Těsně po podzimních komunálních volbách, kterých se naštěstí mohla moje maminka zúčastnit, protože tu občanku jsme vážně zařídili, jsem hovořila s tiskovou mluvčí místního městského úřadu a ta se mi svěřila, že vyhrála volby v jejich vesnici a stane se hned starostkou. Nabízela mi, abych její místo na úřadě vzala za ni. Nejdřív mě taková nabídka zaskočila, chvíli jsem nevěděla, co odpovědět, a nakonec jsem se hlasitě rozesmála. Tohle bych já přece nikdy nezvládla. Přece jen její náplní práce byla i pozice vedoucí kanceláře vedení úřadu, což jsem tehdy neuměla ani správně vyslovit.
Copak já jsem nějaká úřednická panička? Kdybych se jim před časem alespoň tolik nevysmívala… Jsem docela ráda, že nikdo na světě neumí číst moje myšlenky. Navíc s mým slovníkem a vystupováním ve stylu „všude jsem vidět a hlavně slyšet“ by mě odtamtud vynesli vidlemi.
Nakonec jsem ale kývla na schůzku s panem tajemníkem. Domnívala jsem se, že jde o pana Šenka, o kterém jsem před několika lety psala jako novinářka. Copak mě napadlo, že se na úřadě mění i tajemníci? Asi se mi do telefonu představil, ale víte, jak člověk poslouchá začátek hovoru.
Krátce po Novém roce jsem nakráčela na radnici převlečená za dámičku. Do redakce jsem obvykle chodila v teplákách, protože jsem tam byla celý den zamčená a nevystrčila nos. S lidmi jsem mluvila jen po telefonu a každému bylo jedno, že mám vlasy vlevo přeleželé víc než vpravo. Rozchodila jsem zaschlou řasenku od Maybelline, ale linky jsem si dělat neodvážila, protože jak všichni víme, to chce grif. A když se skoro rok nemalujete, vždycky to ustřelí bokem. Nemohu na jednání na úřadě vypadat jako klaun z cirkusu.
Do kanceláře, kterou jsem hledala po chodbách radnice dlouhé minuty, jsem vstoupila s úsměvem a bez jakéhokoliv stresu. Dobře jsem věděla, že tohle místo nevezmu, nebo spíš úřad nevezme mě. Nemám vysokoškolské vzdělání a o fungování úřadu vím asi tak stejně jako o pěstování exotického manga na domácí plantáži. Podala jsem panu tajemníkovi, který mi od začátku připomínal mého tátu, totálně vymrzlou ruku, protože venku už začalo konečně mrznout, a způsobně se představila. Tak mě to vždycky maminka učila.
„Zmrzlý,“ usmál se na mě tajemník a já se ušklíbla. Proč musí hned na začátku komentovat, že mám studen ruce? Vždyť jsou venku minimálně tři stupně pod nulou a rukavice od loňské dovolené na horách nemohu najít.
„Jo, já vím, ještě jsem se u vás nestačila ohřát.“ Něco v tomto smyslu jsem prohodila, ale on to přešel jen letmým úsměvem.
„Ondřej Zmrzlý,“ vysvětlil, abych pochopila, že opravdu nemyslel mou špatnou termoregulaci. Výborně, první trapas jsem si mohla odkliknout. Ten jsem zvládla naprosto bravurně.
Hned na začátek rozhovoru jsem uvedla, že jsem nikdy takovou práci nedělala a hlavně nemám potřebné vzdělání, jen ubohou maturitu na gymplu. Po dalších dlouhých minutách rozhovoru, kdy jsem se snažila nešklebit, nevrtět se a chovat se slušně, jsme si plácli. „Zmrzlý“ tajemník mě chtěl za vedoucí kanceláře. Stačilo, aby to potvrdilo vedení města, a mohla jsem narukovat. Výběrové řízení nebylo potřeba vypisovat – vzhledem k tomu, že jsem naskočila pouze jako náhradník za původní vedoucí kanceláře, která si na čtyři roky odskočila do starostovského křesla.
Vedení města mě celkem dobře znalo, vídala jsem starostu a místostarosty každé dva týdny na tiskových konferencích. Ale teď mě čekalo sezení na opačné straně stolu.

V lednu jsme se s tajemníkem domluvili, že nastoupím na úřad jako tisková mluvčí a vedoucí kanceláře vedení úřadu. Budou si na mě ovšem muset počkat až do března, protože mi samozřejmě teprve začíná běžet výpovědní lhůta v Deníku. Už za dva dny mi volala šéfka personálního oddělení a žádala mě, abych nastoupila dřív. Upraví mi prý pracovní dobu, abych stíhala obě zaměstnání. Stačí, abych ze začátku šla na poloviční úvazek, ale hlavně aby v té kanceláři už někdo seděl a já se pomalu začínala seznamovat s chodem úřadu.
„My bychom potřebovali, abyste nastoupila co nejdříve,“ znovu mi zopakovala vedoucí personálního a mzdového oddělení.
Jasně že jsem se tetelila blahem. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to nebylo kvůli mé kvalifikované a pracovně zdatné osobě. A to jsem vlastně kvalifikovaná vůbec nebyla. Nebyl zase takový problém, aby mě ukecali. Celkem rychle jsem přistoupila na podmínku, že už šestého února naskočím do nové pozice a dva měsíce zvládnu sedět jedním, i když dost širokým zadkem na dvou židlích. Možná to byl i lehký střet zájmů, pracovat jako mluvčí úřadu a novinářka v Deníku celé dva měsíce. No, byl to vlastně obrovský střet zájmů, ale já myslím, že jsem to celkem obstojně zvládla. Nepustila bych do novin nic, co by mi opravdová mluvčí neřekla jako oficiální zprávu.
Svůj první den v nové „oskarové“ roli úřednice si budu pamatovat zřejmě už napořád. Nakráčela jsem do historické radniční budovy přímo k panu tajemníkovi, jehož jméno už jsem samozřejmě znala. Kdo by si taky takový trapas nepamatoval. Seznámila jsem se s děvčaty, která budou mými podřízenými. Tedy… panejo! Já a vedoucí kanceláře vedení úřadu – už jsem se konečně naučila svou funkci nazpaměť. A jako první mě čekalo školení bezpečnosti práce. Jasně, to znám, to je všude stejné, vlezu do kanceláře a podepíšu pár papírů, že vím, že konvice se strká do zásuvky a že budu za sebou všude zhasínat. Za deset minut budu zpátky a pak mi pan tajemník předvede mou novou kancelář, kterou už stejně znám.
Naklusala jsem do vedlejší budovy a ve změti chodeb našla ty správné dveře. Otevřela mi žena středního věku v dlouhých šatech na ramínka, které pamatovaly dobu Milouše Jakeše, a s dlouhými mastnými vlasy, u kterých byl podle mého názoru záměr býti blonďatými.

… pokračování příště…

Barbora Walterová Benešová

Autorka vyrůstala na Mělnicku, pracovala dlouhá léta jako novinářka ve zpravodajství a chvíli i v bulváru. Nakonec se usadila na městském úřadě jako tisková mluvčí.
Když potkala svého současného manžela, přijala ke svým dvěma dětem do péče ještě jeho vlastní potomky bez matky. O svých zkušenostech a osudech se se čtenáři podělila v knize Síla naděje (Fortuna LIBRI, 2020).

Související knihy

Walterová-Benešová, Barbora

Fortuna Libri, 2020