Knihu Skleněné ztráty vydalo nakladatelství skrip.to

Posluchárna

Šedovlasá žena se nervózně rozhlédla po přednáškovém sálu plně obsazeném studenty střední školy.

„To byl jen na úvod úryvek z knihy, kterou budu vyprávění prokládat. S otázkami prosím vyčkejte až na konec.“ Očima se rychle vrátila zpátky ke svým poznámkám, které za ty roky znala už nazpaměť. „Mým rodičům, mamince Haně a tatínku Alfrédovi, jsem se narodila jako první dítě. Sestřička Magda přišla na svět o dva roky později. Dětství a dospívání jsem prožila v Brně, kde jsme bydleli v moc hezkém bytě. Tatínek pracoval ve sklárně kousek za městem a byl vyhlášený svou precizní a poctivou prací. Maminka učila v obecné škole, a i jí si lidé vážili, zejména díky její dobrosrdečnosti a znalostem. S Magdou jsme je oba milovaly nadevše, stejně jako naši babičku Emilku, u níž jsme v malé vesničce Rozseč pobývaly se sestrou každé léto.

Babička byla úžasná, tolik nás toho naučila! Vždy kladla zvláštní důraz na naše vzdělání i na křesťanské hodnoty, proto mě i sestřičku naučila číst ještě před nástupem do školy, a také lpěla na tom, abychom se chovaly jako pravé dámy. Každou neděli jsme s ní povinně chodily do kostela, slavnostně oblečené a na tvářích jsme nosily pokojný výraz. Nikdy jsem nevěděla, jak má pokojný výraz vypadat. Častokrát jsem si ho zkoušela v pokoji před zrcadlem. Měla jsem za to, že když ho budu zkoušet právě v pokoji před zrcadlem, nemůže být pochyb o tom, že je to opravdu výraz pokojný.

Jistě vás teď napadá, jak je možné, že jsme skončili v Terezíně, když jsme byli křesťané. Tatínek měl židovský původ, protože jeho maminka byla Židovka. Víru ale nikdy nepraktikoval, nic mu neříkala. Zato rodina maminky byla díky babičce Emilce křesťansky založená, a proto jsme i my se sestrou byly vychovávány v křesťanském rouchu, jak často babička poznamenala. S naším přibývajícím věkem sílil Emilčin vliv, tatínkovo ateistické pojetí života bylo tedy přemáháno silnou křesťanskou vírou babičky a maminky.

Babička Emilka byla také tou, kdo prosadil, aby sestra dostala jméno po svaté Magdaléně. Mně zase dali jméno po jejím muži, mém dědovi Vilémovi, považovaném v naší rodině za hrdinu, protože padl na frontě v první světové válce. Maminka se s jeho smrtí nedokázala dlouho smířit a chyběl jí, proto na jménu Vilemína trvala zase ona, a dokonce se údajně s tatínkem nebavila, když nesouhlasil. Tatínek po několika dnech tiché domácnosti raději kapituloval. Takhle jsem tedy přišla ke svému jménu, které mělo v naší rodině spoustu obměn. Maminka mi říkávala hrdě Vilemína nebo Vilémka, pro tatínka jsem byla Vilma, pro babičku Vilmička a pro sestru Vil. Já jsem se svým jménem nikdy nezabývala, alespoň ne do doby, než mi za zdmi terezínského ghetta zachránilo život…“
Stará paní pohlédla do dychtivých tváří posluchačů. Pořád ta stejná zvědavost, jako když s přednáškami před lety začínala. Napjaté ticho v místnosti zájem ze strany obecenstva potvrdilo. Dneska se však cítí velmi unavená na to, aby ji očekávání naslouchajících povzbudilo. Odkašlala si a pokračovala ve vyprávění.
„Paní profesorka s vámi už hovořila o protižidovských zákonech. Nejspíš jste také slyšeli o zabavování majetku, zákazu styku s nežidovskými obyvateli, vystěhování z bytů, vyloučení ze škol a z řady zaměstnání. Nevyhnuly se nám ani zákazy vstupu do parků, restaurací a kaváren. Na všem oblečení jsme museli kousek nad srdcem viditelně nosit hvězdu jako všichni ostatní Židé. Do roku 1942 většina z tohoto příkoří potkala i naši židovskou, i když vlastně křesťanskou rodinu. To byl ale jen začátek, pak přišlo to horší…

