Přečtěte si předchozí část!

Později zde žily tisíce bezdomovců z 28 států. Vedly ho americké organizace UNRRA/IRO. Jméno dostal po estonsko-lotyšském hraničním městečku. Tábor fungoval až do roku 1954. Pak musel ustoupit stavbě nutně potřebného sídliště rostoucího města Norimberk. V době Josefova pobytu v Německu byl plně v provozu a on tam déle než rok žil. Nadšený nebyl. Čekal jen na příležitost, kdy bude moci bezútěšný tábor opustit.
Žilo se zde ze dne na den a dny se sobě podobaly jako vejce vejci. Nálada obyvatel byla mizerná. Primitivní baráky k bydlení byly přecpané lidmi, kteří neznali čistotu, z čehož jim plynuly zdravotní problémy. Děti z tábora povětšinou nechodily do školy. Panovala zločinnost a policie tam byla denním hostem. Josefovi ubíhaly dny trochu pestřeji. Jako elektrozámečník se s malou skupinkou staral o údržbu tábora. Bral situaci optimisticky. Měl své zásady, řídil se jimi a dodržoval je. Překonávání překážek mu nevadilo. Přesto byl rozhodnut z tábora při nejbližší vhodné příležitosti odejít. Ta se naskytla koncem roku 1949. Když australský stát hledal pro svůj rozvoj řemeslníky, přihlásil se. Cestu stát platil, zavázal-li se uchazeč pro něj dva roky pracovat v místě, které mu bude určeno.

… pokračování příště…

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).