Přinášíme vám ukázku z knihy Smlouva na lásku,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Jakmile překročím laciný kovový práh, skopnu z nohou pleskající žabky. Na kulatý kuchyňský stůl hodím kabelku a otevřu ji, zalovím vevnitř a vytáhnu hotovost – složené páchnoucí dolarovky se zašlými okraji a ohmataným povrchem. Během počítání je vyrovnané skládám na hromádku a zaníceně se modlím, aby to stačilo. Potřebuju minimálně tři sta dolarů. Prsty se mi zastaví, když mi bankovky dojdou. Sto dvanáct dolarů. Povzdechnu si, odpočítám rovnou stovku a tu strčím do peněženky, tyhle peníze si uložím do banky.
Za mnou se ozve říhnutí. Celá napjatá si strčím zbytek bankovek do kabelky. Popadnu bundu a ohlédnu se přes rameno. „Ahoj, Dibsi.“ Zářivě se usměju na muže s nadváhou stojícího ve dveřích. Předvádí mi chlupatý hrudník a velké břicho, z něhož mu sjely volné šedé kalhoty od pyžama. „Nemyslela jsem si, že budeš takhle pozdě vzhůru.“
Neodpoví, pohledem zkoumá moje tepláky a tričko. V očích se mu mihne zvědavost. „Jenom mě překvapuje, že se teprve vracíš. Je skoro pět ráno. Hlídala jsi děti?“
„Rodiče zůstali venku dlouho,“ říkám a obcházím ho. Musím přemoct touhu oklepat se. Line se z něho odporný odér cigaret a tělesného pachu.
„Víš, že je čas zaplatit nájem.“
„Dám ti to zítra. Ráno zajdu do banky.“ Odklidím se do svého pokoje, rychle za sebou zavřu a doufám, že nebude tlačit na pilu a bušit na tenké dveře. Cítím, jak pod jeho kroky vibruje podlaha, když svou váhu přesouvá k mému pokoji. Chvilku se nic neděje a pak naštěstí pokračuje dál chodbou. Uvolním se, tiše zamknu zámek a pustím kabelku na podlahu.
Můj pokoj páchne Dibsem, jeho zatuchlý smrad kontrastuje se slunečnými vůněmi, kterými se snažím místnost zaplavovat. Určitě tady byl a dělal bůhvíco. Chci se osprchovat, potřebuju stát pod horkou vodou a smýt ze sebe pach klubu, cizích lidí, těžkého parfému a kouře. Ale pomyšlení na to, že bychom se mohli potkat na chodbě a od Dibse by mě dělil jenom ručník… rozhodnu se sprchu přeskočit a svléknu se, obleču si dlouhé triko na spaní a kalhoty od pyžama. Tiše si vlezu do postele, naslouchám zvukům domu a doufám, že uslyším troubení Dibsova chrápání. Doufám, že díky únavě rychle usnu.
