaře silně ubývat. Pomalu nebylo na jídlo. Nezbývalo ani žádné dřevo na prodej. Bedřichův otec hledal dlouho nějaké zaměstnání, ale v městečku nic nenašel. Propadl alkoholismu. Rodinu držela matka. Stala se starostovou milenkou a milenkou mnoha jiných majetných v okolí. Její stále podroušený muž to neregistroval a ani nevěděl. Odkud finanční příspěvky do rodiny přicházejí, ani nechtěl vědět. Vadilo to však téměř plnoletému synovi. Matce se styděl něco říci, ale umínil si, že až bude plnoletý, odejde z rodičovského domku do ciziny. Později tak také učinil.

… pokračování příště…

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).