Spousta služebníků božích s ním měla a má dodnes problém. Nepřiznají ho otevřeně, ale jsou-li více muži, tělesné se hlásí silněji než duchovní. Uspokojení tohoto, mnohdy tíživého, stavu si odedávna hledalo různé cesty. Žel téměř všechny lze nazvat neoficiálními, protože není doporučováno vedením církve. Přitom patří kuchařky na farách ještě k tomu menšímu zlu, které zůstane nepřebernou studnicí mnohých anekdot. Také proto, že se pro děti vzniklé porušením celibátu na vesnici poměrně snadno našlo vhodné řešení s obstojným sociálním závěrem.

Nejhorším a církví dlouho zatajovaným způsobem obcházení celibátu byla a je pedofilie. Dlouho se o ní nemluvilo, jakoby neexistovala. Když však dosáhla nebývalého rozsahu, nedala se již déle utajovat. Její oběti nemlčely a začaly mluvit. Církevním hodnostářům se to stalo velmi nepohodlným. Bránili se, že žurnalisti pedofilii neúměrně přehání. Nepomohlo to. Respekt ke kléru klesal, vystoupení oveček z církve se množila. Tento stav v dnešní moderní době pokračuje. Katolická církev přestala být přístavem dobré morálky a není ochotna se přiznat ke svým chybám. Následující příběh je svým způsobem výjimečný.

… pokračování příště…

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).