Ale spánek nepřichází. Zírám do zdi už déle než hodinu, snažím si zaměstnat mysl čímkoli jiným než čísly. Malým zůstatkem na účtu. Vyčerpanými vysokými limity na kreditních kartách. Mým tristním úvěrovým skóre. Alespoň že dneska byla dobrá noc. Neudělala jsem nic, kvůli čemu bych nad sebou musela zavřít oči studem nebo se stulit do klubíčka a plakat do polštáře. Tancovala jsem a flirtovala, nic víc, nic míň. Mám kvůli tomu lehčí peněženku, ale aspoň se můžu vyspat, aniž by mě pronásledoval pocit viny. Jenomže nespím. Ležím v posteli a sleduju, jak okraje mých závěsů šimrá úsvit. Stres mi brání v odpočinku.
Špatné plánování. Jestli někdy napíšu knihu, bude se jmenovat právě takhle. Dětství bez obav se přehouplo v zářivé roky na střední škole, po níž následovala vysoká s filozofií „je mi jedno, jaké budu mít známky“, a všechno to vyústilo v neužitečnou promoci a zbytečný, byť hrdě zarámovaný diplom, co jsem ihned strčila do kartonové krabice a šoupla rodičům do garáže. Promoci jsem oslavila ve velkém stylu a do skutečného světa vstoupila s peněženkou plnou čerstvých kreditních karet a novým profilem na jobsu. Byla jsem připravená najít si práci a žít život dospěláka.
O rok později jsem došla k závěru, že organizátorku oslav bez zkušeností, doporučení a s pochybným průměrem známek si nikdo najmout nechce a je úplně jedno, jak jí to v šatech od Betsey Johnsonové sluší nebo kolik toho ví o místní party scéně. Kreditky jsem měla vyčerpané, v placení nájmu jsem se zpozdila o tři týdny a byla jsem zoufalá. Několik týdnů jsem pracovala v obchodě s elektronikou. Tu práci mi laskavě nabídl kamarád, se kterým jsem chodila na drink, ale měsíční příjem se ani zdaleka nepřibližoval minimálním splátkám na kartách. Takže jsem jela dvacet minut za město a zastavila na parkovišti U Sammyho, striptýzového klubu blízko hranic a jediné příležitosti k povyražení pro místní muže a opilé turisty.
To bylo před třemi lety a na tom parkovišti jsem seděla tři čtvrtě hodiny, než jsem našla odvahu vejít dovnitř. Když se na to dívám zpětně, přeju si, abych tehdy prostě odjela. Do háje s faktem, že jsem dostávala dvakrát tolik než v elektru. V elektru jsem nikdy nikomu nemusela kouřit ptáka, když se blížil termín splátky nájemného, ani jsem se tam nemusela potýkat s ženáči, co se mi snažili nacpat prsty pod tanga.
Pro směr, jenž můj život nabral, nemám žádné skvělé výmluvy. Prostě jsem si to špatně naplánovala. Byla jsem líná. Užívala jsem si života díky pozornosti úvěrové společnosti a věřila jejím pitomým reklamám s Jennifer Garnerovou.
Zavřu oči a někdy během rozbřesku konečně usnu.

