Čtení ke kávě: Příběh na dně lékovky (Věra Kadlecová)

Příběh na dně lékovky

21.12.2021 Věra Kadlecová Bez komentáře

Příběh jsou dvě slabiky, jejichž obsah na pár řádek vymýšlejí každou sekundou marketéři třeba na nový druh šampónu. Když do sebe vyhořelá, zoufalá spisovatelka těsně před zhroucením kopne prášky na zklidnění, začnou se dít věci. A nejen na pár řádek.

„Ty?“ opáčil můj muž a chvíli nevěřícně zíral na stránku otevřenou v mém počítači. Pak znechuceně mávnul rukou a při odchodu protivně ucedil:
„Měla bys jít dělat, vono by tě to přešlo.“ Načež se s mumláním odebral do koupelny, aby po řádném umytí rukou prohlédl lednici. Sporák i trouba zůstaly dnes, ostatně jako většinou, ledově chladné. Přelétla jsem web s náborem pěstounů k péči o opuštěné kojence před adopcí ještě jednou a musela uznat, že můj nápad je absurdní. Zase. A to byl přesně ten okamžik, kdy se mi tělem začalo rozlévat známé brnění, pálení, tlak stoupal hrdlem k mozku a já věděla, že se za chvilku začnu dusit. Nestalo se to ani zdaleka poprvé. Nepříjemný atak jsem se naučila rozdýchávat rázováním po bytě, což Jindřichovi bralo chuť nejen k jídlu, ale i k otevření jakékoli diskuze. Dnes jsem se však nehodlala vzdát tak snadno. Vystřelila jsem ze židle a naklusala do kuchyně.
„Vždyť já přece mám ráda děti,“ pípla jsem opatrně a usedla naproti němu a prkénku se salámem a tlačenkou. Když se zvedal pro kyselé okurky, hbitě jsem ho předešla a láhev vylepšila miskou a vidličkou. „Kdykoli přijedou vnoučata –“
„– tak je nejvíc miluješ právě ve chvíli, kdy tě rozesmátý pusinkujou v předsíni,“ přerušil mě nejapně, „přijdu se po tý lásce poptat, až budeš po stopadesátý vytírat koupelnu, kde vyřvávaj a skáčou šipky ve vaně.“ Vzdychl a zacpal si pusu kolečkem salámu. „Seš nervák,“ pokračoval v mém týrání, sotva částečně polknul, „měla bys poslechnout obvoďačku a fofrem mazat k psychiatrovi nebo si aspoň najít pořádnou práci.“ Lehce odříhl a přejel si ústa hřbetem ruky. Abych mu podala pivo nebo aspoň sklenici vody, na to jsem se už nezmohla. Při následném rotování bytem jsem shodila možná kilo, jestli ne víc.
Já prostě potřebuju příběh, jelo mi hlavou v čekárně u neurologa. „Obvoďačka“ nebyla tak drsná jako on.
„S psychiatrem zatím počkáme,“ pravila blahosklonně.
Jenže kde ho vzít, když většinou sedím doma a buď civím na bílou stránku v kompu, nebo do zdi. Toužebně jsem pohlédla na zavřené dveře ordinace s vírou, že budu svých potíží rychle a jednou provždy zbavena.
Abyste rozuměli, jsem spisovatelka na volné noze. Teď zřejmě obou volných, protože jsem nenapsala už dlouho žádnou knihu, povídku, článek… nic. Ani řádku. Tu možná jo. Možná i odstavec, který jsem po desátém pokusu smazala. Nepíšu, blbnu, vymýšlím absurdity a čekám na záchvat. To všechno jen proto, že nezavadím o příběh. Stačí brnknutí, myšlenka a…

