Křehké pouto se trhá a místo naděje zbývá jen poslední „sbohem“. Na pozadí velkolepé scenérie drsně krásných velehor autor řeší problém viny a vykoupení, ale současně neokázale mluví o síle zcela obyčejných citů, jako je láska a přátelství. A teď si pojďte přečíst naši ukázku.

Joe Simpson – Zvuk zemské tíže

Lezli usilovně celý den. Na cestu vyrazili za prvního ranního světla, v oné neradostné části dne, kdy horské stěny, které se tyčí přímo nad hlavami, působí mimořádně nehostinně a hrozivě. Vybrali si chvíli před rozbřeskem, kdy se policisté vydávají zatýkat zločince, kteří, oslabeni spánkem, nekladou odpor. Chvíli uvažovala, jestli ho nemá zkusit přimět k návratu do bezpečí horského srubu, který byl stále ještě útulně vyhřátý ranní přípravou snídaně, ale on se tvářil tak rozhodně a nepřístupně, jako by už dávno byli někde vysoko na ledem pokryté severní stěně. Otočila se na něj a chystala se k otázce, ale on se na ni zostra podíval, jako by vycítil, co má v úmyslu. Obdařil ji širokým úsměvem. Oči mu zářily vzrušením.
„Tak co, dáme se do toho?“ zeptal se spěšně, aby jí nedal prostor k případným námitkám. Sklonil se k ní a chytil ji za ruce. V obličeji měl výraz člověka, který konečně¨unikl každodenní rutině. Znovu se povzbudivě zašklebil:
„Neboj, všechno bude v pohodě.“
„Tohle říkáš pokaždé,“ pousmála se, přestože z ní byla cítit nervozita.
„Fakt bude. Nemáš se čeho bát. Jen si to představ, sami dva… a můžeme nahoře zůstat, jak dlouho budeme chtít.“
„A co počasí?“ zeptala se a zadívala se na olovnatě modrou oblohu na obzoru, kde se v prvních paprscích přicházejícího dne jasně rýsovaly pruhy tmavých mraků.
„Vypadá to, že se k nám blíží bouřková fronta.“
„Spíš frontička. Nic z čeho bychom měli mít strach,“ zakřenil se sebevědomě. „No tak, jak říkám, všechno bude v pohodě. Tlak se ani nehne. A kdyby se počasí zkazilo, klidně se můžeme vrátit. Máme spousty jídla. Nebudeme nijak riskovat. Půjdeme pěkně pomalu a opatrně. Když se nám něco nebude zdát, traversem přejdeme na hřeben.“
„To je ale v bouřce docela těžké,“ poznamenala s tázavě povytaženým obočím, ale nedokázala tak docela skrýt pobavený pohled.
„No, tak prostě někam zalezeme a počkáme, až se to přežene.“ Natáhl ruku a pevně ji objal kolem ramen. Chvíli ji k sobě tiskl. Pak se odtáhl a povzbudivě jí několikrát přejel po pažích, schovaných v teplé péřové bundě.
„Bude to bezva dobrodružství,“ dodal po chvíli, když cítil, že mu nebude odporovat. Její váhání ho ale přece jen zneklidňovalo. Tázavě se na ni podíval.
„Co je to s tebou? Máš z toho špatnej pocit, mrazení v zádech nebo tak něco?“
„Spíš mně mrznou nohy,“ řekla a zadupala ve sněhu.
„Na špatný pocity nevěřím a mrazení v zádech nemívám.“
„Nikdy?“
„Nikdy, prostě na to nevěřím. A strach taky nemám — teda trochu jo, ale to je v pořádku, bez toho to nejde.“

Copyright © Joe Simpson, 2011
Translation © Jan Sládek, 2012
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012

Knihu Zvuk zemské tíže vydalo nakladatelství Jota

Související knihy

Simpson, Joe

Jota, 2012