Čtení ke kávě: Není nad dobré vztahy (Hana Militká)

Není nad dobré vztahy

22.3.2022 Hana Militká Bez komentáře

Máme výborné sousedy. Je to velký dar. Daleko lépe se žije. Neznáme naštěstí nepříjemnosti, které si mnozí lidé dokážou provádět. Někteří se do toho nakonec tak strašně zamotají a nevidí cestu ven.
„Snad jedině stěhování by nás mohlo zachránit!“

Takové trable se sousedy nemáme.
Zveme se navzájem na kafíčko, výjimečně i na oběd. Taky si pomůžeme v momentě nutnosti. A bez dlouhého vysvětlování. V nepřítomnosti si zalijeme květiny, máme klíče od svých bytů.
Nedávno jsme s manželem byli pozvaní na kafíčko.
Lada donesla moučník, který se rozplýval na jazýčku. „Cos to upekla? Takovou dobrotu jsme u tebe ještě nejedli,“ říkám překvapeně.
„Většinou ji peču na velké bubnování, nechávám ji k narozeninám a výročím. Říkám jí bábina buchta. To víš, je podle máminy maminky. Poctivá.“
„Je moc dobrá,“ beru si další kousek a spokojeně kývnu na manžela, ať neváhá.
Snědli jsme ještě pár kousků. Lada vzpomínala na svou bábinku, usmívala se, slzy v očích.
Při odchodu mi Lada slavnostně předala recept na kouzelnou buchtu, jak jsem ji překřtila.
Včera došlo na experiment.
„Co bys řekl, broučku, kdybych upekla tu kouzelnou buchtu od Lady?“
„No, jestli chceš zkusit něco nového, bránit se nebudu. Rozhodně mám na něco dobrého ke kafíčku chuť,“ slastně zamlaskal Jenda.
„No dobře, přemluvils mě,“ usmívám se blaženě. Mám ráda nové recepty, často zkouším vařit podle momentální inspirace a chuti.
Vrhám se na zpracování těsta.
„Dává tam hladkou nebo polohrubou?“ ptám se Jendy.
„Mouka jako mouka, bez brýlí rozdíl nepoznám, leda podle nápisu na pytlíku, pokud tam jsou velká písmena,“ bručí Jenda.
Kývnu hlavou, popadnu mouku a nasypu do mísy.
„Musím dát máslo, za bábiny žádné náhražky neexistovaly. Dopřejeme si, viď, broučku?“
„Jen se nestyď, udělej to přesně, jak to má být,“ povzbuzuje mě Jenda a mlsně chodí okolo.
„Jo, ničeho se neboj,“ dám mu pusu na čelo. Šťastně se usměje a letí koukat na fotbal. Sotva pustí televizi, slyším veliký řev jak z přístroje, tak od Jendy. „Asi dali gól,“ myslím si shovívavě a nořím se do alchymie přípravy a pečení.
Zanedlouho vyndám z trouby lákavou dobrůtku. Voní celou kuchyní.
Za chvilku se přižene Jenda. „Nedá se to přežít!“ vykřikne.
„Copak? Prohráváte?“ ptám se bez zájmu.
„Ne, máme je na lopatě,“ hlásí hrdě, jako kdyby dal rozhodující gól. „Je pauza. Ale ta vůně se nedá přežít.“
„Právě se zázrak dopekl. Dělám kafíčko.“
„Ty jsi moje nejmilejší kuchařka,“ prohlásí s láskou a políbí mě vášnivě na ústa.
„Koukám, že tě fotbal patřičně rozvášnil,“ říkám s láskou.
Jenda bere nůž, zařízl do horké buchty a hned kousek nese do pusy.
„Jau!“ zařve najednou nelidsky.
„Co se stalo?“ leknu se a rozlívám kávu z právě nalitého hrnku po kuchyňské desce.
„Sakra! Ty podělaný zuby dneska nic nevydrží! Kousek se mi ulomil,“ huhlá a loví ulomený zub v puse.
