Knihu Čarodějnice od autora Mirka Vostrého
vydalo nakladatelství Tofana.

1924

„Konec flákání, chlapi! Vztyk, vemte si automobil a pojedete do Kestřan.“
Velitel okresní četnické stanice v Písku praporčík Václav Neužil vtrhl do kanceláře jako velká voda. Četař Karel Podlesný a závodčí Emil Jína, který si právě nacpal do úst půlku vajíčka natvrdo a neměl daleko k tomu, aby se zadusil, vyskočili a postavili se do pozoru.
„Máme tam jedno úmrtí, a podle všeho to vypadá na vraždu. Tady paní Hlízová,“ ukázal Neužil otevřenými dveřmi do své kanceláře, „mi právě nahlásila, že našla svého muže mrtvého.“
Jína se naklonil, aby viděl osobu, o které velitel mluví. V kanceláři stála žena, podle oblečení evidentně z vesnice, takže klidně třeba z Kestřan, která na první pohled vypadala tak na pětatřicet. Taková tuctová ženská, nic pozoruhodného na ní Jína během těch dvou tří vteřin neshledal.
„A víte co?“ rozmyslel se praporčík Neužil, „pojedu s váma. Paní Hlízovou bereme samozřejmě s sebou, a cestou naložíme doktora.“

***

„Tak tady je,“ ukázala Hlízová celkem zbytečně na postel. Hlíza ležel bez hnutí v posteli, a jen málokdo ho mohl přehlédnout. Na podlaze byl spadlý polštář, který na vedlejší posteli chyběl.
Doktor Janeček, aniž si z kufříku vybalil fidlátka, provedl základní ohledání těla a zjistil, že fidlátka prozatím potřebovat nebude.
Podíval se na Neužila: „Takhle na první pohled to vypadá jasně, pane praporčíku: mohla to být přirozená smrt ve spánku, což by mu leckdo mohl závidět, lidi většinou takové štěstí nemají. Vzhledem k tomuhle polštáři,“ ukázal na podlahu, „bych to ale viděl tak, že mu někdo pomohl. A to by mu, pánové, záviděl málokdo. Víte, smrt udušením trvá minimálně půldruhé minuty, v jeho případě – je to chlap jak hora – spíš déle, a příjemná rozhodně není. Všechno ale ukáže až pitva.“
„Tak pojedeme,“ otočil se Neužil k Hlízové.
„Kam, proč?“
„No přece k nám na stanici. Ještě jednou to s vámi celé projdeme, a taky – a to hlavně – musíme zjistit, kde jste v noci byla a co jste dělala.“
„Co bych asi tak dělala? Spala jsem jako každý slušný člověk. Počkejte,“ zarazila se, „vy si myslíte…“
„Nemyslíme si nic, paní Hlízová,“ ujistil ji Neužil. „Ale jistě pochopíte, že se vás na všechno musíme vyptat a všechno ověřit. A to podrobně.“
„Ale já… já jsem ho nezabila, byl to můj muž, přece.“
„No právě,“ pokýval hlavou Neužil.
„Jak, no právě? Měla jsem ho ráda. Nejlepší chlap na světě to sice nebyl, ale nejlepší, kterýho jsem měla, jo. A vůbec, co si teď počnu bez něj?“ Hlízová se dostávala do varu. „Heleďte, já jsem přišla o manžela, a vy, jako by toho nebylo málo, mě v tom neštěstí ještě chcete popotahovat? A že se vůbec divím, na slabou ženskou si každej dovolí!“
Jína s Podlesným se na sebe mlčky podívali: to jsme potřebovali, lamentující ženskou, co nemá daleko k hysterii. Podlesný trochu záviděl Jínovi, že může zůstat v klidu s doktorem a s mrtvolou – ten první toho obvykle moc nenamluví a ani Hlízovi není zrovna do řeči.
„Pánové,“ zkusila Hlízová smířlivěji, „nemůžete mě nechat, ať se s tím trochu srovnám a ať můžu truchlit, jak se sluší?“
„No, to právě nemůžeme. A dost řečí, jedeme,“ uzavřel Neužil.

