Knihu Sbohem, mami, sbohem, tati od autora Alexandra Levyho
vydalo nakladatelství Portál v edici Psychologie.

Na toto nebezpečí mě před mnoha lety upozornil případ z mé praxe. Přišla ke mně na konzultaci bezvadně oblečená postarší dáma. Před čtyřmi lety jí zemřela matka. Dopodrobna mi vylíčila, co všechno učinila, aby po její smrti přebudovala svůj život. Většinu dospělosti zasvětila péči o matku, zvláště intenzivně se o ni starala na sklonku jejího života. Po matčině smrti v ní zůstala obrovská prázdnota, kterou se zatím marně pokoušela nějak zaplnit. Snažila se zapojit do různých klubů, cestovala na místa, kam se vždycky chtěla podívat, a dokonce se zapsala do kurzu vaření. Když dospěla k závěru, že žádný z těchto kroků nevede ke kýženému osvobození od bolesti z její ztráty, rozhodla se vyhledat odbornou pomoc.
Během úvodního rozhovoru jsem se jí zeptal, jak po matčině smrti truchlila a jak prožívala smutek. „To nebylo tak lehké,“ odpověděla. „Koupila jsem si o tom knihu a opravdu jsem se snažila do ní začíst. Ale kdykoli jsem začala, prostě jsem se rozplakala a musela jsem začít znovu od začátku.“
Během našich četných dalších setkání vzpomínala na svůj dlouhý a komplikovaný vztah s matkou. Hodně plakala. Smála se. Třásla se. Zuřila. Její citové stavy neměly žádný řád ani stanovené pořadí, a jak zjistila, nic takového ani nepotřebovala. Celé jedno sezení proplakala, na klíně měla balíček rodinných fotek, které mi přinesla ukázat, ale vůbec je nerozbalila. Na jiném sezení mi vyprávěla veselé historky o matčině neuvěřitelné škudlivosti. Žádnou z jejích emocí jsem nepojmenovával ani jsem ji neupozorňoval na jednotlivé fáze. Spíše jsem přijímal a vítal vše, co přišlo. Věřil jsem, že když vzpomíná, vypráví, naříká, zuří, směje se či pláče, znamená to, že truchlí.
Po pár měsících, kdy ke mně chodila na konzultace, začínala dospívat k určitému smíření s matčiným životem i smrtí. Na konci onoho roku už se dokázala více vnímat jako samostatný jedinec, nezávisle na matce, a byla připravena vykročit do budoucnosti bez iluze jistoty a spolehlivosti, kterou pro ni matka vždy představovala. Po našem posledním setkání měla schůzku s realitním makléřem, protože konečně byla schopna matčin dům prodat. Na druhý den mi zavolala, aby mi sdělila, že se zároveň cítí smutně i svobodně, a aby se jí ode mě dostalo posledního ujištění, že to jsou ony spletité a komplikované dimenze zármutku.
Uvědomil jsem si, že kdykoli mi lidé vyprávějí o svém zármutku, nikdo nikdy nemluví o posloupném, uspořádaném prožívání. Hovoří o směsici různých okamžiků, kterým dodávají strukturu a význam emoce, jako je strach, bolest, stud a radost, a této změti říkají „smutek“.
Mluví o spoustě různých věcí, například o strašlivém strachu, že už jim nikdy nebude líp nebo nikdy nepřestanou plakat, nebo se bojí, že je s nimi něco v nepořádku, protože se vlastně necítí tak nešťastní a ještě vůbec neplakali. Svěřují se mi s neodbytnými a nesplnitelnými přáními, aby bývali před smrtí matce nebo otci aspoň ještě jednou řekli „mám tě moc rád/a“. Nechápou, proč jsou ostatní vůči jejich smutku nedůtkliví a neprojevují trochu strpení. Diví se, jak moc se jim po zesnulém stýská. Stejně tak často, i když se za to stydí, se diví, že se jim po zesnulém skoro vůbec nestýská. Nesměle se přiznávají k radosti, kterou jim přináší nově nabytá svoboda. Popisují noční děsy, kdy se náhle probudí a zjistí, že celí zpocení stojí u své postele a křičí na prchavou vidinu z rozplývajícího se snu. S rozpaky se přiznávají, že v sobě objevují nehezké vlastnosti, jako je malichernost, chamtivost či náladovost. Zamýšlejí se nad tím, jak jim teď všechno připadá podivné, i když se vlastně skoro nic nezměnilo.
Někdy se mnou vůbec nejsou s to mluvit. Jsou schopní pouze zoufale vzlykat jako neutěšitelné malé dítě, vyděšeně naříkat jako novorozenec či zuřit jako batole, které zbrunátní a nemůže popadnout dech, protože zrovna nedostalo, co chtělo.
Budeme-li předstírat, že smutek – což je skutečně základní a primitivní prožitek – probíhá v naší mysli nebo že jej lze pojmově uspořádat a „porozumět mu“, riskujeme, že nepochopíme jeho chaotickou sílu a úplně nám unikne jeho význam.

——————–

Na stránkách nakladatele najdete další ukázky.

——————–

O autorovi

Alexander Levy je americký psycholog s více než pětadvacetiletou praxí. Po smrti svých rodičů s údivem zjistil, že takové téma není zpracované, a pochopil, že se ho musí ujmout sám.

Zdroj informací: nakladatelství Portál

Portál byl založen v r. 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti a také 4 periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá také odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Levy, Alexander

Portál, 2021