„Jak se ti to stalo? Kousl jsi naprázdno?“
„Ne, nevím…,“ koktá zmateně.
Po chvilce vykřikne: „Mám ho!“ vítězně mi ho ukazuje.
„To je divné! Musíš k zubaři.“
„Nojo, zase něco musím. V důchodu prý je spousta času. Nevím, kdo to vymyslel. Člověk se nezastaví, pořád v jednom kole…,“ mumlá bez nálady.
Dělám nové kafe, vylité pečlivě utírám. Vezmu talířky a každému krájím dva kousky na ochutnání. Vždycky jsme oba netrpěliví a ochutnáváme vše horké.
Tentokrát se mi špatně krájí: „Musíš nabrousit nože, jsou tupé, nemůžu ukrojit ani buchtu,“ říkám svému drahouškovi, když přináším do obýváku kafíčka a teplou buchtu.
„Je horká, bacha, nespal se,“ varuju broučka.
„Zub je v čudu,“ říká zoufale. Pořád si ještě prohlíží malý úlomek. Dokonce zapomněl přidat zvuk.
„Hrají,“ lehce upozorňuji.
„To nemůžeš říct dřív?“ utrhl se.
„Teď jsem přišla. Mně se taky vloni ulomil zub, ani to s tebou nehnulo,“ vyčítavě podotknu.
„Promiň, trošku mě to vyvedlo z míry,“ kapituluje, odkládá část zubu pečlivě na ubrousek a přidá zvuk.
Zabere se do zápasu.
„Máš tady kafíčko,“ upozorňuju.
Lekne se, popadne hrníček, ale ruka se mu třese. Nad buchtou ukápne. Chvíli kouká rozpačitě. Pak vezme lžičku a zaboří ji právě do vlhkého místa buchty. Nese nabraný kousek buchty do úst. Najednou se rozzáří. „To je ono!“ vykřikne, nadšeně vyskočí a políbí mě na čelo. „Ty jsi moje nejmilejší kachnička na světě!“ zašeptá láskyplně.
„No, jen moc neříkej. Když ti upeču pořádnou kachničku, neznáš bratra,“ směju se.
„Vždyť žádného nemám,“ zašeptá.
„Vím, umřel, je to dávno, promiň.“
„Ale ta buchta je neuvěřitelná. Sousedce tak nevoněla.“
„No, ona tam asi nedává rum. Vím, jak máš rád buchty s rumem…,“ vezmu ukrojený kousek buchty do ruky a chci si kousnout.
„Zadrž,“ vykřikne zoufale.
„Co blbneš? Vím, že je horká, dávám pozor,“ říkám udiveně.
„Jo, to nemyslím. Nekousej, nebo ti vypadne celý můstek,“ řekne rezolutně můj drahoušek.
„A proč by měl?“
„Ty nevíš? Je hrozně tvrdá!“
„Neblázni! To není možné!“
„Jak myslíš, že se zlomil můj zub?“
„To právě nevím!“ odseknu.
„Ta tvá skvělá buchta. Chuťově výborná! Ale tvrdá jak poleno. Dala jsi tam všechno, co tam patří?“
„Jo, všechno… No, nevím… Snad…“
„Jak to, že nevíš. Máš přece recept, ne?“
„No jo, mám, ale…“
„Jaké ale?“
„Nemůžu ho najít. Ale dobře si ho pamatuju.“
„Opravdu? Lada měla buchtu jak peříčko…“
„No, možná jsem tam dala trošku víc mouky…“
„A co dál?“
„Těsto se mi zdálo dost suché, chtělo to víc másla…“
„A proč jsi nepřidala?“
„Právě že přidala… Možná chybí…“
„Co chybí?“
„Prášek…“ Další má slova se rozplynou v nářku.
„Nebreč. Taková hrůza to není. Namoč si to kafem a buchta je vynikající. Lepší než u sousedky, ale neříkej jí to,“ zasmál se, vášnivě mě políbil, slíbal mé slzy a prohlásil: „Jsi nejlepší ženská mého života!“
Není nad dobré vztahy.

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.