Přinášíme vám ukázku z knihy Temný příliv,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Čekal na mě přede dveřmi kanceláře: vyhublý chlápek s dozadu sčesanými stříbrnými vlasy a s dlouhou tváří, po které všechny vrásky putovaly směrem dolů. U nohou měl položenou odřenou koženou aktovku a většina jeho váhy se opírala o hliníkovou hůl s velkým gumovým násadcem. Okraj šedého kabátu mu omotával kolem nohou podzimní vítr, plný drsných a ostrých příslibů zimy.
„Hledáte mě?“ zeptal jsem se.
Jasnýma modrýma očima si mě důkladně prohlédl.
„Jack Irish,“ řekl. Nebyla to otázka.
Přikývl jsem.
Odfrkl si. „Nemáš úřední hodiny?“
„Měl jsem něco naléhavého,“ odvětil jsem. „Příště si dám na dveře ceduli.“
Jeho oči mě pořád sledovaly a byl v nich pohled hledače talentů. Mírně zklamaného hledače talentů.
„Jako bys tátovi z oka vypadl,“ poznamenal. „Vysoký jako on. A ten obličej. Bill byl ale trochu tvrdší.“
Podíval jsem se na sebe, a popravdě řečeno jsem z toho zhodnocení radost neměl.
„No,“ řekl jsem, „jsem o trochu starší, než byl on.“
Muž se nad tím zamyslel. „I tak,“ podotkl. „Trochu rozměklý.“
Nenapadla mě žádná odpověď, kterou bych jeho tvrzení dokázal vyvrátit.
Přehmátl na rukojeti hole a podal mi pravačku. Byla to velká ruka s naběhlými klouby.
„Des Connors,“ řekl. „Znával jsem tě, když jsi ležel v kolíbce. Nikdy jsem nezjistil, co se potom s Billovou rodinou vlastně stalo. Nedávno mě napadlo, že potřebuju právníka, podíval jsem se do telefonního seznamu, a vidím v něm Johna Irishe.“
Potřásli jsme si rukou. Síla jeho stisku věkem nijak neochabla. Odemkl jsem dveře, uvedl ho dál a on se posadil. Položil si aktovku na klín a rozhlédl se po střídmě zařízené místnosti.
„Jak se ti vede?“ zeptal se. „Máma je ještě pořád zdravá?“
„Umřela.“
„To se stává,“ potřásl Des hlavou. „Škoda. Byla krásná. Neuvěřitelně. Pamatuju si, když ji Bill poprvé zahlédl. Pracovali jsme tenkrát těsně po válce na hotelu poblíž Melbournské univerzity a stáli jsme na lešení. Byl to první týden fotbalové sezóny a bylo horko. V té roční době dokáže být pořádné horko. To se ví, dokáže být i pěkná zima. To je fuk, najednou vidíme partu holek, mohly být tak tři nebo čtyři, bohaté holky, moc hezké. Ne jako holky, se kterýma jsme chodili tancovat, to ti tedy povím. Přišly a posadily se na kousek trávy poblíž nás, takže jsme na ně viděli, když jsme stáli tam nahoře s těmi zatracenými kusy kamene. Uvědom si, že jsem byl tenkrát čerstvě zpátky z války, ženatý muž, vůbec mě nezajímaly.“
„Nezajímaly,“ řekl jsem. „O tom nepochybuju.“
„Někdy se prostě podíváš, ne? Jenom podíváš. Na tom přece není nic špatného, ne?“
„Vůbec nic na tom není,“ ujistil jsem ho.
„Není. Řeknu ti, že každý normální chlap se musel za tvou mámou ohlídnout, jestli to tak můžu říct. Byla to krasavice, vlasy jako z mědi.“ V očích se mu objevil nepřítomný pohled. „Tenkrát se do domů dávalo daleko víc mědi. Mědi a olova. Tyhle věci vydrží zatracenou věčnost, víš. Živly si na ně nepřijdou. Všechno je dneska mizerné. Všude cpou ty zatracené plasty.“
„Takže takhle se potkal s mou matkou?“
„Bill byl osobnost, to si uvědom. Jasně, vystudoval. Chytrý jako opice. Mohlo z něho být cokoli. Třeba i doktor, klidně. A měl taky smysl pro humor – někdy dokázal udělat takové vtipy, že jsme smíchy z toho zatraceného lešení skoro padali.“
„A co se stalo pak?“ zeptal jsem se.
O tomhle mi nikdy nikdo nevyprávěl. Matka si se mnou o otci nepovídala. Jediní lidé, kteří mi kdy o něm něco řekli, byli staří fanoušci Fitzroyského fotbalového klubu, a ti mě pokládali za slepou uličku evoluce rodu Irishů.