* * *

Moje naděje na zaplacení nájmu vejde hlavními dveřmi klubu v devět večer. Pohybuju se mezi stoly, hodnotím svoje finanční vyhlídky, když vtom mě někdo pevně chytne za loket a do kůže se mi zaboří nehty nalakované zářivě růžovým lakem. „Trochu života do toho umírání, Candy. Shání se po tobě Rick.“
Ohlédnu se a opatrně vyprostím ruku ze sevření pařátů Jezebel. „Rick ať mi políbí.“ Ano, ať mi políbí Rick i jeho svůdná nabídka dvojité směny. Zoufalství je na mně nejspíš vidět, co nejrychleji se musím dát do kupy. Jestli na světě existuje vůbec něco, co náš šéf miluje, pak je to zneužívání svého harému, když jsme v nouzi.
„Candy.“ Rickův hlas přehluší dunění hudby. Protočím oči v sloup a obrátím se k němu.
„Jo?“ protáhnu a usměju se na muže ve středních letech, který se ke mně blíží a pohledem hltá můj zlatým prachem poprášený výstřih.
„Máme tady rozmařilce, co si tě žádá.“ Zatáhne mě za ruku, až klopýtnu. Nakonec to i na podpatcích ustojím, ale musím za Rickem doslova hopsat, abych mu stačila.
„Co sakra blbneš? Zpomal!“ syknu na něho, když se jen taktak vyhnu ostrému rohu stolu, kolem kterého mě táhne.
„Ten chlápek je ve VIP salonku. Čeká na tebe.“ Rick prakticky běží, jako by měl ten „rozmařilec“ každou chvíli zmizet. Bojuju s touhou se rozesmát. Ten chlápek pravděpodobně poprosil o perlivou vodu a Rick si hned myslí, že je to bůhvíkdo. Náš klub většinou navštěvují kamioňáci a taťkové v rodinných vozech, co jsou tady v okolí na výletě. Kdokoli se vkusem nebo penězi si raději zaletí do New Orleans nebo Atlanty za luxusnějšími děvčaty.
„Říkám ti, že ten chlap je pracháč. Už si objednal lahev šampusu – víš o té lahvi Domu, co máme až vzadu? Navíc má soukromou ochranku a přijel v limuzíně.“ Rick se přímo chvěje vzrušením, je tak blízko, že cítím hamburger, co měl k večeři, a pořád mě vleče s sebou.
Dovolím si lehce se navnadit. Tohle opravdu zní, jako že ten chlap je pracháč. Možná bude dnešní noc jiná. Možná skutečně potkám někoho, kdo bude stát za to. Někoho, kdo se nebude handrkovat o ceně tance na klíně nebo se nebude snažit sáhnout si zadarmo. Obejdeme roh a Rick odtáhne závěs uzavírající VIP salonek. Ustoupí stranou a já vejdu do tlumeně osvětleného prostoru.
Je těžké vhodit diamant do smetí, ale náš VIP salonek mi ze všeho nejvíc připomíná odpadkový koš na čerpací stanici, ve kterém se třpytí tenhle chlap jako drahokam od Harryho Winstona. Pohledem přelétnu přes opuštěné hlavní jeviště, prázdné černé pohovky s roztrhaným a zprohýbaným polstrováním a zastavím se na něm.
Dominuje středové pohovce, opírá se o kožený potah a sedí s roztaženými pažemi, jako má letadlo křídla, v pravé ruce drží zapálený doutník. Za pohovkou stojí dva muži s rysy skrytými ve stínech, nicméně jejich siluety budí impozantní dojem. Jeho ochranka. Z doutníku stoupá přes mužovu tvář kouř. Jak se k němu přibližuju, jeho samolibý úsměv se ještě rozšíří. Udělám poslední krok, a než se zastavím, podpatkem se zadrhnu o hrbolek na koberci. Takhle zblízka se mu můžu podívat do očí. Do zářivě modrých, pronikavých a tyrkysových jako vody Karibiku a neonová záře digitálního budíku na mém nočním stolku. Bude na mě dneska v noci hledět? Způsobí mi tenhle muž nespavost poháněnou vinou?
Svoje obavy však skryju, postavím se pěkně rovně, vystrčím prsa a zatáhnu břicho a usměju se na něho. „Žádal jste si mě?“
Přiloží si doutník ke rtům, pomalu z něho potáhne a zrakem se zvolna a bez náznaku omluvy pase na mém těle. Bojuju s touhou zkřížit ruce na hrudi. Očima šlehne po tyči a pak zpátky k mojí tváři.
„Tanči.“

———————–

Přečtěte si celou ukázku.

———————–

O autorce

Alessandra Torre je americká spisovatelka, jejíž romány se pravidelně umisťují na horních příčkách žebříčku bestsellerů erotické beletrie. Její prvotina, Nevinnost se zavázanýma očima, která se rozrostla do podoby trilogie, se stala okamžitě čtenářským hitem. V roce 2014 publikovala svůj první erotický thriller Dívka z 6E, který si vysloužil chválu čtenářů i kritiky, jež autorku označuje za „novou E. L. James“. Její romány přitom vzbuzují mnohem větší pozdvižení než svého času Padesát odstínů šedi. Často se střetává s cenzurou internetových prodejců, kteří odmítají její díla nabízet proto, že jsou příliš lechtivá a sexuální či proto, že mají až příliš odvážné obálky. Alessandra na tyto námitky vždy odpovídá, že obálku vyměnit lze, příběh nikoli. Alessandra Torre bydlí na Floridě s manželem a synem, a když zrovna nepíše, ráda sleduje americký fotbal a filmy, jezdí na koni nebo si čte. Více informací najdete na www.alessandratorre.com. Přečtěte si autorčiny knihy Černé lži, Hříchy Hollywoodu (ukázka) či Ghostwriter.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Související knihy

Torre, Alessandra

Mystery Press, 2021