Martin Nezval je provokatér. Jeho poslední kniha Každá je ta pravá, která vyšla v květnu v nakladatelství Motto, je přidrzlá, ironická, kontroverzní a nezapře, že jejím autorem je muž. Hlavní hrdina Moric je totiž úspěšný právník středního věku, jehož kouzlu ze záhadných důvodů propadnou hned čtyři ženy. Bojují o něj, plazí se před ním, ztrácí svou hrdost a on ze všeho vychází takřka beztrestně, jen se skleničkou alkoholu v ruce a s andělem strážným za zády. Není snad tohle mužským snem?

Anděl k Morici Goldsteinovi sestoupil ve chvíli, kdy se snažil zabít. Lépe řečeno, skočil mu do cesty, když se Moric řítil plnou rychlostí do stromu. Aby mu překazil sebevražedné plány i do budoucna, přišel anděl s nabídkou, že mu pošle do života ideální ženu, se kterou by se necítil tak sám. Stačí si jen přát. Jenže nadefinovat si ideální partnerku, to není jen tak. Snad aby byla krásná, sexy, vyvinutá a ne zrovna duchaplná. Anděl tedy Moricovi přihraje do cesty vyzývavou celebritu Lízu. Po čase se jí ale Moric nabaží a tak zkusí definovat znovu… a znovu… a znovu. Najednou má kolem sebe čtyři ženy, z nichž každá je ta pravá a přitom žádná nestačí. Začne se roztáčet kolotoč podivných situací, na který dohlíží ještě podivnější anděl a to vše postupně graduje v bláznivé finále.

Nezvalova kniha se dá vystihnout jediným slovem. Absurdita.

Absurdní jsou hulvátští andělé, kteří jsou snad všechno, jen ne svatí. Absurdní je celebritka Líza, která reprezentuje Nezvalovo oblíbené téma bulváru. Trefně a s ironií se Nezval naváží do české mediální scény a v Líze se tak možná pozná nejedna „hvězda“. Pobaví se nad ní každý, kdo alespoň jednou v životě slyšel slovo bulvár. Kromě novinařiny se Nezval také otřel o právnické praktiky. Stačilo mu jen pár řádků k tomu, aby na nich nenechal nit suchou.

Absurdní jsou i všechny hrdinovy osudové ženy. Jsou ploché, každá z nich představuje jen jednu jedinou vlastnost, a proto působí komicky a nešťastně zároveň. Martin Nezval úspěšně degradoval ženské pokolení na zoufalce bez hrdosti, kontrastující s rozmazleným, ale sebevědomým mužem, který své činy schovává za božské záměry a otázky po bytí. Což jistě pár čtenářů ocení, zatímco čtenářky za to Martina Nezvala nebudou mít rády… Celkové vyznění knihy totiž ovlivňuje to, jestli dokážete přijmout autorovu nadsázku, nebo ne.

Pokud příběh nebudete brát vážně, dostane se vám do rukou poměrně tenká kniha o sto sedmdesáti šesti stranách, které dokážou být vtipné, kousavé a ironické. První půlka knihy nezapře určitou schematičnost. Jde v ní jen o postupné seznamování se s ženskými protějšky Morice stylem: muž potká ženu A, vyspí se s ní, zjistí její chyby a pak potká ženu B. Nicméně, současně s tím, jak přibývá žen, roste i počet bláznivých náhod a intrik a vše působí příjemně ztřeštěně. Řetězec šíleností korunuje závěr, na který se opravdu vyplatí si počkat. Při tom všem je Každá je ta pravá občas víc, než jen přímočará zábava.

Co se stane, když nadsázku odmítnete? Hrozí, že bude mít chuť ji po dočtení rituálně spálit.

Ukázka z knihy

Náhle jsem to vyslovil. „Ať to není žádná přemoudřelá vědma, to už jsem zažil.“ Opět jsem vrátil revolver do klidové polohy.

„Chápu, narážka na tvou bývalou… Takže spíš absolventka soukromý školy, kde nejsou na studenty příliš nároky.“

Ono je fakt challenge, docházelo mi – vymodelovat si někoho, s kým by se člověk přestal cítit sám. „Kozy aby měla pořádný…“ vyslovil jsem v jakési božské inspiraci.

„No jistě! Prostě aby tě vrátila do života! Wow,“  juchal Anděl a rozjařile předvedl pohybem paže gesto, které používají Italové, pokud chtějí vyjádřit sílu samčího pudu. „Co říkáš týhle?“ luskl prsty.

Související knihy

Nezval, Martin

Motto, 2012