Přinášíme vám ukázku z knihy Tajná manželka,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Jenom hlupák bere svobodu jako samozřejmost, jsme ale někdy doopravdy svobodní? Vždycky jsem si myslela, že já svobodná jsem, jenže stejně jako dítě ovládají rodiče, podléhá vdaná žena manželově vůli. Aby člověk byl skutečně svobodný, musí žít bez nadvlády či omezení, jenže já nyní čelím obojímu. Za celých pětadvacet let svého života jsem se takovými věcmi nikdy nezabývala, na druhou stranu jsem doposud ani nemusela.
A kde jsem teď?
Vzbudila jsem se omámená. Dolehlo ke mně škrábání, které mohly vydávat jedině myši nebo krysy pobíhající pod prkny v podlaze. Vůbec jsem netušila, kde to jsem. Navršené přikrývky mě tížily na hrudi jako olovo. Sotva jsem otevřela oči, musela jsem je opět zavřít a zahnat tak mdlobu. Pokusila jsem se pohnout, bušení v hlavě mě ovšem varovalo, abych byla velmi opatrná. Zamrkala jsem do jasné záře, která pronikala dovnitř střešním oknem, které představovalo jediný zdroj světla v místnosti, a začala jsem se rozhlížet po okolí.
Ležela jsem na kované posteli v rohu malé, spartánsky zařízené komnaty, která nenabízela žádnou nápovědu, abych pochopila, kde jsem se ocitla. Nic jsem tu nepoznávala. V koutě u nohou postele stál toaletní stolek s umyvadlem a na opačné straně pokoje, pod oknem se zavřenými okenicemi, starý ušák. Jeho zašlý zelený potah byl na několika místech skoro prodřený a na zemi vedle křesla byla navršená hromádka knih. Posadila jsem se a shodila ze sebe přikrývky a ihned jsem zalitovala, že v malém krbu po mé pravici není naskládané dříví na podpal a já nemám zápalku, kterou bych ho mohla zapálit. Vypadalo to, že já, Rosen Trevelyanová, paní sídla Crows-an-Wra, už na podobné vymoženosti nemám nárok.
Ano, pamatovala jsem si, kdo jsem, jen málo dalších věcí jsem však věděla s jistotou. Probouzela jsem se a zase usínala možná několik dnů, možná však jen několik hodin. Sen přicházel a zase mizel, znovu a znovu, pořád mi však nedával žádný smysl. Hlava mě bolela tak silně a tak vytrvale mi v ní bušilo, že mě to rozptylovalo, a začala jsem pochybovat o tom, kolik z toho, co jsem si pamatovala, se doopravdy stalo. A přesto jsem byla tady. Aspoň to bylo jisté. Můj vlastní manžel mě omráčil a v bezvědomí mě dopravil na toto neznámé místo.
Jenže co to ostatní?
A co Sophie?
Do očí mi vyhrkly slzy. Došlo skutečně k požáru, nebo jsem si ho v deliriu jenom představovala? Z přemítání mě vytrhl studený vzduch v komnatě. Když jsem spustila nohy z postele, zachvěla jsem se a všimla si, jak přede mnou víří můj sražený dech. Sebrala jsem přikrývku, přehodila si ji přes ramena a zamířila k jezírku slunečního svitu uprostřed pokoje. Tam jsem se v noční košili a přikrývce posadila a upřela pohled na dveře. Měla být tato místnost mým vězením? Zavřel mě tady můj manžel jako nějakou kriminálnici? Vůbec jsem nepochybovala o tom, že dveře jsou zamčené a že i okenice jsou zajištěné. Později se o tom přesvědčím, ještě jsem však nebyla připravená na to, že se mi mé obavy potvrdí.
Netuším, jak dlouho jsem tam seděla. Dost dlouho na to, aby mě bledé zimní sluneční světlo trochu zahřálo, takže jsem se opět začala cítit sama sebou, třebaže stíny, které slunce vrhalo na holá prkna podlahy, se pohnuly sotva o několik centimetrů. Podle úhlu slunečního svitu muselo být pozdní dopoledne nebo brzké odpoledne a já už teď věděla, jak moc mi bude světlo s příchodem noci chybět, jestli tady pořád budu.
V myšlenkách jsem se neustále vracela zpátky ke svému snu, nebo ke své děsivé realitě, pokud to skutečně byla pravda. Pamatovala jsem si, že mě někdo držel za kotníky, zatímco mě můj manžel svazoval. Kdo to byl? Kdo tam ještě byl? Napadlo mě hned několik možností, jedna se mi však neustále vracela. Richardova matka, Mariah. Byla ona mojí žalářnicí? Věděla jsem, že Richard nemá na podobné věci žaludek, stejně jako jsem věděla, že Mariah by se v nich patrně vyžívala.