Opuštěná zákoutí a místa opředená tajemstvím mě odjakživa přitahují. Vybydlené domy zívající slepými okny ke mně promlouvají řečí dávných obyvatel a moje fantazie se zmítá na dlouhé oprati. Vsadila jsem na jistotu. Stačil týden užívání tabletek, které mi neurolog předepsal pro zklidnění. Najednou mě znovu prostoupilo brnění, jen úplně jiné. Tvůrčí. Uvěřila jsem, že zase zvládnu nahlédnout někam dál a hlouběji, jen když se dostanu na správné místo. Za nechápavého Jindrova pohledu jsem využila podvečerní listopadové mlhy a vyrazila vstříc inspiraci. Cítila jsem ji na dosah.
Teď na jednom takovém místě stojím a snažím se nasát atmosféru. Můj mozek by měl běžet naplno v naprostém tichu, jenže já slyším hlasy. Rozhovor. Kousek ode mě probíhá dialog zahalen smrákáním. Patrně bych si mohla na aktéry sáhnout. Háček je v tom, že nikoho nevidím.
„Houbeles tvůj děda, můj děda tu dělal správce. I s babičkou.“
„Jó? A že si seš najednou tak jistá!“
„Jsem. Tvůj děda míval ševcovskou dílnu na druhým konci města přece. Vidím ji jako dnes. Verpánek…“
„Jen se nepotento. Kolikrát nás z ní vypráskal, pamatuješ?“
„Ale kdy až? Když si už s námi nevěděl rady.“
„Bejvávalo, ale že jsme řádně zlobily, viď? To jsme ještě normálně zlobily. Až pak, pozdějc jsme si to hezky rozdělily. Ty fet, já flašku…“
„No, a proto jsme nejdřív skončily tady. Vždyť ti říkám, že tu dělal správce můj děda. V blázinci. Ještě že se toho chudák starej nedožil. Stejně nám to nebylo nic platný. Kdepak léčba.“
„Hlavně že se nedočkal toho, jak si svý holce dovolila prásknout kluka do kojeňáku. A nebreč, je pozdě.“
„Hele, nevytahuj to. Teď už to fakticky nemá cenu. Ani tys nezůstala pozadu.“
„To netvrdím. Ale děti jsem neměla.“
„Za chvilku dorazej.“
„Kdo? Jo, ti haranti. Feťáci. Počkej, tak proto sem každej večír lezem a hádáme se, čí dědula tu bydlel? Ty si myslíš, že…“
„Nic si nemyslím.“
„Kecáš. Vidim do tebe. Znám tě jako svý boty, který už pěkných pár let nepotřebuju. Má snad mámu, ne?“
„Ta, co vím, zase sedí. Vždyť nás nemůžou vidět, tak oč ti jde?“
„Že mě to hned nenapadlo.“
„Pst, někdo se blíží. Slyším hovor.“
„Panenkomarjá, co blbneš? Odkdy jsme pro živý viditelný?“
„Koukej, dva, tři, pět… i jedna holka je mezi nima.“
„A?“
„Hele, ten vepředu se zastavil. Zírá sem. Kouká na nás… on, on nás vidí!“
Zalévá mě ledový pot a hrůza mi přibíjí nohy k zemi. Nedokážu se pohnout, dokonce ani pořádně nadechnout. Skupinka adolescentů se zastavuje asi dvacet metrů přede mnou. Jeden z výrostků nakročí a upřeně zírá do tmy, někam mezi budovu a mě.
„Poď, vole, kam čumíš?“
„Se mi snad zdá, vole! Trčej tu ňáký dvě starý pažby. Čuměj na nás jako bachařky. Hej! Co tu chcete? Šmírujete?“
„Asi ses nastřelil moc, vole, žádný baby nevidim. Šlehnul si zlatou… blbec. Kde si? Co blbneš? Von fakt zmizel.“
„Tak ses dočkala. Hele, on nevěří.“
„To ne! Takhle ne! Okamžitě mazej zpátky! Je brzy, slyšíš?!“
„Ale nejdřív si nás prohlídni, fakt dobře si nás prohlídni.“
„Vykašli se na ně a švihej rovnou domů. Jestli tě tu s nima ještě jednou načapám, tak…“
„Zírám. Myslím, že ti, co ho teď vychovávaj, by pro něj sotva mohli udělat víc. Hele, je pryč!“
„Kam zdrháš, vole? Máme matroš… co je? Fíí, mete, jak kdyby viděl satana. No co, dáme si sami.“
Počkám, až zalezou dovnitř baráku a rozběhnu se za tím klukem. Nesmí mi zmizet. Spolu dáme dohromady fantastický příběh a kdoví, možná i něco víc. Vím to a vůbec mi nevadí, že zásoba tabletek sotva zakrývá dno lékovky. Skrze ni se dere něco mnohem, mnohem léčivějšího.

Věra Kadlecová

Věra Kadlecová je plzeňskou rodačkou, ale víc než polovinu života tráví mezi šumavskými lesy a kopci. Jim a nesčetným přírodním scenériím vděčí za euforii, se kterou se pak úžasně vymýšlejí příběhy. Kdysi vystudovala částečně nedobrovolně hotelovou školu, ale nakonec se s přestávkami gastronomii věnuje celý život. Její vášní jsou však knihy, miluje je od chvíle, kdy se naučila číst. Nadšení pro příběhy dlouhou dobu zrálo a časem se přetavilo do psaní vlastních. Svoji fantazii zatím uplatnila ve čtyřech knihách. Jejich zápletky jsou promyšlené a někdy drsné, nešetří sebe ani své hrdiny. Miluje „babrání se“ ve složitých vztazích i závislostech, a to nejen citových. Důkazem toho je román Panenka a její volné pokračování Vina. Ve své čtvrté knize Zahrada mlčenlivých propojila téma vztahů s inklinováním k závislostem a jejich důsledkům pomocí paralelního, transcendentního světa, který se otvírá jen za určitých okolností. Chce, aby její knihy nutily k zamyšlení a nastavovaly zrcadlo. S jinou dimenzí jsou propojeny i některé povídky z její poslední knihy Ze skříňky pokušení. Nemá ráda happyendy, ale trochu otevřené konce ano. Ať si každý čtenář zvolí ten svůj.
Všechny své knihy se rozhodla vydat vlastním nákladem a čtenáři si je mohou zakoupit přímo v eshopu https://verak-knihy.cz/. Najdou tam kromě knih, recenzí a komentářů i volně k přečtení téměř hororovou povídku Iluzionista, kterou před pěti lety zařadilo nakladatelství Artthriller do sbírky 2. český thriller.