Knihu Volný pád vydalo nakladatelství Mystery Press.
__________________

Kancelář výkonného ředitele společnosti Stratton ve skutečnosti žádnou kanceláří nebyla. Kdekdo by ji mohl odbýt slovem kóje, avšak ve Strattonu – který tyto elegantní, stříbrošedé síťovinové panely, tvořící stěny kolem ředitelova stolu Stratton Ergon z kartáčované oceli, vyráběl – se slovo „kóje“ považovalo za sprosté. Nepracovali jste uvnitř kóje v nějaké kancelářské „králíkárně“, provozovali jste multitasking na svém „pracovním stanovišti“ v „open space“ kanceláři.
Nicholas Conover, výkonný ředitel společnosti Stratton, se zabořil do koženého opěradla křesla Stratton Symbiosis, nejluxusnějšího ve své produktové řadě, a pokusil se soustředit na proud čísel, který se řinul z úst finančního ředitele Scotta McNallyho. Scott byl malý, podivínský a sebekritický chlapík s úděsnou zálibou v matematických operacích. Byl obdařen značně sardnickým náhledem na svět a břitkou, nekompromisní inteligencí. Nick za svůj život nepotkal příliš mnoho lidí, kteří by se chytrostí mohli Scottovi vyrovnat. Jenže Nick tyhle úmorné rozpočtové schůze z duše nenáviděl.
„Nudím tě, Nicku?“
„To se musíš ještě ptát?“
Scott stál s elektronickým perem v ruce u obrovité plazmové obrazovky, na které zářila powerpointová prezentace. Se svými necelými sto pětapadesáti centimetry byl o téměř čtyřicet centimetrů menší než Nick. Trpěl častými nervovými tiky, nervózním poškubáváním ramen a okousával si nehty až do masa. Také začal dost brzy plešatět, přestože mu ještě nebylo ani čtyřicet, a holé temeno mu reď lemoval kroužek neupravených kudrnatých vlasů. Scott měl peněz na rozhazování, přesto se zdálo, že do práce chodí pořád v té samé modré košili s roztřepeným připínacím límečkem, kterou nosil ještě během svých studií na Whartonu. Očima, usazenýma v tmavých, fialových důlcích, během svého nekonečného řečnění neustále nervózně těkal po okolí.
Dál nezadržitelně brebentil o propouštění – kolik to bude stát tenhle rok oproti tomu, jaké úspory jim to přinese v tom následujícím – a přitom si volnou rukou nervózně pohrával se zbytky své rozcuchané kštice.
Nickův pracovní stůl byl jako vždy puntičkářsky uklizený, za což vděčil své úžasné asistentce, Marjorii Dykstraové. Stál na něm pouze počítač (s plochou obrazovkou, bezdrátovou klávesnicí a myší – žádné klubko protivných kabelů), model červeného kamionu s logem společnosti Stratton na boku a rámečky s fotografiemi dětí, ke kterým neustále sklouzával pohledem. Nick doufal, že si Scott pomyslí, že snad jen kouká do prázdna a dál poslouchá jeho nekonečnou prezentaci.
Proč mi prostě jen neřekneš, co to všechno znamená? chtělo se mu zařvat. Budou s tím v Bostonu spokojení, nebo ne?
Ale Scott dál mlel o úsporách, o nákladech na převedení zaměstnance na jinou pracovní pozici, o metrikách, zaměstnancích jakožto „jednotkách“, sloupcových grafech na powerpointových snímcích. „Aktuální průměrný věk zaměstnance dělá 47,789 let, se směrodatnou odchylkou 6,92,“ recitoval. Chystal se právě dotknout perem obrazovky, když zaznamenal Nickův nepřítomný pohled. Koutek úst mu nepatrně vyjel nahoru v náznaku úsměvu. „Ale věk je jen číslo, nic víc, nemám pravdu?“
„Vyplývá z toho všeho něco pozitivního?“
„No, že ve výsledku jde jen o prachy.“ Odmlčel se. „To byl vtip.“
Nick zíral na svou výstavku stříbrných rámečků. Od smrti Laury minulý rok mu záleželo jen na dvou věcech: na jeho práci a jeho dětech.

