Když strkal zámek do petlice, vešel do šatny šéf realizací.
„Sakra, chlapi! Kolikrát vám to budu opakovat? To je horší než s harantama!“
„Co je zase?“ zamručel Karel a Jindřich zamknul skříňku.
„Stokrát jsem vám to říkal! Nemůžete se vrátit bez podepsanýho výkazu. Co je platný, že děláte od rána do večera, když nedovezete ten podělanej papír!“
Jindřich mlčel. Karel ne:
„A kde jsme tam jako měli koho shánět v pátek odpoledne, he?“
„Ježiši, vy to nechápete? Ten blbej podpis je málem důležitější než to, co tam uděláte. Bez toho cancu papíru tu vaši práci nikdo nezaplatí. Vždyť to je, jako byste dělali celej den zadarmo. Kruci, to je tak těžký pochopit? Kolikrát vám to mám vysvětlovat?“
Karel cosi zamrčel. Jindřich už se chtěl co nejrychleji vypakovat.
„Jasný, šéfe. Dáme si příště pozor.“
„Jako s malejma děckama!“
„Slibuju. Dáme si na to bacha, fakt. Hele, musím už letět.“
Protáhnul se kolem šéfa a mizel v chodbě. Nechal ho tam napospas mrčícímu Karlovi, kterému se zrovna v hlavě rovnaly myšlenky, co všechno je vlastně na hovno a že on, šéf z kanceláře, vůbec nic neví o tom, jak je to tam venku těžký.
Jindřich si pomyslel, že má s nimi stejně svatou trpělivost. Jen by neměl chodit do práce v džínách a svetru. Je to přece šéf.
Na vrátnici na něho z okýnka koukal starej Matura. Div si hlavu v té díře nevykroutil, dědek jeden jedovatej.
„Na shledanou, pane inženýre!“
Jindřich po něm hodil zlým okem. Matura se naculoval, vystrkoval hlavu víc a víc z okýnka, až musel stát na špičkách a tělo soukat přes stůl do otvoru. A pak ještě křikl na Jindrovy záda.
„Abyste si někde neumazal ten oblek, pane inženýre!“
Vběhl do autobusu na poslední chvíli. Pohodlně se usadil na zadním sedadle a nakukoval přes ušmudlané sklo na ušmudlané město. Zastávky míjely. Někdo přistoupil. Někdo vystoupil. Pak nasedli dva kamarádi z jeho ulice. Jeho oblek byl perfektní, rukou si přejel uzel na kravatě. Na kolenou držel nový naleštěný kožený kufřík. Oni měly ošumělé kožené tašky na svačinu a noviny. V džínách a bundách, tak jak chodí dělníci z práce.
Došli až za ním a přisedli.
„Ahoj, Jindro. Dneska nějak brzo z práce. Kancelářský krysy jezdí přece později, ne?“
„To víš, pátek. Už mě to lezlo krkem, pořád se s někým rozčilovat.“
Potměšile se usmívali a ještě ho popíchli:
„Ale přece by sis nekazil pátek…“
„Škoda mluvit! Jak malý děcka! Stokrát jim to člověk může opakovat, ale jak do dubu…“
Poslouchali ho, obličeje se jim natřásaly a dusily v sobě smích. Jindřich se teď díval přes šmouhaté sklo, pokračoval a neviděl, jak oni se navzájem dloubají loktem:
„Kolikrát já jim to už vysvětloval. Kolikrát jsem jim říkal, že nejdůležitější je od zákazníka donést potvrzený výkaz práce. Že je to málem důležitější než to, co tam vlastně dělají. Bez toho podělanýho papíru nikdo tu práci nezaplatí. Vždyť to je, jako by celej den makali zadarmo. Copak je to tak těžký pochopit?“
Otočil hlavu k nim a viděl dva zúčastněné a chápající obličeje.
„No jo, s některýma lidma je to těžký…“ moudře pravil jeden.
„A co, Jindro, přijdeš dneska Na Valchu?“ řekl druhý.
„Dneska asi ne…“
„Proč? Bude tam muzika, popijeme…“
„Jarmila dnes výjimečně nemá představení, tak si chceme udělat hezký večer.“
Jeden z kumpánů se předklonil, skryl hlavu mezi kolena a zavazoval si tkaničku. Záda se mu třásly. A druhý zatím s vážnou tváří dotíral.
„Že jsme ji ještě neviděli, tu tvoji herečku! Přece bys ji před námi neschovával. Však ti ji neukousnem.“
„Dneska ne, jsme si vzácní a chceme si to užít sami, víš?“
První už se dokuckal do kabátu.