1695

Když Apolenu Wáclawkovou přivedli do šatlavy, soudce Schwarz zvedl zrak od lejster, která v mdlém svitu svíce studoval, a prohlédl si ji od hlavy k patě. Jakkoli měl k měkkosrdcatosti daleko, neubránil se pomyšlení, že téhle obdivuhodně zachovalé ženské – odhadoval ji tak na čtyřicet, maximálně pětačtyřicet let – bude škoda. Dokonce při představě, co z ní bude po skončení výslechu, pocítil téměř neznatelný záchvěv lítosti. Přitom by k tomu vůbec nemuselo dojít, on přece o použití útrpného práva nijak nestojí (to spíš o holomkovi neměl v tomhle směru valné mínění). Jenže tyhle venkovanky – Wáclawková byla z nedalekého Kočova – bývají zatraceně zatvrzelé. Takže si za to můžou samy, jeho vina to není. A s Wáclawkovou to nebude jiné, tím si byl skoro jistý.
Do města přijel před několika dny na pozvání purkmistra Pačese, na listě ale bylo podepsáno i všech devět konšelů. Proč požádali zrovna jeho? No koho jiného, Schwarz byl přece proslulý skvělými výsledky. Třeba před dvěma lety v Rýmařově, to tenkrát odhalil a nade vší pochybnost prokázal – a samozřejmě i vymýtil – rozsáhlé rejdění čarodějnic. Od té doby tam byl klid. A tady v Bruntále prý jde o neobyčejně zapeklitý případ, s kterým si poradí jedině zkušený vyšetřovatel.
„Můžeš jít,“ kývl na holomka. „Nech nás chvíli o samotě, ale čekej vedle, brzo tě zavolám.“
„Posaď se,“ pro kontrolu nahlédl do listiny, „Apoleno. A neboj se. Vypadáš jako rozumná ženská, já se tě jen na něco zeptám, ty mi to povíš, a půjdeš zase domů.“
Rozumná ženská, to Wáclawková byla, a tak si pomyslela, že na pohádky je už trochu stará. Naproti soudci si ale sedla, jelikož jinou možnost neviděla. Co když to nebude tak zlé, jak se povídá? Tenhle chlap je sice po čertech ošklivý, ale tváří se celkem přívětivě.
„Mám tady,“ soudce Schwarz ukázal na papír a pokračoval tak medově, jak dokázal, „závažné obvinění, ve kterém figuruje tvoje jméno. Snad je to ale jen nedorozumění. Určitě mi to snadno vysvětlíš.“
Ve sklepní kobce bylo nejmíň o deset stupňů chladněji než venku, ale Wáclawková cítila, jak jí na prsou, v podpaží, za krkem, prostě po celém těle raší drobné krůpěje potu. Závažné obvinění, totiž téměř vždycky předznamenávalo neslavné konce, říkalo se.
„Píše se tu, že jsi prý obstarala svědectví místního faráře otce Matouše, že jakási Kostrbová byla u něj na zpovědi. A to v době, kdy podle výpovědi slovutného pana Jáchyma Vejdělka měla být v jeho domě. Kostrbová u něj příležitostně vypomáhá v domácnosti, to asi víš.”
Apolena Wáclawková na to neřekla nic, jen pokrčila rameny.
„Ksakru, ženská, zkus mi trochu pomoct, nebo spíš sobě, nevíš snad, co tě čeká, když nebudeš mluvit?”
Wáclavková si sice nebyla jistá konkrétními detaily, mnohé jí ale napovědělo vybavení místnosti: hák ze stropu, kladka, provaz, kamenná závaží různých velikostí. Aby toho nebylo málo, v železném koši se žhnoucími uhlíky se nahřívaly obrovské kleště. A pak tu bylo pár drobností jako palečnice a něco, do čeho se asi strkaly nohy a co vypadalo velmi nepohodlně.
„No, koukáš správně,” odtušil Schwarz, „nic z toho se tě ale nemusí týkat, když budeš rozumná.”
Wáclavková sebrala veškerou odvahu a zeptala se: „A můžou mi, vašnosti, povědět, co vlastně Kostrbová spáchala?”
Nevinnost sama, jak jinak, pomyslel si Schwarz a přistoupil na její hru. „Slovutný pan Vejdělek postrádá sadu stříbrných příborů. Tvrdí, že se mu ztratily, neboli že na jejich ztrátu přišel poté, co od něj Kostrbová předminulý čtvrtek odešla. Co o tom víš?”
„No, něco jsem se doslechla, tady se totiž povětšinou nic neutají. Nic dalšího ale nevím – teda kromě toho, že se povídá… Můžu to říct?”
„Ven s tím, proboha!”
„Ona to, vašnosti, určitě není pravda, ale zlí jazykové říkají…”
„Zkrať to, ano?”
„Ráčejí odpustit, vašnosti. Prostě že Kostrbová s panem Vejdělkem líhá. Ale jak říkám, jsou to určitě prachsprosté pomluvy, já to jen zaslechla.”
„Tak to máš recht, jsou to jen pomluvy, nic jiného, pan Vejdělek je totiž vážený a čestný muž. Ale k věci: jak jsi přesvědčila otce Matouše, aby vypověděl, že Kostrbovou zpovídal, když ta v tu dobu prokazatelně byla u pana Vejdělka? Že by snad slovutný pan Vejdělek – ani se mi to nechce vyslovit – mluvil pravdu možná trochu nepřesně, to nám ani na mysl přijít nemůže.”
„Tak s tím jim, vašnosti, nepomůžu. Dyť i kdybych chtěla, jako že jsem nechtěla, jak já bych mohla přimět otce Matouše, aby křivě vypovídal? On má přeci, abych tak řekla, v popisu práce mluvit jen pravdu čistou jak lilium.”
„A to je právě to, čemu spolu přijdeme na kloub,” uzavřel Schwarz, který právě dospěl k závěru, že Wáclawková je přesně taková zatvrzelá ženská, za jakou ji má.
Zavolal holomka.

