„Prostě za ní nemůžete,“ pronese důrazně svým hrubým hlasem ošetřovatelka a zapálí si na verandě cigaretu. Zírám na ni a nevěřím svým uším. Moje přítelkyně umírá a já ji nesmím navštívit? Nerozumím a odcházím. V noci nemůžu spát. Přemítám nad předešlými skoro třemi roky a vším, čím jsme si spolu prošly a co společně zažily. V životě sedmaosmdesátileté ženy možná zanedbatelný časový údaj, v životě jednatřicetileté ženy jedna desetina jejího života. Nikdy jsem neměla ráda počty, a proto odmítám přátelství a jeho hloubku měřit na věk nebo délku let. Poznaly jsme se, spřátelily a těšily se ze společných okamžiků bez vědomí, že jednoho dne skončí. Na to nebyl čas. Stejně jako přemýšlet nad tím, co jsem té ošetřovatelce měla říct, ale neřekla.
Ráno vstávám a vytáčím telefonní číslo domova seniorů, kde moje přítelkyně leží.
„Ano, je na tom stejně jako včera. Nemůžete tam. Už jsem vám to snad jednou říkala!“
„Proč za ní nesmím?“
„Prostě za ní nesmíte!“
„Co si asi myslíte, že tam budu dělat? Já jí chci jenom pohladit ruku a být chvíli s ní.“
„Nejste příbuzná! Jste jen dobrovolnice,“ opáčí žena přísně.
„Přijdu s jejím synem,“ namítnu okamžitě.
„Ani se synem vás k ní nepustím. Zavolejte si vedoucí tohoto zařízení.“
„To právě dělám a telefon jste zvedla vy,“ oponuji stále víc hlasitěji.
„Je víkend. Není tu. Zavolejte si v pondělí.“
„V pondělí může být pozdě, dokážete to pochopit?“ křičím.
„Nemám na vás čas, zdržujete mě!“ Praští s telefonem ta samá žena s hrubým hlasem, která mi včera nevybíravým způsobem zamezila navštívit mou přítelkyni.
Srdce mi buší na poplach vztekem, lítostí a bezmocí. Kým proboha musím být, abych se mohla rozloučit s osobou, která se mi za těch pár kratičkých let zapsala do života tak jako málokdo? Jak je možné, že jsem ji doposud mohla kdykoliv navštěvovat? Dokonce mi i v nemocnici dovolili být s ní mimo vymezený čas návštěv. Navíc mě zapsali do těch papírů, na základě kterých mě mohou informovat o jejím zdravotním stavu. Ti chlapi v sanitce, když ji před měsícem odváželi a zapisovali mé jméno do počítače, říkali, že je obdivuhodné, jaký vztah máme, a že nám fandí. Vzpomínka na tento moment střídá další vzpomínku, kdy jsem s mou kamarádkou před rokem navštívila nemocnici. Ze dne na den přestala vidět na jedno oko. Personál domova seniorů situaci řešil velice liknavě. „Jste stará, to se stává,“ namítla jedna zdravotní sestra. „Ano, stará je, ale ráda čte a pozoruje svět. Proč by se toho kvůli vaší lenosti měla vzdát?“ Věci se dají do pohybu a my se vracíme z nemocnice sanitkou nazpět. Moje kamarádka zálibně kouká z okénka, ze kterého je vidět pěkný kus Prahy.
„Takhle daleko venku jsem nebyla ani nepamatuju,“ pronese zvesela, „a ten pan doktor byl moc milej. Řekl, že se na mě bude muset trošku přimáčknout, aby se do toho oka mohl kouknout. A já na něj, že už je to nějakej pátek, co se mužskej na mě takhle mačkal. A ať se teda přimáčkne.“
Rozesmějeme se na celé kolo navzdory neutěšené zprávě, kterou vím jenom já. Ona je bojovnice a dá to, pomyslím si v duchu. Za pár týdnů se přesvědčuji, že jsem se nemýlila. Zvědavě s lupou přilepenou u oka, na které vidí, sleduje časopis o vesmíru.
„Ten Keplerův zákon je stejně zajímavej, co?“ povídá mi.
Rychle ho načítám v popisku článku, zatímco ona pozoruje jednotlivé elipsy. Přikývnu. „Vesmír mě nikdy nepřestane fascinovat,“ hlesne.
„Chceš přečíst celý článek?“ zeptám se a těším se, že zjistím, čím je Keplerův zákon tak zajímavý.
Zvědavě přikývne.
Další vzpomínky ve mně vzbudí vlnu vzdoru. Volám synovi, popisuji situaci a domlouváme další postup. Půjdeme do domova seniorů spolu. Za pár hodin se setkáváme jenom kousek od stanice metra hlásající to místo, kde by chtěli skončit všichni. Nezačalo to všechno ještě dávno před námi v rajské zahradě? Nechávám rajskou zahradu za sebou a tentokrát bez jablka, protože ona je už stejně nějakou dobu nejí, se jdeme rozloučit za maminkou a kamarádkou.
„Vy dovnitř nejdete,“ zamezí mi vstup do dveří ta nepříjemná žena.
„Já ale chci, aby šla dovnitř,“ namítne její syn.
„Vy jste syn, vy můžete. Ona je dobrovolnice. Ona nesmí.“
„Proč za ní nesním?“ dožaduji se poměrně hystericky vysvětlení. Na dveřích již dlouho nevisí zákaz vcházení z důvodu onemocnění covid-19, což dokládá právě přicházející návštěva. Fakt, že jiní dovnitř smí a že mě k ní zase nepustí, když chybí už jen takový kousek, mě ničí.
„Paní doktorka dala příkaz, že je na tom špatně a nikdo tam nesmí,“ křičí žena také.
„Nesmí za ní ani vnoučata,“ postaví se za svou kolegyni ošetřovatelka, která je zrovna na odchodu.
„Na základě jakého příkazu za ní nesmím?“ opakuji jako zaseknutá gramofonová deska svůj dotaz.
