Přečtěte si předchozí část!

Bodejť by ne, vždyť je to přece úřad – vysoká státní instance. Bezpečnostní ředitelka důležitě našpulila ústa a sepnula ruce nad stolem – položila bříška prstů levé ruky na bříška pravé ruky, jako kdyby se snažila otisknout si prsty na opačnou ruku.
„Kdyby začalo hořet někde v budově a vy byste si toho všimla jako první, co budete křičet, abyste varovala své kolegy?“ Á, právě začalo zkoušení. Připadala jsem si jako u maturity, akorát tady mi nedali těch patnáct minut na potítku. A taky tu nebyl nikdo, kdo by mi mohl napovídat.
„Hoří?“ napadla mě spásná myšlenka. Co asi jiného bych měla křičet.
„Evakuace! Hoří!“ opravila mě dost důrazně a já věděla, že si tohle budu pamatovat, i kdyby na úřad přišlo tsunami.
„A víte, jaká je úniková cesta z vaší kanceláře?“ vytáhla jsem si další otázku.
„Asi ta nejkratší?“ Nechápu, co ode mě chce slyšet, když zatím si ani nejsem jistá, že tu prosklenou akvarijní kancelář vůbec dostanu.
„Pečlivě si nastudujte plánek evakuace, abyste věděla, kudy máte utíkat,“ upozornila mě důležitě. Už se vidím, jak studuji evakuační plánky na chodbách, které připomínají antistresové omalovánky. A hlavně už vidím sebe sama, jak vůbec někam běžím. Celé následující roky budu mít strach, aby nedošlo k nějaké havárii nebo požáru, protože jsem přesvědčená, že ona bude stát na schodech a kontrolovat mě, zda skutečně běžím nebo spíš funím tou správnou cestou.
„Ve všech městských budovách je zakázaná manipulace s otevřeným ohněm,“ upozorňovala mě, jako kdybych snad běžně v kabelce nosila plamenomet. Zapalovač tam mám, to je pravda, protože k cigaretám by mi křesadlo bylo dost k ničemu.
„V poslední době se nám tu totiž rozmohl takový nešvar,“ ztišila hlas a naklonila se blíž k desce starého světlého stolu, jako kdyby mi chtěla svěřit tajemství, pro které se někteří rozhodli i zabíjet.
„Šebková taky?“ vyletělo ze mě, aniž bych si vůbec uvědomila, co říkám. Paní ředitelka na to naštěstí nijak nereagovala, protože zřejmě neviděla Pelíšky dvěstěpadesátkrát jako já.
„Děvčata nám tu v kancelářích pálí vonné svíčky,“ převezla mě svou odpovědí. Nedovedu si představit, že by se tu stal nějaký jiný hrdelní zločin, než je pálení svíček ve skleněném kalíšku.
Asi nechtějí, aby jim smrděly kanceláře, napadlo mě celkem logické vysvětlení.
„Ale to je přece zakázané,“ upozornila rázně a já už teď věděla, že nebude trvat dlouho a přijde si mě zkontrolovat.
„Teď si probereme pracovní úrazy,“ změnila téma a já přemýšlela nad tím, jaké úrazy se tak mohou úředníkům běžně stávat. Možná že jim občas některý z klientů nafláká nebo se říznou o papír z tiskárny. Přivřené prsty v tlustých šanonech se zákony taky určitě nebudou legrace.
„Pokud se stane úraz vám nebo některé vaší podřízené, musíte to bezodkladně nahlásit,“ upozornila a mně bylo jasné, že jí budu muset volat těsně před tím, než se něco podobného stane. „Všechny úrazy evidujeme zde, v této knize,“ vytáhla lexikon kouzel, který byl jen o málo tlustší než můj každoroční diář, ale daleko zaprášenější. Já na tom svém měla namalované alespoň levandule.
„Chtěla bych vás upozornit i na to, že pracovním úrazem je třeba i zakousnuté klíště,“ varovně zvedla prst s červeně nalakovaným nehtem, který evidentně potřeboval důkladnější péči.
„Vám tady po kancelářích běhají klíšťata?“ Docela mě překvapilo, že by městský úřad měl svou vlastní miniaturní zoologickou zahradu.
Znovu mě sjela přísným pohledem, protože tady rozhodně většího idiota ještě neměla. „Samozřejmě že ne. Ale když někdo chodí do terénu a prochází se trávou, je nutné dbát zvýšené opatrnosti.“ Tak tohle je přesně ta věta, kterou se nadrtila z nějaké metodiky nebo směrnice, tohle přece nemůže mít z vlastní hlavy.
Dozvěděla jsem se, že nesmím chodit tmavými chodbami, aniž bych si rozsvítila, abych si například nevyvrtla kotník. To by mě samozřejmě bez jejího upozornění vůbec nenapadlo. Běžně totiž hopsám po schodech se zavázanýma očima. Obzvlášť s mým mamutím tělem mi to jde jako po másle. Ve zhasnuté chodbě bych potom mohla třeba šlápnout na někoho ležícího na zemi, i to se běžně stává.
Potom přišla na řadu dvacetiminutová přednáška o správném sezení u počítače, přímém hledění do monitoru, nohách, které musejí svírat v kolenou pravý úhel, a chodidla mají být celou plochou na zemi. Nesmím zapomínat na přestávky. Tuším, že po každých dvou hodinách čučení do počítače mám mít pětiminutovou přestávku, to je přesně na jednu cigaretu. Ale kdy budu chodit na záchod, jsem se nedozvěděla.
Po bezpečnostním školení trvajícím přesně osmdesát minut jsem se vracela na radnici dost zničená. Už dlouho mě takhle nikdo neproškolil. Co asi dělá taková dáma, když nastane ve městě opravdová krize? Třeba taky kontroluje správné posedy u počítače, a jestli náhodou někdo nenechal rychlovarnou konvici v zástrčce. Jako první si musím prozkoumat novou kancelář, zda se mi tam po podlaze někde nepovalují ta klíšťata, abych hned paní ředitelku nezaměstnala vyplňováním potřebných kolonek v knize úrazů.
Jenže hned jak jsem se usadila v nové a vážně té prosklené kanceláři, nastal zásadní problém: Evakuační cesta má být ta nejkratší a já sedím přesně na půl cesty mezi oběma východy z budovy. Jen doufám, že vážně nezačne hořet, protože vůbec nevím, kudy bych utíkala. Bojím se, že by mi stála v cestě a donutila mě, abych se vrátila zpátky a utíkala z ohně tou druhou stranou. Prostě je to úřad a pravidla se musejí dodržovat, žádné úlevy neexistují.
Tedy jestli jsou takové všechny úřednice, tak já vůbec nechápu, jak jsem sem mohla vlézt. Co když mi tady budou ubližovat a nebo mě budou šikanovat? Copak já jsem nějaký intelektuál, který má našprtané všechny zákony, metodiky, směrnice a vyhlášky? Jediné, co si pamatuji z hodin seminářů ekonomie a práva na střední škole, je, že neznalost zákona neomlouvá.

