Vytvářím prostor, kam se bude moct obrátit jakýkoliv tvůrce bez ohledu na to, čemu se věnuje. Podle slov moudrého básníka z Atlanty, Johnnyho Venuse, se osamoceni sice posouváme svou životní poutí rychleji, ale v dobré společnosti dojdeme dále. Nesmírně se mi zamlouvá představa, že můžeme být všichni na jedné lodi a zároveň každý u vlastního kormidla následovat svůj vytoužený cíl. Je také nutné zmínit, že lidé kolem nás na tomto putování zdaleka nehrají bezvýznamnou roli. Jak řekl Erich Fromm: „Naše okolí neurčuje jenom to, kým jsme, ale bezesporu také to, kým se vůbec můžeme stát.“ Právě v mísení a prolínání rozmanitých úhlů pohledů spatřuju největší hodnotu uměleckého soužití různorodě zaměřených kreativních choutek a idejí. Jenom v takovém prostředí se můžeme navzájem inspirovat a obohacovat. Tam, kde je potřeba trochu povzbudivě popostrčit, nebo naopak obezřetně zpomalit přidržením za ruku.
Proč by ale měl podobný kreativní kolektiv vznikat? Co přinese na svět a v čem bude vlastně prospěšný? Když odpovím, že budeme přinášet nová umělecká díla vznikající v ohleduplném a tolerantním prostředí, hned se nabídne otázka, jaký je přínos těchto uměleckých děl a jaký má přesně smysl, aby vznikala. Shia La Beouf, jedna z nejryzejších figur Hollywoodu, mi v jednom ze svých rozhovorů usnadňuje odpověď tím, že za umění označuje všechno, co námi dokáže pohnout, umožní alespoň na kratičkou chviličku vystoupit z tradičních kolejí konvenčního bytí a dovolí tak cosi pocítit a prožít. Jeho pohled mi imponuje. Napadá mě, že díky tvůrčí činnosti mnohdy můžeme lépe a blíže porozumět fenoménům, jež nedokážeme artikulovat běžným jazykem všedního dne. Ztotožnění se s uměleckým dílem přece nepřináší pouto čistě mezi námi a autorem, jehož dílo s námi rezonuje, ale především s dalšími lidmi, se kterými poznáváme pospolitost a sounáležitost při prožívání něčeho vzájemného a unikátního. Cítíme se pochopení, vzniká komunita se společně sdílenými hodnotami a pohledy na svět. Zjišťujeme, že jsme v něčem stejní, i když ve všem ostatním můžeme být tak zásadně odlišní.
Prvním projektem, který vznikl pod hlavičkou dětí jarního kvítí je výstava (Natálie Fraitagová) a hudební soundtrack (Peter Kravárik) k mému debutovému literárnímu románu. Strašně rád bych přinesl začínajícím umělcům myšlenku, že další podobné či naopak diametrálně odlišné projekty můžou vznikat už z jejich nápadů, myšlenek, představ či snů. Pro mě osobně je pohromou a selháním, když tvůrčí ideje nenajdou cestu ze zajetí šuplíku. A je úplně jedno, zda za to můžou vlastní pochybnosti o hodnotě díla či ty ze strany nakladatelů a vydavatelů. Ve všech případech je to prohra. Přičemž je to přesně tak jednoduché, jak to zní, aby tomu tak nebylo. Stačí si jenom přisednout k našemu prozatím skromnému táboráku, kde může každý bezostyšně přispět svým vlastním polínkem, které nás jednou přivede k velkým festivalům nekonečného objevování neexistujících hranic. Je tu místo pro všechny, společně dojdeme dále.

Grigorij Nikiforov

Autor (1998) se po neúspěšné sportovní kariéře, kterou se snažil marně kultivovat již od samého dětství, rozhodl při vysokoškolském studiu zcela odevzdat umění. Záhy objevuje doposud nepoznané sympatie ke slovům, k jejich vzhledu, tvarům, znění a zejména k tomu, co můžou v různých kombinacích znamenat, vytvářet či bortit. Sám autor se považuje spíše za malíře – pokouší se pomocí rozvitých přívlastků co nejdůvěrněji vyobrazovat pestré palety pocitů svých hrdinů. Vše ve snaze, aby jeho řádky zněly barvitostí. Umění je autorem vnímáno jako nejbližší synonymum svobody a inspirace považována za to nejhodnotnější, co lidé můžou mezi sebou sdílet.

Související knihy

Nikiforov, Grigorij

Petrklíč, 2022