Vstávám, radostně vyskakuji na kavalec a vystavuji svou tvář paprskům tlumeného slunce. Paprsky probleskují mezi listy osiky, rozechvělými mírným větrem. Stejně tak před lety probleskovaly mezi několika neposlušnými medovými vlasy Mileny Hradecké těsně před tím, než si je Milena uhladila. Což dělala každých pár minut, protože rozverný vítr z otevřeného okna hravě čeřil její dokonalé nazrzlé prameny a mně se tím postaral o příjemné rozptýlení v hodinách nudného vyučování.
Celé tři roky seděla Milena v řadě lavic u oken, nalevo ode mě a o lavici blíže ke katedře: ona ve druhé lavici, já přes uličku ve třetí, takže jsem na ni měl adekvátní výhled, aniž by mi její bezvýznamná sousedka, sedící po pravici mé femme fatale, zacláněla. Od první chvíle, co jsem ji spatřil, jsem věděl, že tahle dívka mi změní život. Že se stane středobodem a určující hybnou silou mého bytí na tomto světě. Jako bych už tehdy věděl, že Milena bude první a poslední ženou, kterou v životě políbím.
Za celé tři roky jsem s ní prohodil jen pár vět. Přesněji řečeno šestnáct věcných, často nerozvitých vět. Pozdravy nepočítaje. Nešlo se k ní dostat blíž: Ona byla krásná a oblíbená premiantka a já… já nebyl nikdo. Jsem přesně ten typ, co obědvá sám, drží se stranou, a ač si toho hodně myslí, moc toho neřekne. Na nerda jsem nebyl dost chytrý, na geeka dost ujetý, na stoika dost v pohodě a sport mi moc nešel. Při kontaktu s druhým pohlavím většinou rudnu, koktám nebo úplně zamrznu. Celá ta léta jsem si říkal to, co si asi říkáte i vy: Co je na mě špatného? Objektivně: Z obecného hlediska nic, jsem prostě průměrně průměrný a tím pádem zcela nezajímavý. Jsem průměrně inteligentní, průměrně vysoký, průměrného vzhledu – soudě podle mých dopisovatelek, mohl bych se někomu zdát pohledný, či dokonce uhrančivý. Problém bude pravděpodobně v tom, že prostě nikam nezapadám.
Těch dopisů dostávám měsíčně několik desítek a je zvláštní, že s ohledem na to, proč tady jsem, jen malá část žen ke mně cítí zášť či snad nenávist. Naopak, minimálně jednou měsíčně dostanu nabídku k sňatku. Po všech těch odmítnutích, opomenutích, po všem tom přehlížení je o mě tolik zájmu! Až teď, kdy je jisté, že se odsud nedostanu a že jedinou dívkou, kterou jsem kdy políbil, zůstane Milena.
Pochopte, nejsem obdivovatel odkazu Olgy Hepnarové ani toho břídila Viktora Kalivody. – Zabít se? Proč? Přes všechnu tu letitou frustraci jsem –hlavně teď – rád naživu. I když by se má pětadvacetiletá pouť mohla zdát jako bezcílné tápání, svého malého intimního cíle jsem přeci jen dosáhl. A teď si můžu žít v ústraní a užívat si maličkostí, jako je pohled na letní mračna, horká sprcha, prozpěvování, lucidní snění, ve kterém se stále zlepšuji, jógu, holotropní dýchání… Prostě život, který mi zbyl. Nebo který jsem si vybral? Ne, tam venku by mě stejně nic lepšího nečekalo. Jsem skromný, citlivý člověk – nikdy bych se neodebral nějakému výstřednímu, hromadnému činu. Mám odpor ke střelným zbraním a nemám potřebu se jakkoli mstít. Jako třeba Eliot Rodger. A nemám ani tak ušlechtilé, světu prospěšné, myšlenky jako Ted Katzinski.
Tahle zpověď je osobní a intimní. Není to ospravedlnění, nejsem hrdý na to, co jsem udělal, jen cítím velkou úlevu. Všechna ta letitá zášť, zloba, smutek, beznaděj jsou pryč.