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Byl pozdní dubnový večer dvaačtyřicátého roku, kdy u dveří našeho činžovního bytu zazvonil vysoký muž s neupraveným silným černým obočím a rodičům doručil obsílku. Tatínek s maminkou přede mnou a před Magdou zavřeli dveře do pokoje nejspíš v marné snaze vytvořit alespoň nějakou barikádu mezi námi a událostmi, jež nás měly potkat. Pamatuji si maminčin hlasitý pláč. Tatínek mlčel. V klíčové dírce jsem mohla vidět jeho zvrásněné čelo a ustaraný výraz. Bylo mi devatenáct let, dveře nemělo smysl zavírat, tušila jsem, co nás čeká. Všechno proběhlo děsivě rychle. Už ani nevím, jestli se to zmatené balení odehrálo ve dvou nebo třech dnech. Jako lusknutím prstu jsme stáli s naloženými kufry na shromaždišti v Merhautově ulici, kde rodiče museli odevzdat klíče od našeho milovaného bytu. Na shromaždišti jsme strávili tři dny, vůbec se nám tam nelíbilo, všude špína, málo místa a na nějaké soukromí mezi tolika lidmi jsme nemohli ani pomyslet. Nakonec jsme museli za hlasitého křiku a příkazů ochranné policie odejít na vlakové nádraží, kde jsme se vtěsnali do zástupů dalších nervózních a vystrašených lidí. Rozrušení jsme všichni přešlapovali na peróně a v duchu se báli domýšlet, co bude dál. Jediná Magda seděla zdánlivě klidná na kufru a do svého oblíbeného skicáku, který měla vždycky u sebe, kreslila všechno, co kolem sebe viděla.

Po nějaké době nás zahnali do vlaku a čekala nás nekonečná cesta. Tísnili jsme se v přeplněném vagonu. Každý vagon hlídal jeden policajt. Cesta byla úmorná, trápila nás žízeň a nedostatek vzduchu. Děti plakaly, některým lidem se během cesty udělalo nevolno a jedna žena dokonce omdlela. Když jsme po mnoha hodinách pomalé jízdy dorazili do Bohušovic, odvedli nás pěšky několik kilometrů do Terezína. Byli jsme unavení, kufry nám padaly z rukou a měli jsme strašný hlad. Bez odpočinku a jídla jsme po příchodu do Terezína museli rovnou do šlojsky. Tak se říkalo místu, kde probíhala kontrola zavazadel a registrace. Tam nám zabavili všechny cennosti a část jídla, které jsme si pro všechny případy vzali, a nechali nám jen menší část obsahu našich zavazadel, hlavně oblečení. Po dvou dnech mě, Magdu a maminku odvedli do ženské ubikace. Tatínek dostal místo jinde, protože muži a ženy nesměli žít dohromady, ale naštěstí to od nás nebylo daleko.

 O autorce

Veronika Doskočilová se narodila 1988 v Jihlavě. Za vysokoškolským studiem se přesunula do Prahy, kde nyní žije. Vystudovala dva obory: Mezinárodní vztahy a Evropská studia a Bezpečnostní studia na Karlově univerzitě v Praze a Metropolitní univerzitě Praha. Pracuje na volné noze jako grantový konzultant. Ráda sportuje, běhá a věnuje se silniční cyklistice. Téměř tři roky působila jako dobrovolnice v domově pro seniory, což považuje za nejcennější zkušenost svého života. I to v ní podnítilo zájem o etická témata, která se v jejích knihách prolínají. V roce 2020 jí vyšla první kniha Přítel z domova, která byla částečně inspirována jejím dobrovolničením. V roce 2021 vydala autorka svou druhou knihu Skleněné ztráty. Více o knize v našem článku a přečtěte si její příspěvek do Čtení ke kávě.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství skrip.to

Skrip.to je malé české nakladatelství založené autorkou Veronikou Doskočilovou. Stejně jako ona pochází z Vysočiny. Vzniklo v roce 2021 s cílem vydat Veroničinu druhou knihu Skleněné ztráty a případně další její tvorbu. Zda bude skrip.to pomáhat na svět i jiným knihám, ukáže čas a zájem čtenářů.

Související knihy

Doskočilová, Veronika

skrip.to, 2021