My dva jsme se potkali na autorském čtení Literární kavárny DJKT. Do vítězné trojice jste se ale propracovala i v jednom kole předchozího ročníku. Jak jsem se dočetl ve Vašem medailonku, v dětství jste se čtení spíš vyhýbala. Vzpomenete si na ten zlomový bod, který Vás později dovedl až ke kariéře úspěšné autorky?

Nevím, zda je možné nazvat to přímo zlomovým bodem, spíše se jednalo o postupný proces během mých studií na gymnáziu, kde velký vliv na mou lásku k literatuře měla paní učitelka češtiny Gabriela Sloupová, která nás (tedy celou třídu) neustále nutila k účasti v různých literárních soutěžích. Zpočátku mi tohle „psaní z povinnosti“ vadilo, ale jednoho krásného dne se stal zázrak a já jednu z oněch soutěží vyhrála. To by se tedy mohlo považovat za jakýsi zlomový bod, ale rozhodně nebyl jediný…

Na sklonku roku 2020 vyšel Váš první román Hortensie de Beauharnais. Přitom nejde o žádného drobečka. Tento čtyř set stránkový svazek je očividně založen na velké dávce předchozího studia. Z každého slova navíc čiší láska k tématu. Nabízí se tedy otázka: Proč někdo se zálibou ve francouzské historii učí angličtinu a ne rodný jazyk své románové hrdinky?

To je otázka, kterou si velmi často kladu i já. V době, kdy jsem si vybírala druhý cizí jazyk, jsem se bohužel o dějiny Francie nijak nezajímala, naopak mě tehdy fascinovala druhá světová válka, takže jsem udělala tu chybu, že jsem si zvolila němčinu, kterou jsem studovala následujících osm let na gymnáziu. Díky tomuto rozhodnutí jsem se francouzštinou mohla zabývat jen ve svém volném čase, což nebylo příliš efektivní… A co se týče angličtiny, ta ke mně skrze kombinaci školy, britských a amerických filmů, knih a hudby jaksi přirozeně přirostla. Ta chabá znalost francouzštiny mě ale pořád trápí, proto s jejím aktivním studiem hodlám začít po ukončení univerzity.

Jak moc jste se s Hortensií během tvorby ztotožnila?

Velmi, především co se týče jejích názorům a vztahu k císaři Napoleonovi. Dá se říci, že Hortensie je v tomto směru mou reflexí.

Soudě dle Hortensie, zdá se, že jste pečlivá autorka. Je to pravidlem? Kolik úsilí věnujete přípravě a studiu reálií při zpracování zvoleného tématu?

Na to je těžké odpovědět, protože Hortensii jsem začala psát až po mnoha letech studia napoleonské doby, kdy jsem vůbec neplánovala, že bych kdy nějaký historický román z tohoto období mohla napsat. Dá se říci, že Hortensie prostě přirozeně vyplynula z mého dlouhodobého zájmu, načež se zrodila během dvou měsíců intenzivní práce. Mé další romány, které zatím nespatřily světlo světa, nejsou historické, takže tam žádné studium nebylo třeba.

Jaký byl proces tvorby Hortensie? Od nápadu, přes případné bloky, až po nalezení vydavatele?

Jak už jsem naznačila v předchozí odpovědi, samotný nápad byl náhlý, celý román jsem sepsala těsně před nástupem na ZČU během velmi krátké doby. Psaní mě tehdy úplně pohltilo, nemyslela jsem na nic jiného než na Hortensii, takže mé dny se skládaly jen ze čtení Hortensiiných memoárů a odborné literatury zabývající se dobou Napoleona, vycházkami do přírody, kdy jsem opět jen přemýšlela, co a jak dále napíšu, a nakonec samotným psaním. Zpětně se mi zdá, jako bych tehdy žila v nějaké bublině, příjemné a zároveň stresující bublině, která na mě neustále křičela kunderovské Es muss sein! Snad kvůli tomu byl román napsán tak rychle. A ohledně samotného vydání… To bylo paradoxně daleko zdlouhavější a stresově náročnější než sepsání knihy. Od nakladatelství, která jsem oslovila, mi neustále chodily e-maily typu: „Děkujeme za důvěru, s níž jste se na nás obrátila ve věci vydání svého rukopisu, ale bohužel Vás budeme muset zklamat. Vaše kniha se nehodí do našeho edičního plánu.“ To byla velká rána, protože jsem z nějakého naivního důvodu byla přesvědčena, že vydání už bude snadné, že román je dobrý… Naštěstí se asi po měsíci našli hned tři zájemci o vydání Hortensie, a já si vybrala XYZ.

A teď už k Vaší ostatní tvorbě: Odkud k Vám přicházejí nápady?

Většinou inspirací z jiných příběhů. Obvykle se v knihách nebo seriálech nadchnu pro nějakou smyšlenou postavu, kterou mi naneštěstí zavraždí na následující stránce nebo v dalším díle. To mě vždycky donutí přemýšlet, jak by ona postava dopadla podle mého scénáře. Potom se k tomu všemu přidají nápady na zápletku vlastního příběhu, kostra děje, místo, čas, další postavy a nápad je většinou na světě. Je to jako domino efekt.

To přímo volá po doplnění: jaké příběhy vyhledáváte? Oblíbení autoři, žánry a tak?