Seděla jsem následující dva měsíce každý den v kanceláři na radnici, klapala do klávesnice jako úřednice a vedle na stole měla otevřený notebook, abych mohla sepisovat zpravodajské články z našeho města. Bylo to dost náročných šedesát dní mého života, ale vrhla jsem se do nového zaměstnání a úplně nové profese s obrovskou vervou a chutí. Makala jsem jako šroub i po nocích a Deník jsem v podstatě jen tak šolíchala. Nové koště dobře mete.
Na služebním mobilu Deníku jsem vytočila číslo pevné linky na svém kancelářském stole. Pěkně hnusná a ohraná melodie na městský úřad.
„Walterová, tisková mluvčí městského úřadu, dobrý den,“ zahalekala jsem do sluchátka, které jsem si přiložila k levému uchu.
„Tady Walterová, Deník, dobrý den. Paní mluvčí, měla bych na vás pár otázek. Kolik peněz stála rekonstrukce zimního stadionu?“ Schválně jsem posadila hlas o něco níž, abych se slyšela, jak ve sluchátku zním. Ozvěna se ozývala stále dokola z jednoho telefonu do druhého, až mi z toho začalo dunět v hlavě.
„Vydržte, podívám se do počítače,“ odpověděla jsem si a odložila sluchátko na stůl, protože jsem si právě do černé telefonní šňůry zamotala celé předloktí.
Tahle přiblblá kancelářská hra mi vydržela několik dní. Musela jsem přece vykazovat nějaká volání z novinářského služebního telefonu. Jak bych asi jinak sháněla informace pro články do novin?

Barbora Walterová Benešová

Autorka vyrůstala na Mělnicku, pracovala dlouhá léta jako novinářka ve zpravodajství a chvíli i v bulváru. Nakonec se usadila na městském úřadě jako tisková mluvčí.
Když potkala svého současného manžela, přijala ke svým dvěma dětem do péče ještě jeho vlastní potomky bez matky. O svých zkušenostech a osudech se se čtenáři podělila v knize Síla naděje (Fortuna LIBRI, 2020).

Související knihy

Walterová-Benešová, Barbora

Fortuna Libri, 2020