„Co se stalo pak?“ zeptal se. „Aha… Bill se na ty holky podíval, nasadil vážný hlas a řekl: ‚Tak, děvčata, přečtěte nám zpoceným dělníkům něco pěkného.‘ A ta holka, totiž tvoje máma, ani nemrkla, ani se mu nevysmála, jen otevřela knížku a nahlas z ní přečetla básničku. Tohle Bill nečekal. Jen tam stál a koukal. Nepamatuju si z toho ani slovo, ale znělo to hezky.“ Des se odmlčel a párkrát zamrkal. „Stejně už je to dávno.“
„Pokračujte. Přečetla mu básničku. A co pak?“
„Nic,“ řekl. „Zatleskali jsme jí, holky se začaly stydět a odešly. Tenkrát se ještě holky z univerzity s dělníky ze staveb nezahazovaly. A když jsme šli ten den z práce, celí zaprášení a zpocení, tak jsme tvou mámu potkali na ulici samotnou. Bill měl vždycky hubu prořízlou, takže jí řekl: ‚Přijdete se zítra podívat na fotbal, slečno?‘ A ona na to: ‚A na co bych se tam dívala?‘ A on říká: ‚Na to, jak to Fitzroy nandá Melbourne.‘ Ona na to: ‚Dejte mi k tomu jeden dobrý důvod.‘ Bill se zamyslel a odpověděl jí: ‚Já hraju za Fitzroy.‘ ‚To jste mě nepřesvědčil,‘ řekla mu a odešla. Nandali jsme jim to, byl to jeden z těch dobrých Billových zápasů. Když se vraceli do kabin, stál jsem na tribuně a řval jako ostatní, a zničehonic se Bill odtrhl od ostatních a šel stranou od brány k šatnám. A kdo tam stál hned za plotem?“
„Moje matka.“
„Přesně tak,“ přikývl. „O šest měsíců později se vzali. Počítám, že tohle jsi všechno slyšel nejmíň stokrát.“
„Ne,“ řekl jsem. „Neslyšel jsem to ani jednou.“
„No,“ odfrkl si Des, „takhle to bylo. A teď proč jsem tady: Přišel jsem kvůli závěti. Jedna sousedka přes ulici mi řekla, že mám sepsat závěť. Děláš závěti?“
„Dokážu ji napsat.“
„Kolik taková závěť stojí?“
„Ty se píšou zadarmo.“
„Jak zadarmo? Co je dneska na světě zadarmo?“
„Závěti. Poslední věc, kterou dostanete zadarmo.“
Des se ušklíbl. „Nestojím o žádnou charitu,“ prohlásil. „Klidně za to zaplatím.“
„To není žádná charita. Spousta právníků vám udělá závěť zadarmo. Přijdou si na své peníze, když umřete, až budou uzavírat pozůstalost.“
„Jasně,“ řekl zamyšleně. „Počkej. Jak dostanou z mrtvých lidí peníze?“
„Z mrtvých lidí ne. Z těch, kterým něco odkázali. Ti jim zaplatí.“
„To je chytré,“ přikývl. „Potřebuju závěť.“
Zapsal jsem si podrobnosti. Bylo to docela jednoduché: žádné dřívější závěti neexistovaly a všechno chtěl odkázat někomu, kdo se jmenoval Dorothea Joyce Skinnerová.
„Žádné děti?“ zeptal jsem se.
„Je tu Gary.“
„Jediný potomek?“

——————-

Přečtěte si celou ukázku.

——————-

O autorovi

Peter Temple, jeden z nejuznávanějších současných australských autorů detektivek, se narodil v roce 1946 v Jižní Africe. V roce 1982 se přestěhoval do Melbourne, kde se živil zejména jako novinář a pedagog. Proslavil se však až o něco později svými romány, a to především čtyřmi krimi thrillery se svérázným soukromým vyšetřovatelem Jackem Irishem (Staré dluhy, Černý příliv, Mrtvý bod, Bílý pes). Čeští čtenáři znají detektivku Drsné pobřeží (za niž Temple obdržel jako první Australan prestižní britské ocenění Gold Dagger) a její volné pokračování Pravda. Autorovy knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, získaly řadu dalších cen a série s Jackem Irishem se dočkala filmové a seriálové podoby s Guyem Pearcem v hlavní roli. Peter Temple žil až do své předčasné smrti v roce 2018 s manželkou Anitou a synem Nicholasem v australském Ballaratu.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Temple, Peter

Mystery Press, 2021