Nemám striktně vyhraněnou literární formu, druh ani žánr. Ráda čtu klasickou literaturu, poezii, historické romány, ale také zbožňuji žánry jako sci-fi nebo fantasy. Mezi mé oblíbené autory patří Milan Kundera, Zdena Salivarová nebo Jan Zahradníček, ze zahraniční literatury pak Victor Hugo, Sienkiewicz, Dostojevskij, Márquez atd. Je jich samozřejmě víc, ale to by bylo nadlouho…

Někdo tvoří vleže, někdo za běhu. Máte nějaký vlastní osvědčený „psací“ rituál?

Spíše mám něco, čemu říkám „psací disciplína“. Jestliže se mi v hlavě zrodí nápad na nový příběh, musím se přinutit k jeho samotné realizaci, takže si na každý den dám limit stránek, které musím napsat. Při psaní posledního románu to bylo deset stran denně, což se ukázalo jako velmi vyčerpávající, ale zato efektivní. Tento román, o němž se momentálně diskutuje v nakladatelské radě, vznikl za necelý měsíc.

O čem byl vůbec první příběh, který jste vytvořila? Vzpomenete si na pocity při jeho psaní?

Ano, mám ho doposud vytištěný na stole. Sepsala jsem ho asi v šestnácti a jednalo se o román ve verších s názvem Bezejmenný. K téhle bizarní formě mě tehdy inspiroval Puškinův Oněgin, pro kterého jsem se nadchla. Celý příběh se odehrává ve fiktivním světě jakéhosi království, v němž žije i hlavní postava celého příběhu Arcanius, chlapec z nižší společenské vrstvy, který se ale dík svým ambicím a machiavellismu zvládne vypracovat na pozici dvorního rádce samotného panovníka. Arcanius nakonec skončí poněkud… shakespearovsky. Bezejmenný nebyl (překvapivě) nikdy vydán, ale bylo to první „velké dílo“, které jsem stvořila.

Máte nějakého domácího mazlíčka? Mluvíme samozřejmě o zvířátku. A pokud ne, jaké by bylo zvíře Vaší volby, nebýt limitována prostorem ani náklady?

Mám dokonce celou zoo – čtyři psy a jednu kočku. Původně ty počty byly nižší, ale díky samaritánské angažovanosti mé maminky se to změnilo. Mým oblíbencem je pes č. 4, což je fenka Lilith, kříženec německého ovčáka a knírače.

Á, tu už trochu znám (smích). To je ta, v jejíž společnosti jste se zranila, ne?

Ano, to je přesně ona, bestie. Pro vysvětlení čtenářům: Házela jsem Lilince před dvěma týdny klacek a povedlo se mi utrhnout si z té neskutečné fyzické zátěže sval.

Máte kromě psaní nějaké koníčky, záliby? Něco, čím dobíjíte baterky, obrazně řečeno?

Kromě výše zmíněné zoo to je běhání, squash, dříve také fotbal, cestování, četba, hudba, která zahrnuje žánrové spektrum od Beethovena po Davida Bowieho, samozřejmě studium historie, procházky do přírody a tak dále.

Vysněné místo a doba k žití bez ohledu na finanční a fyzikální dostupnost (s funkčním strojem času)?

To je snadné – první francouzské císařství. A kdybych nemohla tam, druhou volbou by byl antický Řím v době panování císaře Augusta.

Jaká byla malinká Izabelka? Hodné, nebo divoké dítko?

Malinká Izabelka byla to, čemu se v angličtině říká tomboy, tedy dívka, která se ale chovala více jako chlapec. Hrála jsem si ráda na vojáky, věnovala se fotbalu a nenáviděla růžovou barvu.

To mi silně připomíná mou dceru, ta má dokonce víc zbraní než já (smích). Což přináší jednu rodinnou otázku: Cítíte doma ze strany rodičů, případně sourozenců (máte-li nějaké), podporu ve Vaší spisovatelské roli? Nebo si svůj tvůrčí čas musíte vybojovat?

Mám teď trochu strach odpovědět, protože je pravděpodobné, že tyto řádky právě čtou i moji rodiče… Ale abych byla upřímná (promiň, mami), myslím, že moje spisovatelská činnost je něco ryze mého, v čem už ani podporu nepotřebuji. Občas svůj text s rodiči diskutuji, ale nakonec se vždy rozhoduji podle sebe. A k tvůrčímu času… O ten musím bojovat velmi často, ale díky tomu, že momentálně nemohu chodit na přednášky na univerzitu, je vše z časového hlediska na psaní snazší.

A tuto část mám nejraději: Co kdybyste si závěrečnou otázku položila sama a hned na ni, prosím, i odpověděla?

Jak se máš, Izi?

Dobře, díky za optání.

Kdysi mě kdosi, koho si vážím, naučil pokládat tuto otázku jinak: Jak se cítíš?

Mám pocit, že bychom tento rozhovor mohli protáhnout na desítky, ne-li stovky stránek. To nám, naneštěstí, rozsah příspěvku nedovoluje. Mně nezbývá než moc poděkovat za Váš čas i odpovědi. Budou-li mít naši čtenáři nějaké další otázky, nechť je, prosím, položí do diskuse níže. Rádi je Izabele Strakové zprostředkovaně položíme. Ale protože nám stávající technická doba nabízí i další možnosti, podívejte se ještě předtím na náš videorozhovor, kde najdete i odpovědi na otázky, na něž se tady nedostalo.

Související knihy

Straková, Izabela

XYZ, 2020