Žena s hrubým hlasem pravděpodobně vytočená mými dotazy, přítomností a nejspíš i mou existencí chvíli tápe. Poté mi sdělí, že se jedná o „hlášku paní lékařky“. Opět zopakuje naprosto nepochopitelnou radu, že se mám domluvit s paní vedoucí v pondělí. Je sobota. Pondělí je až za dva dny. To je nekonečná doba pro člověka, který nám po těžkém onemocnění odmítáním příjmu stravy již několik dní dává najevo, že tu nechce být a že se rozhodl odejít. My jeho rozhodnutí respektujeme a jdeme ho jen doprovodit na jeho odchodu. Začíná mi docházet, že ta žena tohle nepochopí, protože nechce! Syn již zmizel ve dveřích a mně začínají téct slzy. Za pět minut se sklesle vrací, že mi ani fotografii nemohl pořídit. Stála za jeho zády a po pěti minutách ho vyhodila. Přichází za námi spolubydlící mé kamarádky, která s ní sdílela pokoj, když moje přítelkyně ještě jedla, smála se a byla to prostě ona. Pláče, že ani ji k ní nepustili.
Se synem ještě téhož večera sepisujeme e-mail s žádostí o promptní řešení neakceptovatelného jednání zařízení, které na svých stránkách hlásá úctu k lidskému životu a důstojnému stáří. Ano, je to přesně tak. Osamělost starých a nemocných lidí ohrožuje lidskou důstojnost umírání. A přesně tohle se tam v té „ďábelské zahradě“ děje mé přítelkyni a já nemohu nic dělat. Je víkend a je tam ta žena, která údajně dostala nařízení a toho se musí držet! (Nebo spíš chce?) Poněkolikáté si čtu e-mail s vyjádřením souhlasu syna, aby mi přestali bránit v návštěvách mé kamarádky. Času je málo. Je možné, že kvůli podobnému chování jiné osoby i další lidé kráčí po cestě „tam“ sami. Tohle nesmíme dopustit. Ve 21:24 odesílám e-mail s žádostí o urgentní řešení dané situace, i o víkendu. Mám z nás radost. Já to vybojuji a za tu ruku ji stejně chytnu.
Je ráno. Při běhu a za zvuku oblíbeného interpreta mi pípne na telefonu zpráva od jejího syna, že moje přítelkyně v noci zemřela. Zastavím se, zírám na displej a odmítám informaci přijmout. Odmítám přijmout fakt, že skutečně odešla, a to bez rozloučení. Namísto úlevy, že došlo k ukončení jejího utrpení, což by správně po této SMS mělo následovat, přichází obrovská frustrace a zlost na tu ženu s hrubým hlasem, která pro mě v tuto těžkou chvíli reprezentuje zařízení domova seniorů, nebo možná celý systém. Jedna otázka střídá druhou. Jedná se o standardní postup daného zařízení, nebo o selhání jedné nekompetentní osoby v podobě přespříliš poslušné (neempatické) ošetřovatelky dbající na doslovné nařízení lékařky, že umírající potřebuje klid? Skutečně lékařka nařídila přísný zákaz návštěv umírající osoby na lůžku, aby kvůli návštěvě blízkých jejich klientka neumřela? Jaký lékař rozhodne způsobem odporujícím jakýmkoliv morálním normám takto namísto snahy o to, aby umírající byla ve svých posledních chvílích obklopena rodinou a blízkými, což zajistí, že její odchod bude přesně takový, jaký uvádí ústav na svých stránkách – důstojný.
Následující dny dělám to, co dělat ani nemusím, protože to vím. Ví to přece každý. Člověk nemá umírat sám. Nořím se do článků a různých statí hovořících o umírání. Jsou zajedno. Akt rozloučení je nezbytný pro umožnění „dobrého“ odchodu ze života, tedy odchodu s prožitkem života ve smíru. A to i pro osoby, které na nás nereagují. To, že již nemluví a mají zavřené oči, neznamená, že nevnímají. Vím, že by o nás věděla, i když by už nedokázala stisknout pevně mou ruku, jako to vždy při mém příchodu a odchodu dělávala. Čtu dál a dál a nacházím další desítky článků, vysokoškolských prací zabývajících se tématem zapojení osob blízkých do procesu umírání. Je mi nanic. To nikdo z té ohavné instituce nečetl ani jeden z těchto článků, když smrt je v zařízení tohoto typu denním chlebem? Je vůbec nutné, aby to ti lidé četli? Vždyť je navýsost jasné, že člověk nemá odcházet sám a že akt loučení je důležitý pro všechny, kdo jsou jeho součástí. Je to přirozené. Proč tomu v našem případě tak nebylo? Čekáme na vysvětlení.
V den úmrtí mi volá ředitelka humanitární společnosti zodpovídající za ústav, kde se vše odehrálo. Slibuje prošetření situace. Tři dny nato se setkávám s paní ředitelkou a jejich právníkem osobně. Popisuji celou situaci. Paní ředitelka vypadá zdrceně a slibuje promptní jednání. Za čtrnáct dní po mé urgenci mi e-mailem přichází dopis konstatující, že s pracovnicí, která mi nevybíravým způsobem zamezila vstup, byl proveden ústní pohovor za účelem vstřícnějšího a citlivějšího přístupu vůči osobám, které klienty navštěvují. Paní ředitelka v dopisu ujišťuje, že dojde k opětovnému informování všech pracovníků, aby ke klientům i třetím osobám přistupovali citlivě. Čtu dopis jednou, podruhé, a nic. Ani napotřetí v něm nenacházím jedinou odpověď na otázky, které se pochopitelně nabízejí. Z jakého důvodu bylo zamezeno rozloučit se s blízkou osobou? Proč byla návštěva syna ukončena po pár minutách? Jak doslovně znělo nařízení, kvůli kterým nebylo umožněno navštívit umírající v jejích posledních chvílích? Ještě téhož dne tyto otázky pokládám.
Po dalších více než čtrnácti dnech přichází odpověď konstatující, že ze závažných zdravotních komplikací nebylo možné klientku navštívit, což je běžnou praxí, v rámci které zařízení respektuje soukromí klientů a současně se snaží zajistit nerušený výkon péče o klienty. E-mail končí sdělením, že vzhledem ke skutečnosti, že nejsem příbuzná, již nebudu o okolnostech případu informována. Čtu e-mail a nevěřím. Nevěřím, že navzdory všemu, co jsem s ní za tu dobu prožila a u čeho jsem směla být, jsem pro ústav ze dne na den „pouze“ dobrovolnice. A ta nemá právo se rozloučit.

