Přečtěte si předchozí část!

Když šla Laura jednou na pivo s kamarádkou z práce, zavedla ji na místo, kde věděla, že prodávají její nejoblíbenější pivo značky Bernard. Laura taky věděla, že restauraci vlastní jeden velmi družný muž se Slovenska. Nic tím ale nesledovala, chtěla si prostě jen dát dobré české pivo.
Ukázalo se však, že v té restauraci dostala práci.
Celé to vzniklo vlastně takhle: Dali se do řeči. Ona a ten muž ze Slovenska. Když se s ním šla rozloučit, jak odcházela, on jí dal vizitku a zeptal se, jestli náhodou nezná nějakého kuchaře. A ona řekla, že se zamyslí, ale že náhodou zná servírku a tou je čistě náhodou ona sama.
„Co děláš zítra?“ zeptal se on a ona popravdě a trochu opile řekla, že nic.

Tak se stala Laura pomocnou silou ve slovenské restauraci ve Stockholmu.

Lauřin šéf Jano toho hodně napovídal. Ten první den – byla zrovna neděle, švédský princ si právě bral Sofii, bývalou porno modelku –, ten první den byl Jano veselý a samý vtípek. Nepřestával mluvit a po celé ty tři hodiny, co Laura pracovala, jí dával nějaké úkoly, sliboval, co všechno ji naučí, co všechno bude moct dělat, až se zaučí, a Lauře se před očima kreslily hvězdné zámky o snové práci v malé rodinné kavárně, kde rozumí, co se jí říká, kde ví, co má dělat, a kde je veselo.
Ale Jano, jak se ukázalo, v sobě skrýval několik osobností.
Jednu z nich potkala v onu neděli, když město hořelo vzrušením z královské svatby.
Tu druhou poznala druhý den, tedy v pondělí.
Druhý Jano byl protivný a nervózní, sprostý a neměl pro ni žádnou práci. Neměl jí co vysvětlit a po půl hodině ji prostě poslal domů. Rozzuřeně.
Laura si nebyla jistá, jestli vůbec nějakou práci dostala.

Ještě zvláštnější na Lauřině novém šéfovi bylo, jak spolu oni dva Janové bojovali a jak jeden porážel druhého, a to často v minutových rozestupech.
Druhý Jano jí zavolal s tím, že v pondělí nemá chodit, bude vařit guláš na svatbu kamsi do Dánska a vůbec se to nějak nehodí.
Do hodiny zavolal Jano první. Řekl jí, že může přijít kdykoliv, že je vítána, opravdu kdykoliv, dneska, no proč ne, prostě se stav, jak se ti bude chtít.
Cestou do kavárny volal Lauře druhý Jano a bez pozdravu zařval: „No, já chcem vědět, kdy přijedeš!“

Lauřin první úkol v nové práci bylo upravit menu. První Jano jí řekl, že jí dává volnou ruku, že je přece šikovná mladá žena a on že se nechá překvapit. Laura byla nadšená a celou noc bojovala s několikajazyčným menu, měnila, upravovala a byla na sebe náležitě pyšná.
Ráno jí první Jano volal znovu a řekl, že když je tak mladá a kreativní, ať klidně něco vymyslí, nějakou inovaci. Lauru hned napadlo kolem stovky nápadů, které pak cestou nadšeně promýšlela a vypilovávala.
V práci ale čekal Jano druhý. Ten chtěl menu úplně identické s tím starým, žádné kreace, celé její noční dílo bylo špatně.
Po druhém dni v práci začali oba Janové Lauru děsit.

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021