A nyní pokračování… navazujeme na poslední otázku z minula:

Až dosud jste své e-knihy vydával vlastním nákladem. Pojďme si teď trochu zašťourat do vosího hnízda stávají situace na poli vydávání knih dosud neznámého autora. Téma tedy zní: zkušenosti se snahou oslovit zavedená nakladatelství. A za druhé: zkušenosti s vydáváním vlastní iniciativou.

Termín neznámý autor je problematický, protože je odvislý od mnoha jiných faktorů, kde hraje svou roli náhoda (někdo tomu říká štěstí).

Pro autora jsou úplně nejhorší neosobní nabídky rukopisů do anonymních schránek nakladatelství, které zůstávají bez odpovědí. Zaplať pánbůh za ty, které jsou sice kritické, odmítavé, ale dokážou posunout člověka někam dál anebo alespoň jinam. Namátkou, před pěti lety mi dva významní nakladatelé na poli sci-fi a fantasy vrátili rukopis s obecnou připomínkou, která byla vlastně neutrálním odmítnutím. Od té doby jsem jim už raději žádný další rukopis nezaslal.

Spíš bych přijal, kdyby mi rovnou napsali, že píšu blbosti, které nemohou nikoho zaujmout, protože trh je takových blbostí dneska už plný a existují lepší autoři než já.

Poznamenal jsem si reakci od nejmenovaného redaktora, který pouze přečetl mou autorskou anotaci k příběhům: Vaše komplikované, zdánlivě společenské romány s prvky sci-fi, thrilleru nebo detektivky vám dneska nikdo nevydá, jelikož nezaručují ani pokrytí nákladů pro nakladatele. Zkuste vytvářet křížovky, třeba je udáte v některém ze žánrových periodik. Anebo si udělejte blog a tam ty svoje užvaněný fláky publikujte…

Ironie.

Vydávání knih vlastní iniciativou (ale ne vlastním nákladem, to je myšleno spíš pro tištěné knihy, že?), jak se ptáte, je vlastně velmi jednoduché. Oslovil jsem pár nakladatelů, kteří vydávali elektronické knihy, uměli je distribuovat na prodejní portály a nechtěli po mně žádný sponzorský dar. Má to samozřejmě svou odvrácenou stranu, která naopak díla v elektronické podobě jako taková trochu znevýhodňuje a v očích čtenářů sráží. Především, není to papír, velká spousta lidí raději listuje v knize než na displeji. A také, redakční podpora je nižší nebo taky žádná. Každopádně takto šla do světa moje poslední, nejrychleji vydaná e-kniha – proces trval necelý týden od dodání poslední korektury rukopisu. Myslím si, že není úplně dobře, jestliže dílo nezkontroluje aspoň jedním okem redaktor, ale tak to dneska chodí a tak se snižují náklady.

Po přečtení dvou Vašich titulů jsem Vás přirovnal k umírněné formě Jiřího Kulhánka, případně Františka Kotlety. Vy se cítíte bližší Dicku Francisovi v kombinaci s Jamesem H. Chasem. Jaká část díla Vašich vzorů Vás zaujala nejvíce?

Dick Francis mě vždycky udivoval svou vypravěčskou lehkostí a naopak J. H. Chase neobyčejnou přímočarostí i spletitých příběhů.

Já se ale snažím jít svou cestou, ačkoli moje texty nejsou zrovna literární perly.

Půdorys svých příběhů stavím na dvou až třech čtvercích, resp. prolínajících se situacích, a v dotykových bodech si prostě hodím korunou pro rozhodnutí, kudy příběhová linka proteče. Jinými slovy řečeno, mám téměř vždycky načrtnuté dva alternativní oddíly a náhoda vybere za mě (i když jí někdy pomohu).

S panem Kulhánkem a s panem Koletou bych se asi nesrovnával. Četl jsem od nich jen pár věcí a to srovnávání mi zrovna moc nejde. To prostě musí posoudit někdo jiný, třeba laskavý čtenář.

Pojďme velmi hluboko do minulosti. Jaký byl malý Jaroslav? Čím jste se chtěl jako dítě stát?