Celá záležitost je uzavřena. Život jde dál. Že jeden život skončil tak, jak by si nikdo z nás nepřál, je minulostí. A na minulost není čas, protože se ženeme dál. Není čas přemýšlet nad tím, co mělo být jinak. Není čas na změnu. Čas letí jako splašený a smrt je v tomto zařízení rutinní záležitostí. Smrt nepočká. Jeden odejde, druhý přijde. Je to koloběh. Proč se nad ním vůbec pozastavovat? Ta holka se po pár dnech uklidní a přestane otravovat. Utichne to, nebojte, paní ředitelko. Vždyť nás potřebují. Všichni ví, že nás je nedostatek a že každý musí být rád za volnou postel. Nechte změny změnami a pojďte si raději dát kafe. Vždyť oni musí být rádi, že tu mohou být! Neměli by být kde jinde…

Každý den doufám, že jsem se tehdy v té stísněné verandičce dožadovala svých práv tak hlasitě, že mě ona, i když spící za zavřenými dveřmi, slyšela o deset metrů dál, kde ležela. Doufám, že ví, že jsem tam byla, přesně tak, jak jsem slíbila, když jsem od ní odcházela naposledy. Já jsem tam totiž opravdu byla, jenom ne tak, jak jsme si obě přály.

Veronika Doskočilová

Veronika Doskočilová se narodila 1988 v Jihlavě. Za vysokoškolským studiem se přesunula do Prahy, kde nyní žije. Vystudovala dva obory: mezinárodní vztahy a evropská studia a bezpečnostní studia na Karlově univerzitě v Praze a Metropolitní univerzitě Praha. Pracuje na volné noze jako grantový konzultant. Ráda sportuje, běhá a věnuje se silniční cyklistice. Téměř tři roky působila jako dobrovolnice v domově pro seniory, což považuje za nejcennější zkušenost svého života. I to v ní podnítilo zájem o etická témata, která se v jejích knihách prolínají. V roce 2020 jí vyšla první kniha Přítel z domova, která byla částečně inspirována jejím dobrovolničením. V roce 2021 vydala autorka svou druhou knihu Skleněné ztráty.

Související knihy

Doskočilová, Veronika

Lirego, 2020

Doskočilová, Veronika

skrip.to, 2021