Čtení ke kávě: Cesta k osvícení, 1. část (Luboš Polívka)

Cesta k osvícení, 1. část

28.9.2021 Luboš Polívka Bez komentáře

Abych pravdu řekl, nemám rád divadlo.

Tolikrát jsem řidiče se třemi a více promile obdivoval, když dokázali před kontrolující policií uhrát střízlivost, přesto jsem tomuto světu omšelých kostýmů a přehrávání nikdy nepřišel na chuť. Proč? Herci. Jejich prohlédnutelná falešnost, manýry, narcismus, drogové a sexuální orgie… Všechno to se mi hnusí (u dvou posledních položek budiž mé hodnocení dočasně otevřené – pokud by mne na nějakou takovou akci chtěla skupinka zhýčkaných hochštaplerů a především hochštaplerek pozvat – ale věčně čekat nebudu…).
Mnohem raději mám herce filmové. Ale ne ty z těch malých, nezávislých filmů – nejradši mám velké hvězdy z hollywoodských blockbusterů. Jedině jejich nedotknutelnost a éteričnost mne dokážou přimět uvěřit v iluzivní sen ze stříbrného plátna. Aspoň do chvíle, než se přestane promítat a osvětlovač rozsvítí v sále. Raději uvěřím, že herec přilnul ke své dlouho připravované roli stejně tak jako k miliónům, které za ni dostal, než že tahle vrávorající poloochotnice, jež se stravuje ve stejné jídelně jako můj tříletý školkou povinný synovec, je Ofélie ze Shakespearova Hamleta.
Proč jsem tedy zaměstnaný jako scénárista v místním divadle Penicilin (za dřívějšího režimu známého jako divadlo Plíseň)?
Protože zaprvé je to dobrý přivýdělek k mé hlavní práci (živím se jako ladič samočinných pian). Zadruhé jsem usoudil, že po mém snovém eposu pro jednoho herce s názvem Muž v domácnosti potřebuje svět ochutnat více z mého génia.
A zatřetí pořád čekám, že mě ti hochštapleři pozvou na některou z těch orgií.
Ve své novince Třicátníci jsem poprvé angažoval ženskou část našeho ansámblu. Hra je sice o mužích, ale vyprávěna zcela dialogem dvou žen.

Ukázka:

Běžně zařízená kuchyň (jak rekvizity dovolí) jedné ze dvou běžných žen nižší střední třídy:
„Včera ráno ti vstanu, čekám, až se na mě ten můj začne sápat, a ono nic. Myslela jsem, že spí – kouknu teda na něj a on se choulí pod dekou se záchvatem úzkosti. Prej že má strach ze smrti! Pf!“
„To ten můj blb si začal do postele tahat všelijaký knížky o filozofii a smyslu života. Ňákej Nietsche ajánevimkdo. Včera jsem ho v noci vycloumala ze zlýho snu. On se probere, otevře oči a řekne mi: ,Mutter, ich bin dumm.‘“
„Ten můj je blb, holka! Probírám s ním barvu závěsů do obýváku, aby nám ladily s nábytkem a on se mě po dvouhodinový rozpravě zeptá: ,Zlato, my máme okna?‘“

Konec ukázky.

Zrovna se odličuji v šatně po úspěšné derniéře hry Faustovy duševní lapálie, kde jsem hrál Mefistofela, když do místnosti vráží žena nezajímavého zevnějšku (tím myslím, že není hezká):
„Přišla jsem vás spasit!“ řve na celou šatnu.
Herec jménem Norek, jenž hrál duši připravenou opustit Faustovo tělo, se staví do pozice evakuace.
„Vy jste Poustka – autor těch her?“ ptá se žena kolegy Norka.
„Ne, to je on,“ ukazuje na mne Norek.
„Vy jste Evžen Poustka?“
„Tak jest,“ přiznávám.
„Tak tedy vás jsem přišla spasit.“
„Výborně! Vy jste mecenáška?“
„Chci spasit vaši duši!“
„Oj. A moji peněženku raději spasit nechcete?“
„Máte velké předpoklady stát se duchovně-filozofickým žákem a posléze velkým učitelem.“
„Důče,“ pronáším a vystřihuji pár ukázkových mussoliniovských gest.
„Tady máte několik knih. Až si je přečtete, najdu si vás.“
Pokládá mi těch několik bichlí do klína a poroučí se ke dveřím.
„Jmenuji se Zora,“ oznamuje mi mezi futry.
Já a duchovní, neřkuli filozofický učitel? – ptám se sebe sama doma ve vaně. Pár pojmů jsem sice pochytil z filmů Woodyho Allena, ale mně samotnému se do těchto problematik proniknout nikdy nepovedlo. Probírám se těmi knihami (Červená kniha, Tak pravil Zarathuštra, Tři eseje o teorii sexuality) a dostávám nápad na následující hru:
Princ Freud Analytikus se učí u mistra Dr. Komplexe Oidipa na psychiatra. Ve hře kupodivu nejde o žádnou princeznu, jen zlý čaroděj Pralibido Nevědomí najde v princi znelíbení, nezvládne svůj Id-komplex a pod vlivem Superega zakleje prince Freuda do mluvícího kapra. Což kupodivu Freudovi nedělá problémy v dokončení studia, jen je posléze nucen vykonávat svou praxi ve vaně. Prolomit prokletí se mu povede pouze tehdy, vyléčí-li svého schizofrenního pacienta Faluse Masturbického (bude ho hrát kolega Norek) z utkvělé představy, že je chodící penis.
V ladění dialogu mezi Freudem a Falusem mne ruší bouchání na dveře. Halím se do županu a jdu otevřít. Je to Zora.
„Jak jste daleko?“ ptá se a cpe se chodbou do mého skromného bytu.
„Něco už by bylo…“
„Až skončíte se západními učiteli, musíte se vrhnout na ty východní.“
Nechává mi zde knihy I-ting, Vesmír v jediném atomu, Milarepa a další, navrch přihazuje buddhistickou mísu a zase odchází.
Lezu si zase do vany, a když se mi po celém těle rozeznívají varhánky, musím uznat, že Ježíš, Budha a spol. byli docela hustí týpci. Do té buddhistické (nebo bönistické?) mísy si dělám Zen-špagety s kečupem a po třetím dvanáctistupňovém pivu rozjímám ve stavu Samádhi.
Následujícího dne:
„Nic, Zorko, neviděl jsem nic!“
„To bylo Božství.“
„Ale já viděl jen strop a nic, nic jsem necítil, na nic jsem nemyslel…“
„To protože Božství se nedá pochopit, popsat ani uchopit ničím z tohoto světa. Co cítíte teď?“
„Já… Snad se mi hlava rozskočí, svlíkám se z kůže, já…“
„Cítíte tu energii?“
„Já vidím Matrix!“
Po své první meditaci (na doporučení Stanislava Grofa a pod vedením mé guru Zorky) se uklidňuji velkými panáky skotské a výkřiky: „Jááárgh!“ Ten nával energie je neuvěřitelný.
„Je to děsivý, Zorko, je to děsivý!“
„Neměl bys pít, Evžene. Měl by ses tomu poddat, jít dál.“
„Já nemůžu! Bojím se, sakra, bojím se.“

… pokračování příště…

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.