***

Nick cítil, jak v jeho nitru vzplanula zuřivost, jako když v kaluži benzínu přistane hořící zápalka. Vyskočil ze židle a vrhl se ke Gossovi, tak blízko, až mu téměř dýchal do tváře. „Co tím sakra chcete říct?“ Musel sebrat všechnu sílu, aby toho otrapu nechytil za límec flanelky a nestáhl mu ho těsně kolem toho jeho tlustého krku. Přitom si poněkud překvapeně všiml, že Gossovu mohutnou postavu tvoří samý špek a žádné svaly.
Goss sebou polekaně trhl. Zdálo se, jako by se o pár centimetrů scvrkl.
„Vy si myslíte, že nikdo neví, že bydlíte v zatraceně velkým baráku v oplocený čtvrti?“ zaprotestoval. „Myslíte si, že si někdo jinej ve firmě může dovolit žít takhle?“
Nickův vztek opadl stejně rychle, jako vzplál. Pocítil sklíčenou úlevu. Špatně to pochopil. Poznámka, kterou Louis před chvilkou vypustil z pusy, mu teď najednou přišla celkem nevinná. Nahnul se ke Gossovi ještě o několik centimetrů blíž a zabodl mu prst do hrudi, přímo do drobné bílé spojovací čárky mezi slovy „Harley“ a „Davidson“.
„A teď bych se rád já zeptal na něco vás, Louisi. Pamatujete si na to shromáždění před dvěma lety v továrně na křesla? Jak jsem vám říkal, že se na firmu sype hromada problémů a je pravděpodobný, že se bude propouštět, ale že bych tomu chtěl předejít? To jste asi zrovna nebyl marod, nebo ano?“
„Tam jsem byl,“ zabručel Goss.
„A pamatujete si, že jsem se vás ptal, jestli byste si byli ochotní zkrátit úvazek, aby mohli všichni zůstat v práci? Pamatujete si, co jste na to tenkrát říkali?“
Goss ztichl. Uhnul očima před Nickovým upřeným pohledem.
„Všichni jste na to řekli ‚ne‘. Nechtěli jste to udělat. O snížení mzdy nemohla být řeč.“
„Vám se to lehko…“
„A já se vás zeptal, jestli byste byli ochotní se uskromnit s příspěvkem na zdravotní pojištění, se školkou a dalšími benefity. A kolik lidí tehdy zvedlo ruku? Kolik bylo ochotno se toho vzdát? Nevzpomínáte si náhodou?“
Goss pomalu, naštvaně zakroutil hlavou.
„Nula. Nezvedla se ani jedna zatracená ruka. Nikdo se nechtěl připravit ani o jednu pitomou hodinu práce; nikdo nechtěl pustit jediný benefit.“ Slyšel, jak mu v uších tepe krev. Pocítil příval rozhořčení a přestal Gossovi vykat. „Ty si myslíš, že jsem prostě škrtl pět tisíc pracovních pozic, kamaráde? Ve skutečnosti jsem jich pět tisíc zachránil. Protože chlápci v Bostonu, kterým tahle firma patří, tak aspoň přestali vyšilovat. Sledujou, jak naši největší konkurenti přestávaj ohýbat ocel, nevyráběj už nábytek v Michiganu. Všechno se teď dělá v Číně, Louisi. Proto si můžou dovolit podseknout cenu. Myslíš si, že mi tím hoši z Bostonu při každý vhodný příležitosti nemávaj před obličejem?“
„To nevim,“ zamumlal Louis Goss a přešlápl. Víc dohromady nedal.
„Takže s chutí do toho, Louisi. Klidně si stávkujte. A oni na mý místo posaděj jinýho ředitele, vedle kterýho vám najednou budu připadat jako hodnej strejda. Přivedou si sem někoho, kdo zavře všechny naše fabriky hned, jak vkročí do týhle budovy. Budeš si pak chtít udržet místo, Louisi? Tak ti radím, aby ses sakra začal učit čínsky.“
Louis na několik vteřin zmlkl. Když znovu promluvil, zněl jeho hlas přidušeně a zasmušile. „Vy mě vyhodíte, co?“
„Tebe?“ Nick si odfrkl. „Za to odstupné nám rozhodně nestojíš. A teď se sakra vrať k pásu, a hlavně vypadni z mýho… pracovního prostoru.“
Několik vteřin poté, co se Louis Goss odkolébal pryč, se znovu objevila Marge. „Musíte jet domů, Nicku,“ řekla. „Hned.“
„Domů?“
„Volala policie. Nějaký problém.“

__________________

Přečtěte si celou ukázku.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Finder, Joseph

Mystery Press, 2021