Přečtěte si předchozí díl!

Potom ještě odběhl do kuchyně, aby zeleninu shrnul do porcelánové misky a zakryl zdobeným poklopem. Pak se vrátil ke dveřím a otevřel je. Stála tam.
„Pojď dál.“
Vešla do předsíně, zavřela za sebou dveře. Pomohl jí z kabátu.
„Ahoj, Jarmilo,“ řekl a políbil ji na tvář.
Rozpačitě se usmála a nechala se. Kousek poodstoupil a prohlížel si ji. Boty na vysokém podpatku, štíhlé nohy v křiklavých punčochách, sukně, rudá halenka s hlubokým slibným výstřihem.
„Jsi trochu větší a vlasy máš světlejší…“
„Nelíbím se ti?“
„Ne, kdepak, jsi moc hezká.“
Dívala se na něho, jak si ji prohlíží.
„Kdepak máš ložnici? Anebo to budeme dělat u linky?“ dodala a s úsměvem ho zatahala za zástěru.
„Pojď do kuchyně, Jarmilko, za chvilku to bude hotové.“
Povytáhla obočí, ale neřekla nic, nechala se vést.
„Posaď se,“ vybídnul ji a přistrčil jí židli. Nesměle se posadila za stůl.
Jindřich odběhl k lince, sundal si zástěru a potom na stůl donesl misku se zeleninou a talíř s pečeným masem. Vzal do ruky láhev vína. Odložila si kabelku na vedlejší židli a nevěřícně na něho hleděla.
„No teda! To jako bude večeře?“
„Doufám, že máš ráda pečené maso.“
„No to je teda mazec!“
Otevřel láhev a nalil do sklenic. Potom se posadil ke stolu.
„Na zdraví!“
Zvedla svoji sklenici a ťukla si s ním.
„Tak teda na zdraví, no…“
Jindřich položil sklenici a už jí začal na talíř hrnout z misky zeleninu. U toho se zeptal:
„Tak co, Jarmilko, jak to dnes šlo v divadle?“
Byla zmatená, odložila víno a tázavě na něho pohlédla:
„To jako mám hrát nějakou Jarmilu?“
Jindřich přikývl a pokračoval:
„Pořád vás tak honí ten režisér?“
Kroutila hlavou a obracela oči v sloup. Ale on pokračoval.
„No jo, holka, být herečka, to je pěkná dřina, musí to být hrozně vyčerpávající.“ A plesknul před ni plátek hovězího. Koukala na něho nevěřícně a jen na půl úst jí vyklouzlo:
„No jo no…“
„A co ta Štrofová, pořád je to taková primadona?“
Ještě se ani nedotkla příboru.
„Jo, pořád…“ ucedila a zkoumavě si ho prohlížela.
„A kdy bude ta premiéra?“ Koukal na ni upřeně. Ona na něho zmateně. Hleděl jí do očí a čekal odpověď.
„Neříkalas, že dvanáctého?“
„Jo jo, dvanáctého,“ vydechla, rukou si podepřela bradu a zakroutila hlavou.
„Jarmilko, moc se na to těším, bude to určitě báječné.“
„To určitě bude…“
„A kdo tam vlastně hraje hlavní roli?“
A zase na ni koukal. Seděla tam s prvním soustem na vidličce a hleděla na něho, jak sedí naproti ní, žvýká pantem a u toho na ni civí. Pak vidličku položila a zatřepala hlavou, jako by se chtěla probrat.
„Hele a nechceš si jít raději zašukat?“
„Nechutná ti to, Jarmilko? Já to dělal tak, jak to máš ráda.“
„Ty bláho! Na tohle já nemám. Vykašleme se na to!“
„No tak, Jarmilko, bude to hezký večer.“
„Můžu ti to udělat pusou nebo na tebe vystrčím prdel a hezky si to na mě uděláš zezadu. Anebo jestli chceš, můžeš mi ošukat zadeček. Co ty na to?“
„Tobě ta večeře nechutná, Jarmilko?“
„Hele, já vím, že každá šlapka je ráda, když nemusí šukat, ale tohle je fakt moc! Jestli si chceš zapíchat, tak fajn. Lehnu si, roztáhnu nohy. A jestli nechceš, tak já jdu. Fakt nemám na to, hrát tady s tebou nějaký psychologický hry.“
„Neblázni, dáme si večeři a pak se uvidí.“
„Mně se tohle nelíbí. Nejseš ty nějakej divnej?“
Přestal jíst a opřel se o opěradlo. Viděl, jak ho pozoruje z druhé strany stolu.
„A jak se vlastně jmenuješ?“
„Katka.“
„Pěkný jméno. Jez, prosím tě, ať to nemáš studený, byla by to škoda.“
Pustili se znovu do jídla.
„Máš to fakt dobrý,“ řekla po chvíli.
„Děkuju.“
„Ale povím ti, jít za kunčaftem a u toho se takhle najíst, to jsem ještě nezažila.“
„Děláš to dlouho, myslím…“
„Děvku? Asi rok. Ale jen občas, potřebuju si přivydělat ke studiu.“
„A co studuješ?“
„Zdravotnickou školu, musím si dodělat maturitu.“
Jindřich se znovu opřel do židle a jako by se zasnil.
„Taková doktorka je možná lepší než herečka…“
„Hele, kamaráde, já už toho mám dost! Jdu!“ Začala se zvedat ze židle. Vyskočil a jemně ji chytil za ramena a zatlačil zpátky.
„Neblázni, Katko, o nic nejde, co blbneš?“
„Víš co, já se teď zvednu a jdu pryč. Nemusíš mi nic platit, i když jsem tady s tebou strávila půl hodiny. Nech si ty prachy a já půjdu.“
Cítil, jak se stále zvedá a rameny odtlačuje jeho ruce. Pomalu, ale rozhodně.
„Tak si aspoň dojez to jídlo. Přece to nevyhodím. Říkalas, že ti to chutná. Prosím…“
Znovu se posadila a vzala příbor do ruky.
„Tak dobře.“
Jindřich vzal lahev a dolil jí vína.
„Asi si potřebuješ popovídat, co? Jsi sám?“
„Nejsem sám. Mám Jarmilu. Ale je často pryč.“
„A to jsem měla být jako já.“
„Tak nějak, ale zapomeň na to, byla to pitomost.“
„A co děláš?“
„Ve fabrice. Šéfa realizací. Buzeruju dělníky, aby nosili ze stavby podepsaný všechny papíry, tak jak mají.“
„No jo, tohle taky není nic moc brigáda. Obzvlášť když narazíš na takovýho magora, jako jsi ty. Zlatý šoustání!“
„Promiň.“
„Neomlouvej se, to je v pohodě.“
Dojedli pak už mlčky. Napili se vína.
„Tak já půjdu. Vyprovodíš mě?“
Zvednul se a šel za ní do předsíně. Pomohl jí do kabátu a teď stála u dveří připravená odejít.
„Tak děkuju za večeři.“
„Není zač. A nemohl bych ti třeba někdy zavolat?“
„Víš, já nevím… radši mi nevolej.“ Sklopila oči, otevřela dveře.
„Měj se.“
Počkal ve futrech, až uvidí, jak mizí na schodišti. Potom zavřel dveře a odešel do kuchyně poklidit ze stolu. Při práci si pohvizdoval a napadlo ho, že by ještě mohl zajít do hospody.

Tom Odpad

foto: Inna Bystrakova

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021