***

Pohlednou ženskou, kterou holomek před dvěma dny před Schwarze přivedl, Wáclawková nepřipomínala ani vzdáleně. Za paže vykloubené z ramen visela z háku pod stropem značně zjizvená a popálená postava, která vypadala jako šedesátiletá čarodějnice v pokročilém stádiu rozkladu. Vzduch v kobce by se dal krájet. Kromě pronikavého zápachu potu, zvratků a výkalů tu bylo ještě něco. Schwarz dávno věděl, že bolest a strach jsou cítit, jen ho mátlo, že právě strach v ingrediencích výslechového zápachu tentokrát chybí.
Přistoupil k Wáclawkové a pokusil se získat její pozornost, která evidentně bloudila v jiné realitě. Ta ženská byla zatvrzelejší, než čekal. Co ho znepokojovalo ještě víc, než že neodhalí její tajemství, byla hrozící ztráta jeho pověsti stoprocentně úspěšného vyšetřovatele, a to si nemohl dovolit.
„Sakra, Wáclawková, stojí ti to za to? Kápni konečně božskou. Že půjdeš na hranici, to ti je určitě jasné, ale musíš před tím tolik trpět?“
Wáclawková s námahou otevřela oči. „Já… jim už… nic říct nemůžu… nevím…“
„Mluv! Co to bylo? Kletba? Zaříkávadlo, lektvar? Z čeho jsi ho uvařila? Babí lejno? Rulík? Při úplňku? Netopýří ucho? Vysušený ropuší pařát? Kontryhel? Prozraď to, bábo!“ Schwarz ztrácel klid.
Ještě před nedávnem – Wáclawková nebyla s to určit, jestli to jsou dva dny nebo věčnost – bábou nebyla. Teď si ale nebyla jistá. Možná už je bábou, možná někým (nebo něčím), daleko žalostnějším.
I ve světě, kde není nic jiného než bolest, našla špetku sarkasmu a pokusila se zasmát: „Jo… kontryhel,“ vyrážela z posledních sil, „leda tak, kdybych… chtěla, aby… farář otěhotněl! A že by to bylo… to nejužitečnější, co kdy… mohl udělat!“
Schwarz neměl ve zvyku vstupovat do fyzických aspektů výslechu, na to měl holomka, kterému tyhle věci dělaly dobře (každej jsme ňákej, tak ať si poslouží), tentokrát se ale neudržel, ta ženská ho štvala a dělala mu potíže. Uštědřil jí facku zprava i zleva.
„Pokračuj!“ zařval na holomka.
„To nemůžu, pane soudce,“ pohlédl na něj holomek nejistě, „dyť to nevydrží, nevidějí, že má dost? Počkají do zejtřka, vona nabere síly a pude to jak po másle.“
„Nejseš tu od toho, abys myslel! Jak po másle to půjde teď. No tak, do toho, jak dlouho mám čekat?“
Holomek si povzdechl a na provaz poutající kotníky neochotně pověsil další závaží. Dvacet liber.
Wáclawkové už mnoho času nezbývalo. Než vydechla naposled, Schwarz v jejích očích nespatřil nenávist, jen bolest a snad i obavy ze smrti, ty tam jsou pokaždé, ale taky – a to mu bylo divné – pohrdání. A vítězství.
Soudce Schwarz se ztěžka posadil. Že je Wáclawková nevinná, o tom nepochyboval, to jsou tyhle čarodějnice téměř vždycky, že z ní ale přiznání a recept na ten utrejch nedokáže dostat, to nečekal. Ani spektakulární poprava se konat nebude, ksakru! Ona mu tady klidně chcípne, bába zatracená! Jak tohle bude vysvětlovat?
Nejradši by si zchladil zlost na holomkovi, ale pomohl by si?