„Jindro, pověz nám o ní ještě. Opravdu je to takový démon? Jak jsi minule vykládal, co jste prováděli tam na té střeše, to byla fakt síla. Opravdu je to taková klisnička?“
Autobus zastavoval a oni se hrnuli ke dveřím.
„Kluci, já už musím, někdy jindy, jo? Mějte se.“
„Jasně, Jindro, a nezapomeň nic z dnešního večera, ať nám to pak můžeš všechno pěkně povykládat, ty kanče jeden!“
Jindra už odcházel na druhou stranu autobusu a neviděl, jak oni se chytají kolem ramen a plácají do stehen. Šel nakoupit na večeři.
Když přišel domů, položil nákup na stůl. Víno, maso, zelenina, barevné ubrousky. Chvíli tam stál a koukal na to. Potom zvednul telefon.
„Haló?“
„Ahoj, to jsem já, Jindra.“
„Co mi chceš?“
„Je pátek a já mám nakoupeno na pěknou večeři ve dvou. Nechtěla bys třeba za mnou večer zajít?“
„Sakra, kdy už mi konečně dáš pokoj! Už jsem ti mockrát říkala, že tě nechci ani vidět!“
„O nic nejde… jen večeře. Copak by to nebylo hezké?“
„Co to na mě pořád hraješ? Copak to nechápeš? Nic mezi námi není, já nevím, co si nalháváš. Jsi otravnej chlap, kterej je mi z duše odpornej. Chápeš to vůbec?“
„A ani do hospody bys se mnou nešla? Kluci říkali, že je tam dneska nějaká muzika…“
„Do prdele! Kolikrát ti to mám opakovat! Lezeš mi na nervy s tím, jak mi pořád voláš. Lezeš mi na nervy, jak všem lžeš o nás dvou. Ty nejenže všude vykládáš, že jsem herečka, a bůhví co kde ještě o mně trousíš, ale ty lžeš i sám sobě, ty ubožáku! Já už tě nechci ani vidět, rozumíš?“
„Jarmilo, počkej…“
„Už mi nevolej!“ Praštila s tím.
Položil telefon a pustil se do rozbalování nákupu. Pomalu si vše připravil k vaření, pak si přes sebe přehodil zástěru a začal si něco pohvizdovat. Byl hezký páteční podvečer.
Nakrájel maso, dal na něj koření a zavřel do trouby péct. Potom připravil zeleninu a pomalu ji začal dusit. Mezitím se pustil do prostírání. Nejdříve položil na stůl čistý ubrus ze skříně, potom sváteční talíře. Vyleštil příbory. Dvě sklenice, ubrousky. Doprostřed postavil malý svícen se svíčkou, kterou zatím nechal nezapálenou. Pak chvíli stál u okna a sledoval, jak poslední odlesky paprsků mizí z okapů a všude se potichu začíná vkrádat večer. Otočil se a vzal utěrku, aby přeleštil dvě sklenice na víno. Potom zkontroloval maso a zeleninu. A teď už jenom stál opřený o linku a zálibně se díval na stůl prostřený pro dva. Bude to hezký večer, napadlo ho. Vzal láhev vína, obtočil kolem ní ubrousek, jak to vídal v restauracích. A pak zase utěrkou leštil sklenice. Udělá si hezkou večeři s Jarmilou. Bude sedět u stolu. Povídat jí. Její škoda, když nechce. A jak držel za stopku sklenici a hleděl proti žárovce, tak ho to napadlo. Já si přece Jarmilu můžu zaplatit!
„Prosím?“
„Dobrý den, já bych se chtěl zeptat, jestli bych se s vámi mohl dnes sejít.“
„Ale jistě, kocourku, a kdypak by sis to představoval?“
„Tak třeba za hodinu? Víte, ale já bych měl jedno takové… speciální přání.“
„A co by to bylo?“
„Chtěl bych, abyste byla Jarmila. Teda abyste rozuměla… budu vám říkat Jarmilo a budu si s vámi povídat jako s Jarmilou.“
„Když mi zaplatíš, kocourku, tak mi můžeš říkat třeba Matko Terezo.“
„A mohla byste přijet za mnou do bytu?“
„A kde to je?“
„Zahradní ulice č. 12, na zvonku je Houška, tak šlo by to tak za hodinu?“
„Dobře. A na jak dlouho by sis chtěl užívat, kocourku? Za hodinu si beru dva tácy.“
„To bysme se domluvili. A jíte pečené hovězí a dušenou zeleninu?“
„Proč?“
„Uvidíš, Jarmilo, tak přijeď, jo?“
Zasmála se do telefonu. „Dobře, kocourku, budu tam.“

… pokračování příště…

Tom Odpad

foto: Inna Bystrakova

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021