Přečtěte si předchozí část!

Toto hornické městečko bylo založeno v roce 1915. Praobyvatelé Austrálie, černí Aboriginové, jej nazývají „kupa piti“, což znamená „díra bílého muže“. Obyvatelé sami místo pokládají za světové hlavní město polodrahokamů opálů. Specialitu tvoří bílé opály, kterých se zde těží tři čtvrtiny světové produkce. Těžební práce jsou kvůli vysokým teplotám, kolem 40 °C, v létě velmi obtížné. Opálokopové se brání tak, že žijí v obytných jeskyních s konstantní teplotou v podzemí. Ceny takových bytů jsou srovnatelné s cenami příbytků na povrchu, lze však ušetřit na obvyklé australské klimatizaci. Z „bytů“ vedou chodby k místům těžení. Horník bydlí vlastně skoro na pracovišti. Chodby se dnes neproráží dynamitem, jako dříve, nýbrž je vrtají a hloubí tunelové frézovací stroje.
Josef s Karlem kutali opály s chabými výsledky necelý rok. Při prodeji vytěženého je vzali překupníci na hůl. Jako chudí a nezkušení horníci byli primitivně vybaveni a Karel tam přišel o oko. Josef si uvědomil nebezpečnost takového podnikání a dal raději přednost občanštějšímu výdělku v automobilce Holden, kde zůstal až do penze.
V roce 1982 přiletěl Josef letadlem po 24 hodinách letu do Vídně, kde bydlela sestra Božena. Přímo u ní nebydlel i když mu měla oplácet její návštěvu u něho v Austrálii před pěti lety. Bratr nechtěl být závislý. Závislost nenáviděl. Jelikož si mezitím vyřídil vystěhování z Československa, navštívil hrob matky a otce.
v Uherském Ostrohu na Moravě. Žila zde i druhá sestra, mladší Aloisie. Znovu zjistil, že je mu bližší než Božena. Připadal si s ní přes věkový rozdíl více sourozenecky, protože mu její trpělivost, pochopení a ochota lidem pomoci připomínala milovanou matku. Boženu zajímal, jako otce, hlavně majetek. Také k synovcům Aloisie, Markovi a Ivanovi, si Josef oživil a upevnil jeho dřívější dobrý vztah k nim.
Marek přijel do Československa schválně ze Švýcarska, aby se se strýcem setkal. Chtěl mu obstarat vejce papoušků kakadu u moravského chovatele, kterého znal. Jednalo se o zvláštní druh, který se Josefovi nedařilo vykřížit. Přímý převoz ptáka z Moravy do Austrálie nebyl letadlem možný. Zaslání nepřicházelo kvůli vysokým finančním nákladům rovněž v úvahu. Australský kontinent má vzhledem k jeho výjimečné fauně nejpřísnější importní podmínky pro dovoz zvířat na světě. Dovozce platí vždy celou dlouhou karanténu, která je pro každé dovážené zvíře předepsána. Její kvalita není přitom nijak dobrá. Myšlenka převézt křehká vejce papoušků v chladícím boxu tisíce kilometrů letadlem se ale realizovat též nedala. „Adoptivním“ ptačím rodičům nelze udělit rozkaz vysedět cizí vajíčka. Nakonec musel Josef všechny pokusy k získání nového druhu papouška kakadu vzdát. Vykonal ještě pár návštěv a opustil Evropu.
O několik měsíců později navštívila Josefa v Adelaidě dcera synovce Marka, praneteř Dora. Končila studium angličtiny na bernské univerzitě. Jejím závěrečným semestrem měl být čtyřměsíční pobyt v některé anglicky mluvící zemi. Flanderská univerzita NJW v Adelaidě se hodila znamenitě. Prastrýc byl rád, že bude mít společnost. Dlouho však jejich společné soužití kvůli různosti názorů na domácnost a kouři ze čtyřiceti cigaret ve vzduchu bytu denně netrvalo. Dora se odstěhovala na kolej univerzity. Oficiálně proto, že to měla blíž do školy. Pobyt v Austráli ukončila však úspěšně i se závěrečnými státními zkouškami z angličtiny.

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).