1924

„Tak znova,“ zvedl praporčík Neužil oči od výslechového protokolu, který závodčí Jína vytáhl z psacího stroje značky Rheinmetall a on si ho zběžně pročetl. „Vy tvrdíte, že jste kvečeru přišla od paní Kubíčkové, připravila jste sobě a manželovi večeři – v šest – a šli jste spát. Jako každý den. Manžel není žádný princ z pohádky, lepšího ale nemáte, a tak ho máte ráda. Dobře, to jste uvedla hned doma v Kestřanech, tak mi ale prosím vysvětlete, proč spíte každý jinde.“
To Hlízovou zaskočilo, něco takového nikdy neřekla. „Každý jinde? Jak jste na takový nesmysl, promiňte mi ten výraz, přišel, pane praporčíku?“
Neužil se na ni shovívavě podíval. „Víte, paní Hlízová, my jsme sice četníci, ale blbí nejsme. Všímáme si detailů, je to naše práce. Co třeba ten gauč v kuchyni s neupraveným přehozem, na kterém nejspíš ještě ráno byly lůžkoviny? A vaše postel vedle manžela rozhodně nevypadá jako postel, ze které ráno někdo vstal. Ne, manžel spal v ložnici a vy jste nocovala v kuchyni, odvážil bych se hádat.“
Hlízová se chvilku ošívala a pak to z ní vypadlo: „No tak jo… máte pravdu. My spolu už delší dobu nespíme, on totiž muž strašně chrápe. Chrápal. Tak jsem se přesídlila do kuchyně.“
„A nebylo to náhodou trochu jinak? Moji chlapci si trochu obšlápli vaše sousedy, a každý – bez výjimky – potvrdil, že nebožtík Hlíza byl pěkný despota. Dokonce vás téměř denně bil, proto jste nespala vedle něj. Obvykle to je tak, že z ložnice vyhostí žena muže, ale v tomhle případě jste se uklidila vy, a není divu, když on byl takový rapl. A navíc, když jste ho zabila, kdo by chtěl spát vedle mrtvoly?“
„To ne, já jsem ho nezabila. Ale když to říkáte, vzpomínám si, že mě jednou nebo dvakrát uhodil, takový trochu divočejší, to on byl. Prostě jak už chlapi bývají,“ přiznala Hlízová.
„Dobře, nezabila jste ho a měla jste ho ráda. Jenže nemáte alibi, Hlízová, vůbec žádné,“ uzavíral praporčík Neužil. „To, co tvrdíte, je sice možné, ale co vidíme my, je, že jste to už nemohla vydržet. Prostě jste se rozhodla, že už toho bylo dost a je načase s tím skoncovat. Když byl ožralý jak slíva, jako každý večer, tak jste mu přitiskla polštář na obličej a počkala, až se přestane kroutit.“
„To je nesmysl,“ Hlízová neměla daleko k slzám. „Nenáviděla jsem ho, ale abych ho zabila, na to jsem jakživa nepomyslela.“
Neužil se zhluboka nadechl. „To už budeme muset nechat na soudu. Jestli vám ale můžu přátelsky poradit, udělala byste líp, kdybyste se přiznala. Soud to pak může považovat za polehčující okolnost. Dobrá zpráva pro vás je, že jednu polehčující okolnost by soud vidět mohl, a my mu ji určitě zdůrazníme: že žít s vaším mužem pro vás muselo být peklo. To vás snad zachrání od šibenice, ale s doživotím bych na vašem místě počítal. Rozmyslete si to ještě.“

——————–

Pokračování povídky vyjde zítra. Můžete si přečíst také další ukázku.

——————–

O autorovi

Zdroj informací: nakladatelství Tofana

Kdo jsme a proč jsme vlastně začali psát příběh našeho nakladatelství? Proč jsme se rozhodli vystavět domov PŘÍBĚHům?
Jmenujeme se Jirka Raichl a Mirek Vostrý, jsme autoři-prozaici. Už od mládí škádlíme múzy a před pár lety jsme začali jeden druhého inspirovat k publikování svých textů. Slovo dalo slovo a vzniklo z toho malé, malinkaté nakladatelství (spíš hobby než podnikatelský záměr).
O své PŘÍBĚHy se rádi rozdělíme s každým, kdou si je zatouží přečíst a prožít. A stejně tak rádi pomůžeme na svět i PŘÍBĚHům jiných autorů, pokud nám do nich dají nahlédnout. Činnost jsme zahájili na jaře roku 2018, kdy vyšly první tři tituly (Mirkovy povídkové sbírky Noční výpravčí a Kočičák a Jirkův román Poblíž nebe). Na podzim 2018 budou následovat další dva kousky (Mirek: Kostelníkova závěť, Jirka: Zítra už bylo).
Více o nás najdete na nakladatelském webu www.pribehy.eu, kde je možno naše příběhy rovněž zakoupit.

Související knihy

Vostrý, Mirek

Tofana, 2020