Město založili Bavoři ve 13. století a ve 14. jej prodali i s hrádkem na řece Blanici Rožmberkům. Je tedy velmi staré. Existuje o něm píseň „Kdyby byl Bavorov“, ve které je stavěn proti nedalekým větším Vodňanům.
Blízko německo-rakouských hranic se zde na české straně mluví i německy, což mladého Jihočecha také postihlo, ale mělo se mu to v budoucnu vyplatit. Cizí řeč mu nevadila, ovládali ji i rodiče. Josef miloval šumavskou krajinu s mírnými kopci a spoustou jehličnatých lesů. Mohl zde dýchat, vzlétat a užívat volnosti, což vyhovovalo jeho povaze. Dvě starší sestry doma moc nevnímal. O to více však o dva roky mladšího bratra, kterému v mnohém dominoval.
Josef měl dovedné ruce a ze „špeditivního“ tempa práce prakticky neuměl vysadit. Dovedl jednat. Temperamentem ho lze řadit nejspíše k neklidným, vznětlivým a impulzivním cholerikům. Nebyl ale cholerikem typickým. Měl leccos ze sangvinika. Bral život z lehčí strany a věřil si. Ve svých názorech byl celkem stálý a jeho prožitky byly hluboké. Svým povětšině rychlým pohybům dovedl dodat ladnost budící sympatie. Jeho pravidelný obličej často vyzařoval teplo a rušil v něm pouze mohutný nos klasického řeckého tvaru. Ten zdědil po matce, včetně dobrého srdce. Po otci nezdědil nic než své pohlaví a výrazný nesouhlas s jeho skrblictvím. Na rozdíl od otce byl Josef až nezdravě velkorysým.
K majetku měl vůbec specielní vztah. Zastával názor slovenského Jánošíka, že brát je možno tam, kde něco je. A nezáleželo mu vždy na tom, komu to patří. Jakási zlodějská charakterová vada, která mu měla být v budoucnu osudná. K vyřešenému se vracel nerad a své omyly těžko připouštěl. S flegmatiky a pomalými, nerozhodnými lidmi vycházel špatně. Časové ztráty neměl rád. O tom později…

… pokračování příště…

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).