Stačilo se jen jednou v životě zachovat sobecky a vzít si, po čem moje srdce celá ta léta nejvíc toužilo.
Jak jistě víte nebo tušíte, kvůli brutalitě činu jsem dostal výjimečný trest, doživotí. Trest si odpykávám na izolovaném oddělení nápravného zařízení kdesi na středozápadě. Kvůli své bezpečnosti o přesné poloze pobytu pomlčím. Mnohokrát mi bylo vyhrožováno smrtí, a tak jediní lidé, kteří mi dělají společnost, jsou tři strážní, kteří se u mých dveří střídají na směny, a muž, jemuž říkám Churchill. Churchill mi nosí knihy dle mého přání, které je ovšem limitováno nerozmanitostí výběru místní knihovny. Ale nestěžuji si: trávím čas převážně s klasiky. Třeba dnes v noci jsem dočetl první díl Bratrů Karamazových.
Hroziči smrtí mají pocit, že ve své samotě netrpím dostatečně, a mají samozřejmě pravdu. I když byl můj rozsudek obohacen o neschopnost resocializace a nemožnost propuštění dříve než po mé smrti, tak tu mám teplo, pravidelnou stravu, možnost procházek na čerstvém vzduchu a dvakrát týdně možnost promítání filmu ze své vlastní kolekce DVD filmotéky, kterou jsem tomuto institutu věnoval, a tudíž dal k dispozici i ostatním vězňům. Společné promítání je mi samozřejmě zapovězeno. Jako též sledování filmů s trestně-násilnou tématikou. Nicméně zítra se můžu těšit na režisérskou verzi filmu Já, legenda.
Čtení a sledování filmů. Zábava, kterou jsem nejčastěji trávil volný čas i v dospívání. Nikdy mi to nepřipadalo jako unikání před skutečností – prostě jsem rád trávil čas v jiných scenériích než v těch reálných. Tam, kde se nemusím zaobírat všednostmi, trápením a socializací, tam jsem byl doma. S ostatními teenagery jsem ovšem sdílel i běžná klišé spojená s oním věkem jako pohrdání autoritami a náchylnost k experimentování se všelijakými látkami. U mě hrál prim hlavně alkohol. Na večírky jsem moc nechodil, ale jak jsem se už zmínil, rád jsem pil a na mejdanech bylo pití často zdarma. Prázdné kapsy a touha po omámení alkoholem mne zavedly i na onen zlomový silvestrovský večírek. Byli jsme v půlce třeťáku a já v tom domě, který patřil bůhvíkomu, povětšinou postával s pivem stranou od mládeže, opíjel se a jen sem tam s někým prohodil pár slov. Byla tam spousta děcek ze třídy a proslýchalo se, že by měla dorazit i Milena. Stalo se tak něco po deváté večer. Přišla se svým přítelem – fotbalistou a vyhlášeným krasavcem Markem. Smála se, tančila, pila, bavila se. Já kroužil kolem, okukoval ji a pořád se víc a víc opíjel. Asi tak v půl jedenácté jsem byl svědkem Mileniny hádky s Markem. Ten z večírku odešel a Milena byla takřka ihned obklopena hloučkem utěšovatelů, zejména z řad chlapců. Samozřejmě že jsem mezi nimi nebyl, naopak jsem odešel do vedlejší místnosti, kde hrála osamělá televize, a tak jsem se před ní zabořil do koženého křesla. Absolutně nemám ponětí, co v té bedně hrálo, beztak jsem po pár dalších locích piva usnul. Probudil mě ohňostroj venku a ohňostroj v televizi. Lahev s pivem jsem držel stále v ruce.

… pokračování příště…

---

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.

Související knihy

Lék pro sebevrahy
e-kniha

Polívka, Luboš

Backstage Books

Detektiv

Polívka, Luboš

Alfa-Omega, 2016

Svět podle Goata
e-kniha

Polívka, Luboš

Martin Koláček - E-knihy jedou