Jako dítě jsem hračky spíš rozebíral, než abych si s nimi hrál. Ale jinak jsem byl dítě spíš rozjívené a neváhal bych říct i zlobivé. A chtěl jsem být montérem, jako tatínek. I když jsem byl občas spíš demontérem…

V páté třídě jsem na školním výletě utrpěl vážnější úraz a po dvou měsících v nemocnici se vrátil do školy a následně téměř celý rok strávil na berlích. Bylo to podivné období, takový předěl, ale bylo mi později silnou inspirací pro příběh Bílé můry. A taky jsem po změně priorit začal víc tzv. „výtvarničit“, malovat a sochat pod vedením pana učitele Jelínka z milevské LŠU, na kterého vzpomínám velmi rád. Svou přednášku, odbornou či ze života k nám, žákům a studentům, vždycky začínal slovy „Představte si, kdybyste to měli udělat vy…“, a když se podíval na moje dílo, tak dodal „kdybych to třeba dělal já, tak…“. To umí říct málokterý učitel, není to úžasné, co říkáte?

Po základní škole jsem absolvoval průmyslovku v Písku a věnoval se oboru automatizace a elektroniky. Bylo to nové, všude se skloňovala mikroelektronika, mikroprocesory a já mohl být tak trochu u toho. Na průmyslovce jsem právě začal psát ty své útržky textů a některé z nich, převedené z papíru do elektronické podoby, mám někde v archivech uschované dodnes.

Po základní vojenské službě jsem prozřel a uvědomil si, že jisté profese prostě nebudu moci dělat. A počítače, resp. programování tím pádem byla jasná volba. Pořídil jsem si tehdy ZX Spectrum s Microdrivem za neuvěřitelných 4900 Kčs a začal útržky přepisovat do elektronické podoby, byť zpočátku bez diakritiky (což mělo vtipné konsekvence).

A teď na opačnou stranu časové osy. Vaše (nejen literární) plány do budoucna?

Budoucnost je vždycky nejistá a počítají se jen dokončená díla. To je vtip.

Mám na 99 % dokončené čtyři novely, dvě jsou novou linií pro Neuranoyu a dvě nepříliš čisté detektivní thrillery. Doufám, že se snad, možná ještě letos, některý z příběhů dostane ke čtenářům.

Rozepsané příběhy se samozřejmě hromadí v šuplíku, ale jen některé si zaslouží dovyprávět až do konce.

Nepovažuji se za spisovatele, ale spíš jen za vypravěče poněkud delších, žánrově mělce ukotvených, avšak složitějších příběhů.

Vrátil bych se ještě na závěr k tématu vlastní propagace. Zkoušel jste třeba účast v nějaké z literárních soutěží? Teď nemyslím takové, které si někdo uspořádá jen tak pro radost (těch, mám dojem, je většina), ale nějakou zavedenou. Někteří nakladatelé navíc dokonce vypisují soutěže i na celé romány.

Nejsem zrovna typ, který by osobně objížděl knihovny a propagoval své knihy, což u elektronických verzí je docela potíž, těžko se na ně píše věnování. Ale teď vážně. Mám jednoduchou webovou stránku, kde je souhrn všech mých zatím vydaných příběhů.

Co se týká literárních soutěží, zkusil jsem několik rukopisů nabídnout. Jenže moje novely jsou poněkud delší, než je nejkratší rozsah románu, což byl asi v těchto vodách problém.

V poslední době literární soutěže nesleduji.

Upřímně řečeno, jste první, kdo mi nabídnul rozhovor na téma – kdo jsem a co dělám.

A poslední otázka: Kdybyste tento rozhovor vedl sám se sebou, jakou byste si ještě položil otázku? A hned na ni i odpověděl…

Zeptal bych se, jestli jsem udělal všechno dobře?

Odpověď by nebyla asi úplně jednoznačná. Z dnešního úhlu pohledu je mým největším nepřítelem čas. Možná jsem měl věnovat víc úsilí a vytrvalosti, a nabídnout své rukopisy k vydání podstatně dřív. Ale zrovna kolem milénia jsem byl dost malověrný a nevěřil, že by někoho zaujaly mé příběhové konstrukty, a vědom si svých nedostatků se navíc obával, zdali by čtenář mým textům rozuměl.

Dokázali bychom si jistě povídat ještě dlouho, ale limituje nás prostor. Takže já Vám poděkuji za rozhovor a držím palce s další tvorbou.

Taktéž Vám děkuji a věřím, že si někdy v budoucnu ještě popovídáme.