Znovu jsem se zadívala na dveře a přemítala o tom, kdo přijde. Někdo přece musí přijít, dřív nebo později. V tu chvíli jsem si všimla, že ve dveřích jsou dva průzory: jeden uprostřed horní poloviny, druhý přímo u podlahy. Jejich účel byl jasný. Horní špehýrka dovolí osobě venku nahlédnout dovnitř, aniž by riskovala otevření dveří a můj útěk, zatímco spodní otvor poslouží k předávání jídla a vody a k odebírání nočníku. Znovu jsem uvažovala, co se to děje a kde vlastně jsem. Bylo jasné, že už nejsem v sídle Crows-an-Wra. Na to jsem svůj vlastní domov znala příliš dobře. Tak kde jsem se tedy ocitla? Nedokázala jsem najít odpověď na žádnou z otázek.
Nakonec jsem vstala. Nohy mi zdřevěněly od toho, jak jsem s nimi skoro nehýbala. Zamířila jsem ke křeslu a sehnula se pro jednu z knih na hromádce. Byl to Starožitníkův krám od Charlese Dickense a pod ním Rob Roy od Waltera Scotta. Okamžitě jsem poznala, že se jedná o mé vlastní knihy. V jedné dokonce stálo moje jméno, kdybych potřebovala důkaz – dárek od Richarda. Milovala jsem knihy, vše od Fausta až po Frankensteina. Jak jsem kupku probírala, zjistila jsem, že jsem každou z knih četla aspoň dvakrát, někdy i skoro tucetkrát.
Vrátila jsem je na místo a vyrovnala stoh. Potom jsem přistoupila k okenicím a pokusila se je otevřít. Jak jsem tušila, byly pevně zajištěné.
Několikrát jsem jimi frustrovaně zalomcovala, avšak držely pevně, proto jsem se od nich odvrátila a uvažovala, že si stoupnu ke dveřím a budu křičet, dokud se někdo neobjeví. Jak jsem se odvracela, ucítila jsem známou vůni. Byla to stejná vůně, která mě vzbudila ve snu. Poblíž něco hořelo nebo nedávno shořelo. Ve vzduchu stále visel štiplavý pach. Přitiskla jsem nos ke škvírkám v okenicích a zhluboka nasála vzduch. Tentokrát mě palčivý zápach rozkašlal a donutil mě odvrátit se. Nebyla to jenom moje představa.
Muselo to být Crows-an-Wra.
Pokud tomu tak ale bylo, pak jsem musela být mnohem blíž domovu, než jsem si původně myslela, byla jsem si ovšem jistá, že do této místnosti jsem nikdy nevstoupila. Zavrtěla jsem hlavou.
„Nejsem v Crows-an-Wra,“ řekla jsem. Už jsem začínala mluvit sama se sebou. „Ale někde poblíž.“
A pak mi to došlo, už jen proto, že žádné jiné vysvětlení nemohlo existovat. Byla jsem uvnitř malého domku, kde žil správce Jenken, vrátný u brány.
„Jenkene!“ zavolala jsem a konečně zamířila ke dveřím.
Sevřela jsem ruku v pěst a začala bušit do horního průzoru. Takže to byl Jenken, kdo mě držel za kotníky, zatímco mi můj manžel tiskl na tvář šátek, aby mě uspal? Taková drzost!
„Jenkene!“ zakřičela jsem znovu a teď už s jistotou, že to byl on a ne Mariah, jak jsem si původně myslela.
Bušila jsem a bušila a přitom uvažovala, jak se mohl Jenken, který ke mně vždycky býval tak laskavý, dopustit něčeho takového. Přestala jsem bušit a moje třesoucí se pěst zůstala viset ve vzduchu. Ano, Jenken byl ke mně vždy laskavý, ale hlavně měl rád Sophii.
„Sophie…,“ zamumlala jsem a hlas se mi zlomil.
Požár byl skutečný. Všechno to bylo skutečné. Smysly mi najednou zahltil opojný pach kouře a doutnajících zbytků života, který jsem dříve znala, a v duchu jsem se ocitla zpátky v Sophiině hořícím pokoji.
Začala jsem křičet a plakala jsem tak usedavě, že mě to stálo všechnu sílu. Zhroutila jsem se na podlahu a znovu a znovu si opakovala, že to nemůže být pravda. Potom jsem uslyšela kroky, které stoupaly vzhůru po schodišti před dveřmi.
Někdo přicházel.

————————–

Přečtěte si celou ukázku.

————————–

O autorovi

Steve Robinson se narodil v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Jeho vášeň pro genealogii a psaní ho provází už od mládí, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan sloužící během druhé světové války v Anglii. Několik let po válce se vrátil zpět do USA a zanechal za sebou rodinu, s níž už se nikdy více nekontaktoval. Robinson ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, že se jeho dědeček narodil v Arkansasu, a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Inspirován těmito skutečnostmi napsal thriller Stopy v krvi, první svazek ze zatím osmidílné série o genealogovi Jeffersonu Taytovi (Hluboký hrob, Ztracená vládkyně, Smrtící hry, Dopisy od mrtvého ad.). Kromě toho je Robinson autorem dvou samostatných viktoriánských thrillerů Žena obchodníka s příběhy a Tajná manželka.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (viz výše) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Robinson, Steve

Mystery Press, 2021